Socialistická šmelina pohledem milionáře? Z Maďarska

Podnikatelská dráha za socialismu

Převzal provozovnu, která měla denní obrat deset až třináct tisíc. To přišly skupiny turistů z Československa nebo z Polska a dostaly cosi za předem kalkulované náklady a započtenou ziskovou marži. Nově pak dosáhl denního obratu pětadvacet až třicet tisíc forintů. Chápal a věděl, že musí poskytovat službu zákazníkům:

„Kdo u mě jí vývar, tak ví, že opravdu jedl vývar. Kdo jí vídeňský řízek, ví, že byl udělaný z telecího. A mám taková jídla, která jsem sám vynalezl. …. Teď už můžu říct, že jídlo a pití je v poměru padesát na padesát procent. To je obrovská věc, protože tenhle podnik byla předtím krčma.

Ano, předtím tam byl sporák, kde sem tam na něm něco uvařili, když se vedoucímu právě zachtělo. Udělat z toho podnik, který slouží zákazníkům, kteří zde utrácejí, to chtělo změny: „Tenhle podnik mě stál dvě renovace, pár set tisíc, do toho spadají i výdaje na reklamu a jídelní lístky, ale udělal jsem z toho takovou restauraci, kde se podává ke stovce jídel, jídelní lístek je ve třech jazycích a jídlo se servíruje, jak se patří. To je druhá stránka věci. Přicházejí ke mně do podniku, s vizitkami z Kanady, Ženevy, z Paříže,…“.

Ano, i takto vypadaly socialistické podniky. Nikoliv ale v Československu, bylo to v Maďarsku. Tamní podnik pohostinských služeb dával provozovny do pronájmu smluvním partnerům – ti měli přilákat zákazníky, nabízet přidanou hodnotu, zvýšit obraty, vydělat na provoz a realizovat zisky. Co vygenerovali navíc, to končilo v jejich kapsách. Oficiálně to byly vydělané a v soukromých kapsách končící tisíce, v realitě statisíce, socialistické pohostinství vedené pod taktovkou skutečných soukromníků v podmínkách absence konkurence bylo zlatým dolem.

Profitující podnikavec

Na startu pracoval na místě, kde v situaci kdy šéfová onemocněla, s nemalým profitem uspořádal vinobraní s bálem. Tržba za vstupenky pokryla výdaje na program, dalším příjmem byla tombola. Díky tombole udal cukrářské výrobky, které by se jinak vyhodily a odepsaly. Stačilo sehnat šatnové lístky a zájemcům říkat, že čím více lístků koupí, tím větší šanci na výhru získají.

^REKLAMA

Později organizoval tombolu každý den. K večeru se podnik zaplnil, všichni jedli a pili, čekali na tombolu. Teprve později se dozvěděl, že vlastně fungoval na hraně zákona, k provozování tomboly neměl povolení. Jakkoliv neznalost zákona neomlouvá, kde není žalobce, tam není soudce, a halíře dělají talíře.

Ano, ve vyšší kategorii jsou ceny vyšší, a vyšší je i spropitné. V nižších cenových skupinách se prostě „musí žít z druhé stránky řemesla, z té méně korektní,“ říkal. Vydělával i na alkoholu koupeném venku – v obchodě levně koupil a rozlitím hostům draze prodal. Uměl ošidit, oškubat a oklamat, přitom před hosty zachoval úsměv na tváři. Naučil se žít z druhé stránky řemesla, z té méně korektní. Vše zdůvodňoval systémem, malým tabulkovým platem, tím že musel, aby přežil a udržel si životní úroveň.

Neštítil se ředit kořalku vodou. V noční a ranní hodiny ji ředil třebas i padesát na padesát, to že hospodští povaleči pijí vodu, mu vrásky na čele nedělalo. Naučil se i mnohé jiné finty a získal jiný pohled na svět: „Když jsem si prvně připočítal a stál jsem před hostem, ještě jsem se červenal.“ Když jsem navštěvoval noční podniky, věděl jsem, že „čtyři koňaky, co mi účtovali, byly jen tři“.

Když měl za socialismu v Maďarsku člověk hospodu v pronájmu a stal se „smluvním vedoucím“, byl přebytek jeho. Náš hrdina vypozoroval, že šéfové, kteří měli hospodu v pronájmu, nechutně rýžovali. Tak třebas byli dva, kteří „si oba za půldruhého roku koupili byt“. To jiný šéf vedl s celou rodinou deset let podnik, aby si z toho postavili vilu. Byl rozhodnutý upíchnout se v pohostinství. Přiznává, že v tomto oboru vystřídal několik zaměstnání a s poctivostí to šlo z kopce. Uměl se na place otáčet a měl fantazii…

Smluvní vedoucí, v principu podnikatel

Vybrané provozovny socialistického podniku Pohostinství v Maďarsku vedl smluvní vedoucí. Ten prodejnu vydražil v aukci a zavázal se k úhradě „paušálu“ (čehosi jako nájemného). Na úhradu paušálu pak musel provozem vydělat, musel být schopný vše finančně krýt. Žádné dotace a úlevy, tvrdá realita. Na bedrech smluvních vedoucích bylo, aby při splnění všech regulí provozovna fungovala a přežila.

Bylo nutné učinit zadost oficiálním omezením, obejít limity počtu zaměstnanců, vypořádat se s nedostatkovým zásobováním, naučit se nakupovat pod rukou a získat vstupy i personál. Oficiální platy byly nízké, nezbytností bylo platit personál „bokem“, dokázat na to vydělat, aniž by se přišlo na nekalosti. Personál bylo nutné uhlídat, motivovat, udržet kvalitu a mnohé okolo, co ten kdo nikdy k hospodskému byznysu nepřičichl, nepochopí.

Náš hrdina se naučil uvažovat marketingově, aniž by někdy marketing studoval. Třebas, jak do svého podniku nalákat hosty. Chtěl nabízet něco jiného než jen „kulturní program“ hrazený ze vstupného, chtěl nabídnout gurmánský zážitek: „Diletantů, co začnou se vstupenkami, je víc. Každý si může vybrat, jak to udělá. Jestli bude podávat humrový koktejl, račí polévku a ústřice na jižanský způsob, nebo si do podniku postaví tři televizory a video a bude vybírat vstupné šedesát forintů. Obojí svým způsobem táhne.“.

^REKLAMA

Jako smluvní vedoucí tak náš hrdina otevřel na vlastní triko non-stop pro obyčejné smrtelníky. Bylo to v té době Budapešti jediné místo, kde se v noci nezavíralo: „Noční podnik, kam se dalo zajít a nebylo tam příliš draho, nebyl tudíž žádný program, žádné vstupné ani portýr s nataženou dlaní. Nebyla tam spousta věcí, kvůli kterým si obyčejný člověk ve tři v noci, nebo v pět ráno netroufne zajít….., protože tam pouštějí jenom v obleku nebo večerních šatech. Byla to hospůdka, dvojka, a co bylo moc důležité – dalo se tam najíst!“

Podnikatel tělem i duší

Přicházel i s inovacemi. Zlepšovákem na poli rychlého občerstvení byla třebas žemle, rozříznutá odshora dolů, vnitřek byl vydlabaný a naplněný smaženými vajíčky. Nebo také trochou leča, kouskem sekané, atd. Ta to se přiklopila druhá půlka žemle, spíchlo se to párátkem a prodávalo se to teplé. Prodávali to i přes ulici, naskládalo se to do košíků a prodávalo do kanceláří okolních podniků. Tímto se zvyšoval obrat. Dostal ředitelskou pochvalu a odměnu dva tisíce. Odměnili i socialistickou brigádu, která byla v hospodě založena. Každý po tisícovce.

Platily regule, co jeden člověk, to maximálně jedna provozovna; také maximální počet zaměstnanců byl omezen – v socialistické ekonomice nebylo přece možné připustit, aby oficiálně existovali drobní kapitalisté a lidé disponující kapitálem, kteří by své spoluobčany jako své zaměstnance vykořisťovali. Jak už tomu ale bylo, v realitě reálného socialismu se leccos obcházelo, prostě se to nějak udělalo a napsalo.

A tak náš hrdina zdárně rekonstruoval a rozjel další provozovnu: „Dal jsem do toho sto padesát tisíc forintů, nechal jsem postavit barový pult, v celém podniku jsem dal udělat květinovou výzdobu, květiny byly dokonce i na záchodě, hrála tam hudba, sklad jsem dal zařídit…, koupil jsem snad patnáct mrazicích pultů a přišel tam …jídelní lístek, …. Obstaral jsem si personál a v den D jsem …uspořádal něco jako recepci. Ten den mě stál třicet tisíc forintů, protože všichni pozvaní byli mými hosty. Uspořádal jsem večer s folklórním představením, s cikánskou hudbou a cikánskými zpěváky, se žonglérem a se vším všudy. Začali jsme podávat na stovku chodů, Začali jsme mít pověst, pravda,…“

Nakonec tedy v onom socialistickém Maďarsku někdo provozoval podnik na někoho jiného. Papírově byl smluvním provozovatelem někdo jiný, podnik inkasoval svůj paušál a všichni byli spokojení. Jakkoliv bylo na papíře třebas napsáno, že je to kvůli nemoci, bylo to celé proti předpisům a regulím: „Byli jsme u advokáta, který nebyl ochoten sepsat žádný papír, žádnou smlouvu o ujednání mezi námi dvěma, protože žádná smlouva, která neodpovídá právním předpisům, není platná. A protiprávní je, abych nabyl jakýkoli příjem odjinud, než ze svého podniku. Takže se to dalo udělat jen na základě vzájemné důvěry.“

Existovala víra v to, že vzájemná dohoda platí a sliby se plní. Ve světě stínové ekonomiky konečně existují různé necivilizované možnosti, jak plnění dohod vymoci a takto nějak to možná i fungovalo za dob reálného socialismu.

Slasti a strasti socialistického podnikání

Hovoříme o socialistickém Maďarsku 70. a 80. let a hrdinovi, který se dokázal dobře orientovat, rozpoznat a využít příležitosti. Za vzniklé konstelace dokázal vydělávat a žít na vysoké noze. Již jsme uvedli, v Maďarsku bývaly v dobách socialismu provozovny svěřovány do rukou smluvních provozovatelů. Ti o vyhlédnutou provozovnu museli soutěžit v aukci, nabídnout jaký nájem („paušál“) budou platit. Kdo nabídl nejvíc, mohl na vlastní triko provozovnu spravovat a řídit. Vrabci na střeše si prý i šeptali, že když šlo o dobrou hospodu, bylo dopředu jasné, kdo v ní bude šéfovat.

^REKLAMA

Náš hrdina pochopil, že je nutné se neustále učit. Věděl, že ve vyšší cenové kategorii jsou vyšší jak ceny, tak i spropitné. Zde má člověk i více času věnovat se hostům. „Přejete si ještě něco? Omáčky máte dost? Čím ještě mohu posloužit? Ubrousek? Ještě kávu? Tomu malému také chutnalo?“. Pochopil a věděl, že když se před někoho hodí guláš, dva krajíčky oschlého chleba, lze profitovat maximálně tak z té méně korektní stránky řemesla.

Na své působení v restauračním byznysu nahlížel jako na podnikání. Někdy rozhoduje rychlost, schopnost rychle vydat, zinkasovat a usadit další hosty; jindy poskytnutí něčeho výjimečného, přidané hodnoty, čehosi za co budou ochotni zákazníci zaplatit. Hovoříme stále o příběhu maďarského milionáře, jehož příběh byl v roce 1987 zachycen v knize Csaplára Vilmose „Když peníze, tak hodně“. Příběh je psaný v takových detailech a podrobnostech, jakoby ho napsal samotný aktér.

Tak třebas úvahy o pořizování potřebných surovin: „Mě neuvěřitelně vzrušují suroviny, co se dají sehnat jen venku, suroviny, co i ted používám. Když už i obstarání takových bulharských jahod v konzervě je strašný problém. Nejsou! A to, že mušle, kraby, ústřice, humry, šneky a žáby můžu dostat, jen když pořádně mažu, namísto abych si je se slušným ziskovým rozpětím obstaral venku, našel bych si, kde se dostanou nejlevnější, ….“. Inu socialistická ekonomika byla uzavřená, oficiálně se dovážet mohlo jen to co stát a úředníci povolili a když bylo něco zapotřebí obstarat, chtělo to mít známé, nakupovat pod rukou.

I když náš hrdina začínal v uplivané hospodě s fazolovou a gulášovou polévkou, později otevřel provozovnu, kde se jídelníček rozšířil o různá masa a delikatesy. Byl to vyhlášený podnik, který navštěvovali třebas bohatí zelináři, květináři, dopravující se Mercedesy. Provozoval podnik, který „měl do té doby denní obrat deset třináct tisíc, to přišly skupiny turistů z Československa nebo z Polska, dostaly cokoli za předem kalkulované náklady,“ zatímco on „dosáhl denní obrat pětadvacet třicet tisíc forintů“.

Když peněz, tak hodně

Ano, na jídle je větší zisková marže, a host, který se přijde napít a dvě hodiny bude pít jednu minerálku, toho moc ke krytí nákladů a zisku moc nepřispěje. To do lepší restaurace portýr takového hosta ani nevpustí.

A tak se náš hrdina mohl bít do prsou, že kšeft vytáhl na dvojnásobek, skoro trojnásobek: „Padesátiprocentní podíl mezi jídlem a pitím, to už je panečku kšeft! Kde se prodávají i alkoholické nápoje a dá se u nich posedět. K tomu patří i to, že ve dveřích stojí portýr a rozhoduje, kdo smí dovnitř a kdo ne. Mimo to se v restauraci nedá konzumovat alkohol jen tak, ten se podává jen při jídle. Tím se dá zachránit spousta věcí. Kdo už jedl, hned tak se neopije. Dalším mým cílem je, abychom se stali opravdovou restaurací…“.

Dařilo se, začal být označován za odborníka na teplou kuchyni. Naučil se dát příležitost lidem nemající kvalifikaci, aby si vydělali. Pochopil, že pokud jejich existence závisí na smluvním vedoucím, lze předpokládat, že budou loajální. Dokázal obejít pravidla a řídit i další provozovny na jméno jiných smluvních provozovatelů. Vypořádal se i se situací, kdy jeden takový „bílý kůň“ začal být moc hladový.

Nejenže podle domluvy bez práce dostával svých padesát tisíc, a v podniku byla pracovně hlášená jeho paní a sestřenka; nově chtěl více. Došlo to tak daleko, že se náš hrdina nechtěl nechat vydírat, nehleděl na vynaložené a utopené náklady a úspěšnou provozovnu zavřel.

Když jde o peníze, tak hodně, říká název knihy, ze které citujeme. Jenže v dobách socialistických byl jaksi problém s tím, že za socialismu nesměl nikdo moc vyčnívat: „Když se třikrát v týdnu objeví ve stejném baru, dají nejdřív vočka poldům hlášku, odkud na to ten dotyčný bere…“. Náš hrdina, jakkoli vyčníval, v tom uměl chodit. To už je ale na samotné povídán nebo přečtení citované knihy.

Náš hrdina, socialistický „podnikatel“ a „podnikavec“ si říkal, jak mu systém brání v rozletu. Prohlašoval, že nevěří na rovnostářství, to „že by se společně vytvořené hodnoty měly pokud možno rozdělovat spravedlivě stejným dílem“. Vnímal, že by mohl podnikat, rozjel by více podniků, využil možností dluhového financování a finanční páky, točil by peníze. Možná si plně neuvědomoval, že v konkurenčních podmínkách tržní ekonomiky je to v porovnání se skleníkovými podmínkami socialistické ekonomiky poněkud jiné.

Nechtěl socialisticky žít a socialisticky pracovat, začínal pod pokličkou socialistické šmeliny a socialistického pohostinství vedeného kapitalistickými metodami a měl kapitál a know-how, aby ho v době transformace 90. let zdárně využil. Na startovní čáře vstupu do tržní ekonomiky stál vepředu; v porovnání s někým kdo socialisticky žil a pracoval za tabulkový plat, měl nepřeklenutelné výhody.