Jedním z takových rysů je nezaměstnanost. Ta v mnohých zemích EU šplhá do rekordních výšin, a to zejména mezi mladými. Citelně to pociťují zejména okrajové země EMU. Mezi jednotlivými zeměmi EMU existují velké rozdíly nejenom v nezaměstnanosti (a její struktuře), ale rovněž v produktivitě práce a ekonomické vyspělosti.
Třeba Řecko a Portugalsko dosahují v ukazateli HDP na hlavu jen 82 % a 77 % průměru EU, přičemž vycházejí ještě nižší čísla, když vezmeme v úvahu jen EMU. Naproti tomu takové Německo je na úrovni 120 % EU a 112 % eurozóny.
Ovšem málo se již ví, alespoň v tuzemsku, že třeba i mezi jednotlivými státy USA jsou výrazné rozdíly v ukazateli HDP per capita. Např. Alabama má jen 74 % průměru USA a Mississippi jen 67 %. Pokud jde o rozdíly v ekonomické vyspělosti, jsou na tom EU a USA dost podobně.
Řešení krize
Určitou podobnost můžeme najít i ve zvolených „řešeních“ ekonomické krize. Stejně jako ECB, ale o něco dříve pumpoval FED do ekonomiky značné prostředky (programy Twist či QE). Na tyto kroky je možné nahlížet ze dvou pohledů. Jeden, který reprezentuje spíše názorový proud klasické ekonomie, říká, že tyto zásahy byly kontraproduktivní a ekonomice nijak nepomohly. Na druhou stranu se objevují kritiky, že zásahy byly příliš slabé a tudíž nedostatečné.
Jedním z nejhlasitějších kritiků je i známý ekonom Paul Krugman. Ten horuje za výraznější podporu ekonomiky ze strany státu. Své argumenty dokazuje Grafem 1, který ukazuje, že čím více se snížily vládní výdaje (osa x), tím více pokleslo HDP dané země.
REKLAMA
Graf 1: Vztah mezi snížením vládních výdajů a poklesem HDP
Zdroj: Patria.cz
Ovšem trochu při své kritice zapomíná, že vliv na HDP mají nejenom vládní výdaje, ale i další faktory, především pak investice firem.
Pro návod jak neřešit krizi se můžeme podívat do Japonska. To nyní v podstatě vstupuje do třetí ztracené dekády. Po kolapsu realitního trhu a bank na počátku 90. let minulého století se tehdejší japonská vláda pokusila vše vyřešit za pomoci masivních vládních výdajů na investice do infrastruktury (do značné míry byly tyto investice zbytečné). Potom, co se ukázala marnost těchto snah, přišla japonská centrální banka s politikou velmi nízkých (až nulových) sazeb a kvantitativním uvolňováním. Ani to však nefunkční bankovní systém nedalo do pořádku.
REKLAMA
A jak to vypadá, v Evropě se politici rozhodli japonskou cestu zopakovat. Když se krize opět rozhoří, sejdou se zástupci EU a shodnou se na tom (v tom „lepším“ případě), že je třeba něco dělat. Jejich plán je však vždy neurčitý a zdá se, že počítají s tím, že když nebude něco fungovat podle představ, zasáhne ECB.
Obdobně jsou na tom i v USA, kde čekají, zda Fed prodlouží operaci Twist či přijde další kolo QE. A to přesto, že prozatím ani Twist ani QE nefungovaly.
Co by mohlo pomoci
Dosavadní použité metody řešení příliš nepomáhají. Asi jen obtížně bude možné spoléhat na další rostoucí zadlužení (USA, Velká Británie, Španělsko), růst mezd, který neodpovídá produktivitě práce (Francie, Itálie). Jak je vidět na situaci v Japonsku, potenciál těchto řešení se již vyčerpal.
Ale přesto zůstávají země, které jsou schopny dále růst. Mezi velkými zeměmi OECD jsou to jen USA a Německo (viz Graf 2). Ve Španělsku a Velké Británii je negativní šok spojený s koncem umělé stimulace příliš velký.
REKLAMA
Graf 2: Růst reálného hrubého domácího produktu
Zdroj: Naxitis
Vysoce ziskový korporátní sektor obvykle vede k růstu investic, které jsou jednou z hlavních složek HDP. Proto mají USA a Německo nejlepší perspektivu růstu. Naproti tomu v Itálii a Španělsku investice stagnují a roste nezaměstnanost. Investice stagnují především proto, že další očekávání vývoje v dané zemi je negativní, což nemůže vést k růstu zaměstnanosti a dalším investicím, a to i přesto, že mohou být zisky firem vysoké.
Co tedy lze udělat? Další summity, přerozdělování, záchranné fondy apod. jen obtížně mohou ekonomice (nejen) v Evropě pomoci. Klíčem k opětovnému nastartování ekonomiky se zdá být podpora investičního rozvoje firem, která ovšem nemůže být prováděna pomocí dotací či přímé podpory vybraných podniků, jak jsme byly svědky doposud, ale snížením daní a zjednodušením daňových systémů. To ovšem naráží na odpor politiků, kterým by se tak snížila možnost přerozdělování. A je jasné, že si tuto hračku nenechají bez boje vzít.
