Lidé však zapomínají, že peníze z nikoho boháče neudělají. Všichni známe lidi, kteří chodí denně do práce, pracují pro peníze, vydělávají víc peněz, ale bohatí nejsou. Je ironií, že mnozí se s každým vydělaným platebním prostředkem, dostávají více do dluhů.
Výhra jako nejjednodušší způsob zbohatnutí
Mnoho z nás si v duchu přeje vyhrát velkou částku peněz. Představujeme si, co vše bychom s nimi udělali. Avšak kromě pořízení nemovitosti, dovolené a případně auta, rozhled většiny lidí končí. Možná si ještě někdo vzpomene na nějaké investování, které však obvykle skončí tragicky. Často se najdou „přátelé“, kteří takového výherce ponoukají do zaručeně výnosných podniků. Jak to obvykle končí však známe. Všichni jsme slyšeli příběhy o výhercích loterií, z nichž byli v jednom okamžiku milionáři a vzápětí zase chudí. A taky známe příběhy o nemovitostech, které byly zabaveny pro nesplacený hypoteční dluh. Takové nemovitosti majiteli nepřinesly bohatství a pocit finanční jistoty, ale místo toho ho připravily o domov a dohnaly do chudobince. Mnozí z nás znají lidi, kteří přišli o peníze během investování na burze.
Proto můžeme s klidem říci, že samotné peníze finanční problémy nevyřeší. Proto se problémy s penězi v případě chudých lidí nevyřeší tím, že dostanou peníze (zářným příkladem je i tzv. rozvojová pomoc chudým zemím). Usilovná práce finanční problémy neřeší. Svět je plný tvrdě pracujících lidí, kteří nedostávají odpovídající plat, tvrdě pracujících lidí, kteří vydělávají peníze, a přesto vězí v dluzích, a tak musejí ještě víc pracovat, aby měli víc peněz.
Finančně v pasti
Pokud vezmeme rozdělení do pomyslných tříd podle majetku, tak bohatí řeší „problém co s penězi“, chudí lidé zase řeší jak k penězům přijít. A střední třída řeší své finanční problémy tak, že se je snaží „přechytračit“. Lidé ze střední třídy vydávají peníze na školy, aby si pak mohli sehnat dobré místo. Většinou jsou dost chytří, aby vydělali peníze a vybudovali si pevnou zeď, nárazovou zónu mezi sebou a svými finančními problémy. Koupí si dům, dojíždí do práce, jsou spolehliví, stoupají po pracovním žebříčku a šetří si na důchod kupováním akcií, obligací a podílových fondů. V padesáti letech mnoho lidí ze střední třídy zjistí, že se stali zajatci vlastní práce. Jako zaměstnanci jsou vysoce hodnocení. Mají zkušenosti, vydělávají dost peněz a mají pracovní jistotu. A přesto tuší, že jsou finančně v pasti, ale chybí jim finanční inteligence, aby ze svého pracovního vězení dokázali utéct. Mají vyhlídku, že budou muset přežít dalších patnáct let, a pak v šedesáti pěti odejdou do důchodu a začnou žít, samozřejmě co nejúsporněji.
Velkou ironií je, že mnozí lidé pracují pro bohaté a řeší jejich finanční problémy (účetní, právníci, obchodníci, údržbáři apod.). Tihle lidé přijdou domů a potýkají se s mnoha problémy, mezi něž patří i peníze. Bohužel tyto lidé, i když jsou schopni a ochotni zvládat finanční problémy jiných lidí často nezvládají vlastní finanční problémy. Mnozí lidé doufají, že vláda jejich finanční problémy vyřeší. Nevím, jak by mohla vláda vyřešit jejich problémy, nedokáže-li vyřešit vlastní finanční problémy.
REKLAMA
Jak je výše uvedeno, peníze nejsou problémem. Všichni máme peněžní problémy. Problém je to, jak tento problém řešíme. Asi všichni jsme slyšeli pojem „stádní myšlení“. Zdá se, že stará stádní mentalita vyvolává v lidech to nejlepší i to nejhorší. Místo toho, aby mladí lidé opouštěli školu se solidním finančním vzděláním, většina z nich ji opouští již hluboce zadlužena a připravena jen na usilovnou práci, šetření peněz, vymanění se z dluhů, diverzifikaci apod. Dnes musí lidé víc než jindy měnit svůj způsob myšlení a nazírání na finance a svou finanční budoucnost.
Čím větší finanční problémy umíme řešit, tím vyšší je naše finanční inteligence. Existence a velká obtížnost mnohých z dnešních finančních problémů je důsledkem jejich neřešení brzy potom, co vznikly. Místo toho, aby se zvyšovali finanční IQ populace, učí se lidi čekat od vlády, že jejich osobní problémy vyřeší za ně. Proto se žádný politik nedovolí dotknout sociálních a zdravotních programů, i když většina ví, že tyto programy jsou odsouzeny k zániku. Můžete namítnout: „Musíme se postarat o ty, kteří se neodváží postarat sami o sebe“. S tím souhlasím. Jako civilizovaná společnost bychom se měli postarat o ty, kdo se nemohou postarat sami o sebe. Avšak většina z nás se v případě nutnosti může o sebe postarat, jsme-li k tomu vycvičení. Se včerejší finanční inteligencí lidí není možné řešit dnešní složité finanční výzvy.
