Sport a investování aneb Stát se vrcholovým investorem stojí čas

Pokud chce někdo vyniknout ve sportu, kde na profesionální úrovni závody běžně trvají 2 – 8 hodin (cyklistika, běh na lyžích, triatlon), je potřeba ročně odtrénovat nějakých 800 – 1200 hodin. Na tuto úroveň se lze dopracovat jen postupně. V juniorském věku je možné zvládnout řádově 400 hodin ročně a teprve po několika letech tréninku a postupné adaptace organismu se některým podaří dosáhnout takových tréninkových objemů, které jim dávají šanci měřit se s nejlepšími.

Tento postupný vývoj nelze přeskočit a je to také důvod, proč ve vyloženě vytrvalostních sportech dosahují sportovci zřídka svého maxima před 26. rokem věku a často spíše po třicítce.

Když se tedy zamyslíme nad každodenní rutinou aspirujícího profesionálního sportovce, může vypadat přibližně takto. Většina dne a úsilí je věnováno tréninku. Na konci dne může existovat dobrý pocit z dobře odvedené práce, nicméně hmatatelný a měřitelný výsledek v podstatě žádný není. Výkonnost sportovce se ze dne na den nezmění. Teprve tehdy, pokud roky trénuje den co den, a poté se ohlédne zpátky, může být překvapen, jak dlouhou cestu ušel a jaký pokrok udělal.

S investováním je to stejné. Profesionální investor stráví většinu času hledáním dobrých investic. To znamená čtením, analyzováním a přemýšlením. Na konci pracovního dne se většinou také nemůže prokázat žádným hmatatelným výsledkem. Dobrou investici se mu možná podaří najít třeba jen dvakrát ročně.

^REKLAMA

Přesto však každý takový odpracovaný den znamená přírůstek do jeho vlastní investiční databanky znalostí, vědomostí a informací. Tak jako sportovec dennodenně podrobuje své tělo zátěži, investor krmí svůj vlastní mozek informacemi. Některé věci lze pílí a vyšším úsilím urychlit, nelze je však přeskočit. Tělo sportovce potřebuje roky k tomu, aby se dostatečně projevily adaptační změny, které jsou reakcí organismu na zátěž.

Investor zase potřebuje zažít různé situace a děje na trzích, aby mohl nabýt potřebné zkušenosti. Ty ale nepoběží rychleji jen proto, že by si to přál.

Dlouhodobé uvažování, trpělivost a vytrvalost jsou vlastnosti, které by měly být vlastní jak investorům, tak vytrvalostním sportovcům. Dalším společným rysem obou aktivit je určitá forma samotářství. Investování není kolektivní sport. Většina investičních legend jsou silné a samostatně uvažující osobnosti, kterým nevadí existovat, myslet a jednat samostatně. Stejně tak jak trénuje většina vytrvalostních sportovců.

To, co se mi na investování nejvíce líbí, je svoboda v myšlení a jednání a možnost projevit vlastní názory a myšlenky v praxi. Nikdy mi nevadilo mít investiční názor, který je výrazně menšinový (ať už se později ukázalo, že byl správný či nikoliv). V tomto myšlenkovém samotářství se cítím stejně pohodlně, jako když jsem sám na tréninku. Když to spočítám, tak během roku nebude více než 15 tréninků, které absolvuji společně s někým. To není ani 5 %. Někdy je to příjemná změna, většinou se však buď musím přizpůsobit tempem a délkou ostatním nebo naopak ostatní se musí přizpůsobit mně. Velmi často tím některý z účastníků trpí. Proto raději absolvuji více než 95 % tréninků sám.

^REKLAMA

Další oblastí, která je společná pro sport i investování, je role náhody. Náhoda nebo, chcete-li, smůla či štěstí hrají v obou činnostech velkou roli. Případů ze světa sportu, kdy nevyhraje ten, kdo je lépe připraven, který se zdá být lepší a který vítězství obětuje více, známe všichni spoustu. V investování je to podobné. Náhoda dokáže, především v krátkodobém období, vyprodukovat téměř jakékoliv výsledky.

Ze svého okolí znám případy, kdy si investoři lámou hlavu nad tím, proč oni samotní mají horší výsledky než někdo jiný, kdo je po všech stránkách méně sofistikovaný, méně vzdělaný, zkušený a méně pracovitý. Tak to prostě někdy bývá. V investování, stejně jako ve sportu, nezaručí vyšší kvalifikace a vyšší úsilí vždy lepší výsledek. K oběma činnostem je proto potřeba přistupovat s určitou pokorou. Na druhé straně je pravda, že evidence ve sportu i v investování jasně ukazuje na to, že vyšší úsilí, vyšší disciplína, trpělivost a vytrvalost v průměru přinášejí lepší výsledky a vyplatí se.

Vždy jsem zastával názor, že proto, aby byl člověk úspěšný v nějakém oboru, musí být v kladném slova smyslu fanatikem. Ve sportu i v investování to platí dvojnásob. Profesionální sportovec musí být stejně jako profesionální investor soutěživý a musí prahnout po dobrém výsledku. Měřitelnost investičních výnosů a obrovská konkurence, která v odvětví pracuje, dává výbornou možnost pro kompetitivní povahy, aby se plně realizovaly.

Dělá-li člověk aktivně nějaký sport, potom bez ohledu na to, o jaký sport jde a na jaké úrovni ho provozuje, vždy musí počítat s tím, že zažije spoustu proher. V investování je to úplně totéž. Umění vypořádávat se s prohrami, anebo je dokonce použít k cestě vzhůru, je velmi cenné a lze ho do velké míry přesunout z jedné činnosti do druhé.

^REKLAMA

Každou druhou březnovou neděli stojím na startu Engadin Skimarathonu a prožívám směs velkých emocí. Až budu o hodinu a tři čtvrtě později projíždět cílem, chci vědět, že jsem nedělal chyby, držel se plánu, a hlavně že jsem ze sebe vydal maximum. Je to závod, pro mě vrchol zimní sezóny a nikomu nedám svou kůži lacino. Kromě těchto adrenalinovo testosteronových pocitů však zažívám ještě jiné. Musím přiznat, že od doby, co se můj věk začal psát číslicí pět, tyto jiné, novější pocity ve mně postupně zesilují. Uvědomuji si, že se velmi pravděpodobně nacházím ve druhé polovině svého života a že jsem tak říkajíc překročil poločas svého rozpadu.

Když se na startovní čáře na zamrzlém jezeře v Maloji mezi dalšími 14 000 účastníky rozhlédnu po nádherných zasněžených vrcholcích hor nad engadinským údolím a za zvuků hudby odpočítávám poslední vteřiny do startu, cítím velký pocit vděčnosti. Vděčnosti za to, že můžu zase po roce stát na tomto místě a vychutnat si radost z pohybu v tak překrásném prostředí.

Závody jsou nádherná věc, která přináší neopakovatelné zážitky a emoce. Kdo to máte stejně, tak dobře víte, o čem mluvím. Přesto si tak nějak čím dál více uvědomuji, že třeba jen možnost zúčastnit se je něco, co není garantováno, a je nám spíše jen dočasně propůjčeno.

Se stejnou širší perspektivou vnímám i naše investice. Chci být nejlepší a dělám pro to maximum. Úspěchy a neúspěchy také přinášejí podobné emoce jako ve sportu. Přesto se však snažím mít vždy na paměti i to, že vše není jen o okamžitém úspěchu, ale i tom moci se dále zúčastňovat.

V investicích se tato širší perspektiva projevuje v pohledu na riziko. Mnohem vyrovnaněji než dříve nechávám kolem plynout investiční příležitosti, které jsou sice potenciálně velmi výnosné, ale vyžadují podstoupit příliš vysoké riziko. Nežene mě totiž jen snaha o dobrý výsledek, ale také starost o to, abychom mohli s portfoliem fondu stát na startovní čáře ještě dlouhou řadu let.

Text vyšel jako součást Dopisu akcionářům Q1/2019 Vltava Fund. Autor článku je zakladatel a hlavní portfoliomanažer Vltava Fund.