Jen za období od ledna do srpna letošního roku se světové ceny potravin zvýšily o 11 procent, přičemž nejvyšší příspěvek k cenovému růstu padl na vrub cen obilí či sóji a jiných olejnin. Například v případě cen obilí se podobné zvýšení dalo pozorovat pouze po skončení druhé světové války, počátkem 70. let či v letech 1989 až 1996.
Jelikož se ceny potravin staly – podobně jako "sub-prime hypotéky" – celosvětovým fenoménem, nepřekvapí, že poměrně rozsáhlou analýzu příčin a možných dopadů na světovou ekonomiku věnovala tomuto tématu i Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) ve své říjnové zprávě "World Economic Outlook" (WOE) či Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) ve zprávě "Agricultural Outlook" (AO).
Co stojí za růstem cen potravin?
Za zmíněným vývojem cen potravin lze hypoteticky hledat jak krátkodobé faktory, tak vlivy dlouhodobější povahy. Hypotéza přechodného cenového šoku hledá příčiny v krátkodobých a pomíjivých faktorech, jako letošní katastrofická sucha v jižní Evropě a na Ukrajině, povodně ve Velké Británii, Indii a Bangladéši či ztráta úrody v důsledku mimořádného výskytu pozdních mrazů (což je třeba případ úrody v Polsku).
Druhá hypotéza se opírá o předpoklad, že za dynamikou cen zemědělských produktů stojí postupně se měnící stravovací návyky v rozvojových zemích, ale především rostoucí poptávka po užívání zemědělských komodit při výrobě biopaliv v rozvinutých ekonomikách.
Zatímco první hypotéza by signalizovala spíše přechodné trvání vyšší inflace cen potravin a její odvanutí v následujících letech, druhá naznačuje riziko dlouhodobějšího trendu se všemi nepříznivými dopady na vývoj světové ekonomiky. K té druhé chmurnější vizi se přiklání i FAO ve své zprávě "Agricultural Outlook" publikované společně s OECD.
Když se hlavní rozvinuté ekonomiky, především USA a Evropská unie, rozhodly podpořit produkci a užívání motorových paliv vyráběných na bázi zemědělských produktů, jevilo se to politikům těchto zemí jako poměrně dobrý nápad. Jak USA, tak EU se již delší dobu potýkaly s rostoucími přebytky poměrně štědře dotovaného zemědělského sektoru, přičemž příznivé ceny zemědělcům zajišťovala ochranářská opatření před lacinými dovozy z třetích zemí a intervenční výkupy obilí a masa či stanovení množstevních produkčních kvót jednotlivých členských zemí EU. A právě podpora užívání biopaliv měla pomoci řešit problémy dané dlouhodobou neudržitelností takto nastavené zemědělské politiky.
REKLAMA
Druhým, neméně důležitým faktorem, byla také snaha alespoň částečně snížit závislost na dovozu ropy z permanentně rizikových oblastí Blízkého východu. Navíc bylo možné získat pro prosazování biopaliv, prezentovaných jakožto účinný nástroj snížení emisí skleníkových plynů, poměrně širokou společenskou podporu díky rostoucím obavám z důsledků globálních klimatických změn.
Růst cen potravin dopadne na nejchudší země
Zrychlení růstu cen potravin v důsledku rostoucí poptávky po biopalivech v souběhu s krátkodobými nabídkovými šoky však mnohé ekonomy a politiky překvapil a vyvolal obavy z rizika zvýšení světové inflace a ohrožení ekonomického růstu. Zatímco některé země – vyvážející masivně zemědělské produkty – z rostoucích cen těží (což se týká především zemí Jižní Ameriky), v rozvojových zemích uspokojujících poptávku po zemědělských produktech převážně dovozem může současný vývoj světových cen potravin představovat pro obyvatelstvo vážné ohrožení.
Podle zprávy WOE růst cen potravin zasáhne bolestně především ekonomicky nejméně vyspělé země, které jsou v pozici čistých dovozců potravin a kde navíc vzhledem k relativně nízkým příjmům obyvatel představují potraviny podstatně větší podíl na spotřebitelském koši. To se týká hlavně zemí jako jsou například Ghana, Nigérie či Bangladéš.
Pro většinu vyspělých zemí, například v zemích Evropské unie, je dopad růstu cen potravin sice nepříjemný, ale vzhledem k váze potravin na celkové spotřebě nižší než 20 % ještě snesitelný. V rozvojových zemích, kde obyvatelé často vydávají na jídlo 40 % a více svého skromného příjmu, představuje zachování současného rostoucího trendu zemědělských cen významné riziko pro výživu.
REKLAMA
Neméně nepříznivým efektem na ekonomický růst je i nevyhnutelný růst úrokových sazeb v zemích, kde se centrální banky budou snažit tlumit inflační tlaky spojené s růstem cen potravin.
Jsou biopaliva perspektivní?
Na pozadí zmíněného nepříliš světlého scénáře ekonomického vývoje se čím dál více vynořuje otázka o perspektivách využívání biopaliv jakožto náhražky za ropu, respektive jakým způsobem jevy spojené s rostoucí poptávkou po biopalivech utlumit.
Odhlédneme-li od morálního aspektu "spalování potravin", které se současně citelně nedostávají lidem v řadě rozvojových zemí, zaznívá kritika i vůči efektivitě a smysluplnosti jejich dlouhodobého užívání jakožto nástroje k zmírnění globálních klimatických změn.
Prioritu v současné době má výroba biopaliv tzv. první generace. Tu představuje hlavně bioethanol a biodiesel získávaný přímo ze zemědělských produktů, například z obilí, cukrové třtiny, řepky. Výroba těchto produktů je však v mnoha případech ekonomicky nerentabilní bez štědrých státních dotací.
REKLAMA
Jak uvádějí autoři zprávy WEO, čisté environmentální přínosy navíc nejsou jednoduše kvantifikovatelné a liší se podle místa produkce, cen surovin a efektivity jejich využití, produktivity pracovní síly či dopravních nákladů.
Například v Evropě produkovaný bioethanol na bázi pšenice snižuje v porovnání s klasickým motorovým benzínem jednotkové emise skleníkových plynů o 47 %. Naproti tomu nejvyšší efektivity při snížení jednotkových emisí v porovnání s klasickými motorovými palivy (kolem 91 %) dosahuje brazilský ethanol produkovaný z cukrové třtiny. Evropský řepkový biodiesel snižuje emise na kilometr o 21 až 38 %, ovšem například v Indii vyráběný produkt z biomasy Jatrophy dosahuje snížení o více než 100 %.
Hlavním omezujícím faktorem větší produkce biopaliv však nadále zůstává dostupná zemědělská půda. Pokračující rozvoj pěstování biomasy by nepochybně spolykal významnou část již tak dosti intensivně využívané zemědělské půdy nehledě na vyšší spotřebu vody nutné k zavlažování. Podle loňské studie LMC International by si pěstování plodin pro zvýšení podílu biopaliv na celkové světové spotřebě pohonných hmot ze současného necelého jednoho procenta na požadovaných 5 % v roce 2015 vyžádalo zábor téměř 15 % celkové světové rozlohy zemědělsky využitelné půdy a nemalé náklady by byly spojeny s vybudováním infrastruktury a zpracovatelských zařízení.
Budoucnost tak mohou spíše představovat biopaliva tzv. druhé generace vyráběná z potravinářsky nevyužitelných biologických odpadů, například z ovoce. Jejich výroba je však zatím poměrně nákladná a širší průmyslové využití vyžaduje další výzkum a vývoj.
Budoucnost biopaliv
Je zjevné, že výše uvedená rizika spojená s rostoucí produkcí biopaliv, stejně tak i výrobní limity, neumožňují, aby v nich svět hledal hlavní nástroj požadované dlouhodobé redukce skleníkových plynů. Jejich role v případném boji s s klimatickými změnami (ať již reálnými či domnělými) bude nadále spíše okrajová.
Ovšem bráno z druhého konce může mít rozumné užití biopaliv příznivé vedlejší hospodářské přínosy. Ekonomiky s vysokou mírou efektivity při výrobě biopaliv mohou využít své komparativní výhody k podpoře rozvoje sofistikovaných průmyslových odvětí s příznivými dopady na rozvoj zaměstnanosti a růstu důchodu.
Státům dovážejícím biopaliva mohou v budoucnu přinést částečné snížení energetické závislosti na dovozu ropy, a tudíž i menší zranitelnost vůči budoucím ropným šokům. Podmínkou, aby to dobře fungovalo, je však odstranění veškerých překážek mezinárodního obchodu, a to především na straně rozvinutých zemí, jako jsou státy Evropské unie či USA.
Státy Evropské unie potvrdí své poctivé "environmentální" úmysly především tím, že usnadní přístup na evropský trh producentům zemědělských produktů či přímo biopaliv z nečlenských zemí. Jedině tak se nejlépe prokáže, zda příklon k většímu užití biopaliv je motivován hlavně obavou o "budoucnost zelené planety" či více pragmatickými a méně ušlechtilými záměry protekcionismu domácích zemědělských výrobců.
