V Řecku se mění definice morálního hazardu

Jak včera připomněl Jan Čermák ve svém komentáři, Řecko je opět jen pár krůčků od oficiálního bankrotu. Země nemá dostatek peněz na splátky dluhu vůči ECB, a jelikož má velmi omezené možnosti získávání peněz na finančních rzích, je odkázána na pomoc zvenčí. Ta se ale opožďuje a peníze, s nimiž Řekové počítali, nepřijdou včas. V podivné situaci se zde ocitla Evropská centrální banka, která je jak na straně Trojky, která rozhoduje o finanční pomoci, jež se opožďuje, a na níž Řekové spoléhali, tak i na straně věřitele, kterému Řecko musí zaplatit do konce týdne pět miliard eur. Řecko schválilo škrty a očekávalo peníze, ty ale zatím nepřišly a tak je země  odkázána na dobrou vůlí evropských politiků, nebo ECB, kteří se musí rozhodnout, jestli Řecku odpustí nějaký dluh, nebo jej odsoudí k neřízenému bankrotu.

Ve světle událostí kolem bankrotu – nebankrotu země neschopné splácet své závazky pak vyvstává další problém řecké společnosti. Prakticky od vypuknutí krize v Řecku je známo, že velkou měrou na nafouklých vládních výdajích se podílely peníze pro státní zaměstnance, kteří si užívali jak vysoké platy, tak i nemalé výhody v důchodu. A těch se nechtějí vzdát. Škrty, které přijala vláda, znamenají, že svých výhod (mezi nimi například 16 měsíčních platů za rok) se budou muset vzdát i vládní zaměstnanci, což v jejich řadách vyvolalo vlnu nevole a další násilí v ulicích Atén.

V Řecku dostal výraz morální hazard nový význam. Doteď bylo za morální hazard považováno chování bank nebo politiků. Banky necítily potřebu omezovat rizikové operace, které mohly znamenat výrazné ztráty, protože měly téměř jistotu, že jim stát v případě problémů pomůže (ani příklad Lehman Brothers nebyl pro mnohé banky dostatečným varováním) a jejich ztráty zaplatí daňoví poplatníci. Politici a centrální banky neváhají zadlužovat své země na úroveň, která je dlouhodobě neudržitelná, protože si buď vytisknou nové peníze, nebo zvýší lidem daně (případně spoléhají na inflaci), takže to opět zaplatí běžní lidé (a ani zde není dostatečným strašákem vyhrocení situace v Řecku a jiných zemích).

V Řecku již ale nejde o souboj lid versus politici, resp. bankéři. Řečtí vládní zaměstnanci ukázali, že v honbě za penězi a různými výhodami, které měli k dispozici oproti běžným lidem, se i z „obyčejných“ lidí stávají bezcharakterní hyeny, které nemají problém žít na úkor ostatních. Všichni se musí uskromnit a šetřit, ale státní zaměstnanci mají pocit, že jich se to netýká a na jejich peníze by nikdo neměl šahat. Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou zkrátka rovnější.

Zejména v časech, kdy je země odkázána na pomoc zvenčí a téměř pokaždé, když se blíží datum splátky jejího obrovského dluhu, jí hrozí nedostatek peněz a insolvence, je takové chování lidí divné. V zemi je obrovská nezaměstnanost a mnoho lidí pracujících v jiných sektorech, než je státní správa, nedostává peníze, ale vládní úředníci nejsou schopni se vzdát svých výhod, které jim donedávna platili pracující z jiných, dnes živořících odvětví.

^REKLAMA

Řecko jako země je v koncích. Jak píše Jan Čermák, k bankrotu nejspíše nedojde, protože množství peněz vynaložených na zbytečné záchranné operace je obrovské. Morálně je ale země úplně na dně, a pokud nedojde k drastické změně ve smýšlení lidí, nemá šanci se z této situace v dohledné době dostat. Optimistické předpovědi vývoje v zemi jsou tak většinou úplně mimo mísu, své zemi totiž podráží nohy samotní obyvatelé. Může tak být jen otázkou času, kdy dojde trpělivost také institucím a zemím, které tuto bezednou díru posledních několik let dotují. Co nastane pak, to je při pohledu na stávky za plná koryta těžké si představit. Pokud nepůjde o koryta, půjde už o život.