Stát ani fondy nám penzi nezajistí, musíme vytvářet hodnoty
Poslední dobou se v médiích opět více mluví o nutnosti penzijní reformy. Zkuste se na chvíli v mysli vrátit o pár století dozadu. Co potřebujete k životu?
Směna, aneb něco za něco
Představte si, že máte vlastní pole a na něm pěstujete brambory a obilí. Na sousední farmě chovají krávy a slepice. V nedalekém městě vaří jedna měšťanská rodina pivo. Jednou do roka sklidíte úrodu brambor a obilí, něco málo si necháte na obživu a zbytek jdete prodat do města. Za utržené peníze pak po zbytek roku kupujete od sousední farmy mléko a vajíčka a dokonce vám něco málo zbude, abyste mohli jednou za měsíc zajít do města na pivo.
V reálném životě máme samozřejmě všichni daleko více „potřeb“, nestačí nám brambory, vajíčka a pivo. Chceme požívat spoustu produktů a služeb, i když většinu z nich vlastně až tak nutně nepotřebujeme. Princip „směny“ je ale stále stejný. Chci-li spotřebovávat nějaké statky a služby, musím také sám něco produkovat. Mohu pěstovat brambory nebo chovat slepice, ale stejně tak můžu třeba stříhat lidem vlasy, nebo poskytovat zdravotní péči, či vyrábět auta.
Málokdo dnes produkuje něco sám, častěji na procesu spolupracuje více lidí. Jako účetní ve firmě Škoda auto můžete podle pracovní náplně pobírat mzdu za vedení účetnictví firmy, ale fakticky se podílíte na výrobě aut. Na to nesmíte zapomínat. Jako pracovní tým, kde se každý specializuje na dílčí úkony, jste schopní vyrobit více aut a navíc kvalitněji, než kdyby každý zaměstnanec vyráběl auta úplně sám.
Nemusíte vždy jen vyrábět produkty, můžete pracovat ve službách. Zdravotní sestra poskytuje v nemocnici zdravotní péči pacientům. Na poskytování zdravotní péče se ale podílí i vrchní topenář v nemocnici nebo uklízečka, ačkoliv jejich přímé pracovní úkoly jsou odlišné. Také úředník finančního úřadu poskytuje služby, byť bychom je mnozí s radostí oželeli – kontroluje, že nikdo nepodvádí v účetnictví a zajišťuje výběr daní, tedy to, že si každý platíme policii, pouliční osvětlení a další veřejné služby včetně chodu onoho finančního úřadu.
REKLAMA
Za důchodce vytváří hodnoty někdo jiný
Není nutné dlouze vysvětlovat, že člověk nemůže hned od narození až do své smrti pracovat – vytvářet hodnoty, které může směňovat za jiné statky a služby. Lidé v produktivním věku tak musí vytvářet hodnoty i za neproduktivní obyvatele. Dříve to lidé zvládali na úrovni rodiny. Dnes už se rodina stará pouze o děti, zatímco o lidi v postproduktivním věku „pečuje“ stát formou důchodů.
Důchod je vymoženost moderní doby. Původní myšlenka důchodu jako forma pojištění pro případ neschopnosti nadále pracovat se zcela vytratila. Důchod se stal samozřejmostí, na kterou má každý nárok při dosažení určitého věku. Tato vymoženost je draze zaplacena odvody vysokého pojistného v období produktivního věku. Důchod je v podstatě na úrovni veřejné služby, za kterou musí každý občan draze platit.
Lidí v penzi přibývá, na důchody nejsou peníze
Problém je, že nám s rostoucí délkou života neustále přibývá lidí v důchodovém věku. Produktivní lidé tak musí být produktivnější, musí vytvářet více hodnot. A jelikož státní systém důchodového zabezpečení používá průběžné financování, není na důchody dostatek financí. A tak se hledá řešení, jak zvýšit objem přitékajících financí.
O to se stát snaží už řadu let, akorát ne přímo do státního systému, ale místo toho zavádí „soukromý pilíř“. Prozatím je soukromý pilíř důchodového zabezpečení nepovinný, stát do něj láká občany formou státních příspěvků a daňových úlev. Není divu, když peníze z penzijních fondů a životního pojištění končí ve velké míře ve státních dluhopisech. Stát tak vlastně nenápadně vytahuje z lidí peníze na krytí deficitu, zatímco lidé si naivně myslí, jak si spoří na důchod. Možná nebude dlouho trvat a dočkáme se i povinných odvodů do soukromých penzijních fondů. Asi není nutné rozebírat, že v tom má dlouhé a vlezlé prsty lobbing bankovních a pojišťovacích domů.
REKLAMA
Spoření nepomůže
A nyní se zamyslete. Je toto skutečně systémové řešení situace, kdy přibývá důchodců a ubývá pracujících? Změní se něco tím, že si lidé budou během pracovního života více spořit na svůj budoucí důchod? Přiveďme situaci do extrému. Představte si, že se budeme dožívat 100 let, od 60 už ale nikdo nebude pracovat a důchodců bude více než pracujících. Pomůže vám, že jste si 30 let poctivě spořili a odváděli státu pojistné na důchodové zabezpečení?
Ano, určitě bude lepší mít něco než nic. Otázkou však je, kolik si za to „něco“ pořídíte statků a služeb. V situaci, kdy produktivních lidí bude méně než důchodců, bude pravděpodobně všeho nedostatek – kadeřnice ostříhá jen toho, kdo víc zaplatí, doktor také ošetří jen toho, kdo dá víc. Což je pochopitelné, vždyť kadeřnice i doktor budou muset více spořit, aby až oni půjdou do důchodu, měli na zubaře. Je to začarovaný kruh, ve kterém více peněz nepomůže.
Bez práce nejsou koláče
Nebylo by rozumnější celý systém důchodového zabezpečení zrušit, nedržet lidi v iluzi, že i bez práce jsou koláče, protože za ně práci udělá někdo jiný, mladší? Neměli bychom místo státu obrátit svou pozornost zpět k rodině a naučit se podílet se na vytváření hodnot i v pokročilém věku, dokud nám to zdraví umožňuje?
Asi těžko bude sedmdesátiletý člověk pracovat na stavbě nebo vyvíjet nejmodernější softwarové programy. Proč by ale nemohl chovat slepice, psát knihy, dělat personálního poradce, být v dozorčí radě firmy nebo na podobných funkcích, kde může uplatnit své zkušenosti?
Stává se z nás stádo otroků závislých na státu. Více jak polovina národa si myslí, že doslova „má nárok“ na vyšší plat, vyšší důchod, lepší bydlení, lepší to a tamto. Takový postoj je velmi naivní a zároveň sebedestruktivní. Měli bychom se přestat spoléhat na stát a vzít odpovědnost za svůj život do vlastních rukou. Ne však pouhým spořením na důchod, ale tím, že se naučíme vytvářet hodnoty.
Autor je ředitelem a hlavním investičním manažerem FINEZ Investment Management.
