Friedman se zabýval řadou problémů z makroekonomie, mikroekonomie, ekonomické historie a statistiky. Za svoji průlomovou práci k problematice vztahu inflace a nezaměstnanosti získal v roce 1976 Nobelovu pamětní cenu za ekonomii.
Byl první, kdo popřel dogma Phillipsovy křivky – teorii, podle které vláda může snižovat nezaměstnanost zvyšováním inflace. Friedmanova práce znamenala novou éru měnové politiky – éru, která trvá doposud.
Jeho nejznámějším přínosem však byla teorie monetarismu. Friedman oživil zájem o objem peněz v ekonomice a jeho vliv na inflaci.
Před Friedmanem převládaly názory, které bychom dnes označili za naivní: že inflace je způsobena příliš lakomými obchodníky, kteří zdvihají ceny, anebo příliš agilními odboráři, kteří naléhají na příliš rychlý růst mezd.
Nikoli, prohlásil Friedman, ani obchodníci ani odboráři nenesou za inflaci primární odpovědnost. Inflace je v první řadě a především měnový jev – vytváří ji centrální banka.
Když centrální měnová instituce uvolní do oběhu příliš mnoho peněz, ceny zcela přirozeně rostou, bez ohledu na to, jak moc lakomí jsou obchodníci či odboráři.
REKLAMA
Naopak, když centrální banka objem peněz příliš drasticky přiškrtí, následuje nevyhnutelně recese či dokonce krize spojená s deflací.
Milton Friedman vlastně kvantitativní teorii peněz – základ monetarismu – nevynalezl. Pouze ji propracoval do skutečně exaktní matematické podoby a podložil pečlivě zpracovanou a statisticky dokonalou měnovou historií Spojených států.
V rámci této studie publikoval novou teorii vzniku Velké deprese ve 30. letech. Dlouho se věřilo, že za hospodářskou krizi mohla lakota a krátkozrakost spekulantů, a že krize byla vlastně jakýmsi trestem za pýchu kapitalistů.
Friedman tuto moralizující teorii rozbil pečlivě vyargumentovanou kritikou měnové politiky Federálního rezervního systému.
Ukázal, jak americká centrální banka ve 20. letech úmyslně nafukovala měnovou bublinu. Nárůst měnové zásoby vytvořil spekulativní bublinu na trzích akcií, nemovitostí i úvěrů.
REKLAMA
Neobratná a zbrklá změna trendu měnové politiky vyvolala v roce 1929 nejprve neslavně proslulý Černý pátek, který byl vzápětí následován bankovní krizí, úpadkem cen nemovitostí, dále obrovským nárůstem nezaměstnanosti a chudoby.
Friedman přesvědčivě ukázal, že celá tato hluboce bolestná zkušenost nebyla způsobena selháním trhu, ale selháním centrálních institucí.
Nejprve selhal Federální rezervní systém, který praktikoval přesně opačnou měnovou politiku, než jakou měl dělat; poté selhala Rooseveltova vláda, která zvýšila daně, čímž krizi prodloužila a prohloubila.
Definitivní konec krize přišel teprve se začátkem druhé světové války, která zaměstnala americkou ekonomiku skutečně naplno. (Bylo to za cenu nárůstu federálního dluhu na více než 100 % objemu hrubého hospodářského produktu v roce 1945, ale to je zase jiný příběh.)
Friedmanova hypotéza byla původně považována za výstřední a kontroverzní názor, dnes je však standardní teorií. Naopak moralistní odsudky chamtivých kapitalistů jsou nyní považovány za naivní.
REKLAMA
Friedmanovu kritiku Federálního rezervního systému uznal na jeho 90. narozeninách v roce 2002 i nynější předseda Rady guvernérů této instituce Ben Bernanke: "Pokud jde o Velkou depresi: máte pravdu, zavinili jsme ji my."
Teoretické a praktické práce o státních zásazích do měnové politiky vyvolaly ve Friedmanovi hlubokou skepsi vůči schopnostem státu řídit ekonomiku a korigovat výkyvy hospodářského cyklu.
Ve 30. letech začínal Milton Friedman jako pracovník aparátu ministerstva financí. Byl tehdy nadšeným přívržencem Rooseveltovy politiky a v zásadě levičákem. Seriózní studium faktů spojené s pronikavým kritickým intelektem a matematickým vzděláním jej však vyléčilo z iluzí.
Od 50. let Friedman proslul jako ekonomický liberál, propagátor svobodného trhu a krajně omezených zásahů státu. Friedmanův liberalismus byl vždy podložený fakty a intelektem, neměl charakter dogmatismu či doktrinářství.
Z hlediska dnešního investora je z Friedmanova díla zvláště důležité pojednání o vlivu měnové zásoby na akciové trhy. Peněžní likvidita bývá někde zlehčována jako "technický" faktor. Při analýze faktorů, které podstatně ovlivňují vývoj cen akcií, je však likvidita fundamentálním faktorem.
Příklad: Výkonnost většiny evropských akciových indexů během posledních dvou až tří let byla znatelně vyšší než výkonnost obdobně konstruovaných amerických indexů.
Index MSCI EURO od konce roku 2002 ke dni 16.11. 2006 "udělal" celkem 76,9 % (v eurovém vyjádření), zatímco index MSCI USA za stejnou dobu 60,1 % v dolarech.
Ve vyjádření per annum to odpovídá hodnotám 15,8 %, respektive 12,9 % ročně. Roční rozdíl 2,9 % lze velice dobře vysvětlit rozdílem v růstu měnové zásoby, která v eurozóně rostla zhruba o tři až čtyři procenta rychleji než v USA.
To je jen malá, navíc krajně zjednodušená ilustrace významu likvidity na kapitálových trzích. Vliv měnové zásoby na trhy dluhopisů a nemovitostí je neméně významný.
Bez Friedmanova díla by dnes svět byl patrně chudším a méně přívětivým místem k životu. Bez něho bychom možná doposud klopýtali po různých třetích cestách, trpěli bychom vysokou inflací, platili bychom skoro všichni milionářské daně, zažili bychom určitě nejeden burzovní krach způsobený špatnou politikou centrální banky a neměli bychom solidní konvertibilní měnu.
Vynikajících ekonomů má svět mnoho, ale Milton Friedman byl jenom jeden. Sbohem – a díky.
