Pokud některé věci vytrhneme z kontextu či vyložíme zjištěné skutečnosti jinak, realita může být úplně jiná, než jakou zjistilo statistické zkoumání. Hospodářské statistiky se staly doslova modlou. Politici (a nejen oni) se rádi chlubí čísly, která mají dokazovat, jak dobře vládnou. Avšak chybné vykládání statistik může vést k chybným rozhodnutím a tím pádem mít tvrdé dopady.
Němci jsou prý nejméně majetní
Možná si někdo ještě vybaví poměrně nedávné zveřejnění studie Evropské centrální banky, která zkoumala bohatství domácností v eurozóně. Analytikům ECB vyšli poněkud pozoruhodné výsledky. Třeba Němci patřili mezi nejméně majetné a naopak Španělé do první pětice nejmajetnějších.
Tato studie měla několik úskalí. Prvním z nich bylo započítání nemovitosti. Třeba zmiňovaní obyvatelé pyrenejského poloostrova nemovitosti vlastní, kdežto naši západní sousedé si je spíše pronajímají. Navíc studie vycházela z dat platných k roku 2010. Od té doby se ale mnoho věcí změnilo. Španělské nemovitosti vlivem krize ztratily více než pětinu hodnoty.
Kdo vlastně pracuje?
Zveřejňovanou statistiku nezaměstnanosti spousta lidí považuje za upravovanou. Pravdou je, že její výpočet je konstruovaný tak, že v podstatě nedává žádnou informaci o tom, kolik lidí je nezaměstnaných. To je u statistiky nezaměstnanosti dost velký problém. Pokud se zvolí vhodná metodika, může míra nezaměstnanosti vypadat dobře, i když je situace na trhu práce hrozivá.
Do sledované statistiky nezaměstnanosti spadají jen lidé, kteří jsou evidování na úřadech práce. S touto statistikou se dá navíc velmi dobře kouzlit. Třeba od letošního ledna byl změněn způsob výpočtu míry nezaměstnanosti. Tato změna přinesla snížení nezaměstnanosti ze dne na den o 1,4 procentního bodu.
Dříve se míra nezaměstnanosti vypočítávala tak, že se vzal počet registrovaných lidí bez práce k ekonomicky aktivní populaci. Nyní se podíl nezaměstnaných počítá ze všech lidí ve věku 15 až 64 let. Vzhledem k tomu, že je tato základna větší, nezaměstnanost vychází nižší.
Možná by bylo lépe se podívat na míru zaměstnanosti (v ČR je 71 %), ale i ta má své mouchy. Za zaměstnaného se totiž podle této metodiky považuje i ten, kdo ve sledovaném období pracoval byť jen jednu hodinu.
Grál politiků
Ukazatel hrubého domácího produktu se stal doslova mantrou politiků. Rádi se s ním chlubí či jej používají jako „zbraň“ proti svým politickým konkurentům. Zádrhelem HDP je, že sice dokáže vystihnout ekonomický výkon země, ale už nevypovídá nic o tzv. kvalitě života, tedy o tom, jak se ve skutečnosti lidem v dané zemi žije. A bohužel je poměrně jednoduše „manipulovatelný“.
Pro zvýšení HDP stačí politikům jedno: zvýšit vládní výdaje (ty jsou jednou ze složek počítaných do HDP). Otázkou však je, zda je takový růst zdravý, či nikoli. Třeba takové Řecko vykazovalo před krizí zajímavý růst, avšak ten byl financován na dluh. Po odečtení rozpočtových schodků byl v některých letech dokonce záporný.
Uměle přiživovaný hrubý domácí produkt je nejen zkreslující, ale zároveň i dočasný. Příklady Řecka, ale třeba i Lotyšska (růst byl přiživován krátkodobými investicemi ze zahraničí) hovoří za vše.
„Kouzla“ s inflací
Inflace vychází z indexu spotřebitelských cen. V Evropě se používá tzv. harmonizovaný index, který srovnává asi 700 položek ve spotřebitelském koši. Tyto položky představují v drtivé většině produkty běžné spotřeby (potraviny, léky atd.), nicméně některé složky jsou vyloučeny, jako např. nemovitosti.
Třeba v Irsku či Španělsku do vypuknutí krize výrazně vzrostly ceny nemovitostí, ale oficiální hodnota inflace na to nereflektovala. Centrální banky tak mohly žít v domnění, že je vše v pořádku. Ovšem nebylo. Zatímco inflace za období 1996 až 2006 činila v Irsku 33 %, tak cena nových nemovitostí vzrostla o 250 %. Problém byl na světě.
Nízká spotřebitelská inflace byla jedním z faktorů, který přiměl centrální banky držet sazby nízko. To se promítlo v nárůstu objemu poskytovaných hypotečních úvěrů a důsledek po splasknutí hypoteční bubliny pociťujeme dodnes.
Kromě výše inflace udávané indexem spotřebitelských cen bychom měli sledovat i další ukazatele. Třeba růst objemu peněz v ekonomice.
Z uvedených případů vyplývá, že účelové či špatné vynakládání statistik realitu nezmění. Vede však k chybným rozhodnutím přijatých na základě mylné interpretace dat. To se dříve či později musí projevit.
