Rezervy rodinných financí tvořte společně!

Nejsou-li v rodinném rozpočtu přebytky, je třeba je nejdříve vytvořit. Je nutné konstatovat, že jen je třetina rodin je schopna vytvářet přebytky. To je dost málo. Schopnost jejich vytváření ovšem nezáleží na výši příjmu, jako na schopnosti správy prostředků.

Neschopnost dvou třetin populace spravovat své prostředky souvisí, mezi jiným, se zaměřením se na krátkodobé cíle a ignorací cílů dlouhodobých, tedy plánování zahrnující produktivní i postproduktivní věk. Jednoduchým důvodem může být, že je to „ještě moc daleko“. To však není jen problém ČR, ale celé Evropy. Ve všech zemích je rozdělení rodin na ty, které zvládají šetřit, a ty, které naopak nejsou schopny ušetřit takřka nic, prakticky totožné. Rozdílnost příjmů je eliminována do značné míry rozdílností výdajů v jednotlivých státech.

Z pohledu většiny evropských rodin je přeci jen poněkud odtažité posuzovat, zda je lepší jedno investiční životní pojištění než druhé či zda se pustit do akciových investic. Neboť podstatně více lidí zkoumá, co přesně si může koupit tento měsíc, nebo co bude s jejich hypotékou, pokud rodina ztratí hlavní příjem. Tyto obavy však nebrání širokým vrstvám pořizovat si úvěry, a to ve stále větší míře, což následně znovu zhoršuje jejich platební situaci kvůli růstu mandatorních výdajů v podobě splátek dluhu. Zvláště vyhroceno je to pak v časech krizí.

Rodinné finance ovšem mají i jiný, nefinanční rozměr. Finanční problémy jsou důvodem rozpadu mnoha manželství. Obě pohlaví se staví k řadě otázek finančního rozhodování daleko různoroději, než je na první pohled vidět. Obecně můžeme říci, že jsou ženy podstatně konzervativnější ve vztahu k přijímání úvěrů, mají k nim rezervovanější vztah než muži. V každém případě je dobré činit finanční rozhodnutí společně, jako rodina, a to i v případě, pokud se partner takové diskusi brání a nechce se mu do ní. Jestliže je zajištění a chod rodiny ponechán pouze na jednom z partnerů, musí dříve či později začít docházet ke sporům.

Jedním z nejdůležitějších důvodů, proč se od začátku produktivního života věnovat řízení osobních financí, je zajištění na postproduktivní věk. Ještě v polovině minulého století měl průměrný člověk šanci na pět až sedm let strávených v penzi. Nyní – i přes zvyšování věkové hranice odchodu do důchodu – to je již dvanáct až patnáct let. Pro všechny penzijní systémy je to velmi nepříjemná perspektiva.

^REKLAMA

Věřit politikům či správcům penzijních fondů, že se vše „nějak“ vyřeší, není nejlepší variantou. Jak průběžné, tak i kapitálové mechanismy se zřejmě ukáží slabé v momentě, když se jim postaví podoba moderních společností za dvacet či čtyřicet let. Každý má před sebou jedinou opravdu jistou perspektivu. Když se nezajistí, prožije stáří ve strachu z neustále rostoucích nákladů na léky, bydlení atd.

Ve světě neexistuje ani jeden stát, který by mohl říci, že je jeho penzijní systém v plném rozsahu připraven na velmi pravděpodobný demografický vývoj příštích desetiletí. Důvody jsou zřejmě notoricky známé. Prvním je rostoucí věk dožití obyvatelstva vyspělých zemí, druhým pak snižující se počet narozených dětí.

Najde se jistě hodně lidí, kteří budou argumentovat, že si (v ČR) platí sociální pojištění a navíc je důchod garantován státem. Vláda se přeci vždy postará, proč by se tedy dotyčný měl zabývat sestavením osobního rozpočtu, šetřením a investováním přebytkům. Stát se, pokud vůbec, postará jen o to, aby co nejméně lidí zemřelo zimou či hladem, ale jinak nebude mít sílu vypomáhat stovkám tisíc lidí, kteří své přípravy na důchod (a nejenom na něj) fatálně podcenili.

U lidí přetrvává přesvědčení, že se stát o ně musí postarat. Ve druhé polovině dvacátého století lidé změnili, přistup k věcem. Celé masy se zaměřily na jediný cíl: vydělat nyní a teď, vytvořit maximum příjmů, aby bylo možné financovat maximum výdajů. Davy postavily samy sebe před těžké dilema – bylo nutné vytvořit společnost, která bude založena na neustálém morálním hazardu, na neustálé spotřebě většiny zdrojů, zároveň však s pomocí státních útvarů zajistí, aby se tento hazard nestal důvodem pádu do pozdějších existenčních problém.

^REKLAMA

Společnosti, které již odmítly hromadit majetek pro své potomky a pro případy potíží, neboť poznaly velmi jasně relativnost takového majetku, potřebovaly systém, který jejich příslušníky zajistí ve stáří či nemoci, protože rezervy byly průběžně spotřebovávány. Tímto systém se v Evropě stal tzv. sociální stát. Faktem však nesporně je, že dnešní moderní společnosti jsou společnostmi spotřeby, spotřebního přístupu k věcem a svým způsobem i spotřebního přístupu k životu. Neboť u člověka ekonomického, tyto věci úzce souvisejí a nelze je oddělit.

Jestliže se však dvěma třetinám rodin nedostává takových přebytků v jejich běžném hospodaření, aby mohly shromažďovat dostatečný kapitál, pak je třeba navýšit příjmy. A pokud to nelze, tak snižovat výdaje. Avšak akumulace kapitálu nemá smysl jen z pohledu zajištění na postproduktivní věk. Existuje hodně krátkodobých i dlouhodobých cílů, které vyžadují patřičnou správu prostředků tak, abychom je mohli dosáhnout.