V několika článcích na tomto webu se diskutuje navrhované ustanovení § 21h novelizovaného zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí. Zde je jeho navrhované znění:
„Výše odměny, kterou pojistitel za sjednanou pojistnou smlouvu o rezervotvorném životním pojištění hradí pojišťovacímu zprostředkovateli, nesmí překročit dvojnásobek sjednaného měsíčního pojistného, nebo ekvivalent jednorázového pojistného za pojistné období, nejvýše však 4 000 Kč.“
Často je toto ustanovení interpretováno jako omezení výše vyplacené provize zprostředkovateli částkou 4 000 Kč. Přečteme-li si však toto ustanovení důkladně, zjistíme, že dává prostor různým výkladům, a to i opakované výplatě provize. Celkovou výši provize vyplacené za sjednanou pojistnou smlouvu tedy nereguluje. To je však vedlejší, jsou zde důležitější otazníky:
- Vztahuje se pouze na rezervotvorné (spořicí) životní pojištění. Na trhu však existují i netransparentní riziková životní pojištění, některá i s vyšší provizí, než které je nabízeno u investičního životního pojištění. Nejde o diskriminaci? Vysoké náklady a netransparentnost rizikového pojištění ministerstvu nevadí?
- Navrhovaná právní úprava nedopadá na uzavírání smluv rezervotvorného životního pojištění prostřednictvím zaměstnanců pojišťoven, kteří mohou být a v praxi jsou na uzavírání takových pojistných smluv zainteresováni nijak neregulovanou pohyblivou složkou mzdy. Proč má být regulován jen prodej přes určitý distribuční kanál?
- S regulací výše provize je to komplikované. Nestojí za to se poučit ze zahraničí? Podívejme se například na situaci ve Velké Británii, kde se již uvažuje o úplném zrušení provizí. Předchozí regulace nepřinesla požadovaný účinek. Dokáže tedy navrhované ustanovení zabránit jeho obcházení? Nikoliv.
Je oprávněné se tedy ptát, co bylo důvodem navrhnutí uvedeného ustanovení do návrhu nového zákona. V důvodové zprávě se uvádí, že záměrem zákonodárce bylo reagovat na situace, kdy „zákazník vzhledem k relativní složitosti produktu a nízké transparentnosti výše a způsobu úhrady jeho nákladů obtížně vyhodnocuje vhodnost sjednání pojistné smlouvy vzhledem ke svým potřebám“, příp. na „neetické a agresivní praktiky v distribuci rezervotvorných životních pojištění“.
Uvedené ustanovení tento deklarovaný zájem neřeší a vede ke konspiračním teoriím, kdo skutečně stojí v pozadí tohoto záměru. Proč se má omezit pouze výše odměny pojišťovacích zprostředkovatelů a nikoli také náklady samotných pojišťoven? Výše provize za sjednání pojistné smlouvy není rozhodně nejvyšším nákladem. Rozložení poplatků u průměrné dlouhodobé pojistné smlouvy investičního životního pojištění vypadá zhruba následovně: 
REKLAMA
Proč regulovat jen půlku koláče?
S deklarovaným záměrem ministerstva financí lze souhlasit, s navrhovaným řešením nikoliv. Proč souhlasím s regulací, která by byla doplněna zvyšováním finanční gramotnosti? Protože nefunguje samoregulace. Funguje efektivně trh pojistných produktů, když je možné na trhu najít stále produkty bez zveřejňování poplatků či nákladové struktury? Funguje trh, když velká zprostředkovatelská společnost, která současně tvrdí, že vzdělává veřejnost ve finanční gramotnosti, si u jednoho z nabízených pojistných produktů účtuje poplatek 12 % z počátečních jednotek nakupovaných 2 roky a strhávaných po celou dobu trvání pojištění? Rozumí tomuto poplatku nejen klient, ale i ten, kdo produkt prodává?
Naprostá většina současných produktů soukromého životního pojištění se dle mého názoru nehodí ke tvoření dlouhodobé rezervy. Důvodem jsou především vysoké náklady. A to nejen počáteční náklady, ale i následné poplatky z pojistného ve výši 5 až 10 % (například 40 Kč měsíční poplatek a 3 % z každého pojistného). Zároveň výnos investičních fondů je oproti otevřeným podílovým fondům nižší v průměru o 1 % díky zdvojenému poplatku za správu, což se negativně projevuje na výsledném zhodnocení. Proč stát daňově zvýhodňuje i předražené produkty?
Jsem tedy pro regulaci, ale celého koláče, ne jen jeho části. Například nákladovost penzijního připojištění je regulována výčtem možných poplatků, tak povinností každoročního kladného zhodnocení. Proč neregulovat nákladovost životního pojištění, když k němu stát poskytuje daňové výhody?
Je možné například zavést podmínku, že daňově uznatelný bude pouze produkt s nákladovostí do určitého limitu. Stačí například využít ukazatel britské FSA Reduction in Yield (RiY) a stanovit jeho maximální hodnotu například na 2 %. Jeho interpretace je nejjednodušší ze všech nákladových ukazatelů a podklady pro jeho stanovení jsou k dispozici na webu www.produktovelisty.cz. A pojďme diskutovat o tom, kolik je ještě fér, aby z klientova koláče ukousla nejen provize zprostředkovatele, ale všechny ostatní poplatky.
Dušan Šídlo, analytik Partners a autor knihy Život jako riziko
