Nový rok = nové daně – nečekaně. Když si vzpomenu na argumentaci, proč je třeba zvýšit daň z přidané hodnoty, rétoricky oblíbeným argumentem byl rozjezd 2. pilíře důchodového systému. Ten končí. Daně však zůstávají. Politici je zapomněli uvést na předchozí úroveň zdá se! Není to první případ. To jen ukazuje na rozporuplnost mezi realitou, argumentací a podrývá to víru u lidí
Ještě něčemu věřit! Vznikla nová, další, pracovní skupina pro řešení otázky důchodového systému. Jak to dopadne, těžko říci. Předchozí skupina pracovala několik let, politici měli dost času agendu projednat (přibližně 10 let). Jedny volby a vše je jinak, co platilo, neplatí. Je to precedentní a ukázkový příklad toho, jak to v této zemi chodí. Zároveň je to výstavní předvedení neschopnosti dosáhnout konsenzu na tak zásadní otázce. Důležitý je důsledek a stávající vzkaz pro občany. Mohou si být jisti nejistotou.
Máme za sebou 25 let „nové éry“ – dostatečně dlouhá doba na to, se ohlédnout. Pokud jde o oblast daní, je to spíše tragický stav, neboť co rok, to změna (spíše změny). Chaos, nekoncepčnost, nesystematičnost… O stabilním prostředí nemůže být ani zmínka. Podmínky se mění za chodu, dopadají retroaktivně na stávající již vzniklé smluvní vztahy (samozřejmě nikoliv přímo, ale využívá se vsuvek do zákonů). Změnily se snad už všechny podmínky u již založených smluv finančních produktů.
Zrušení druhého pilíře je pouhá epizoda v českém finančním románu. A lidi nic… dokud tomu bude tak, čas od času se dočkáme nějakého toho překvapení na vlastní účet. Jestli jím bylo zrušení druhého pilíře, si netroufám tvrdit, protože nejmenovaná strana jasně řekla, že jej po volbách zruší (budiž jí ke cti, že jednou taky něco dodržela). Naštěstí se zrušení netýkalo mnoha lidí a přišlo v samém začátku. Počet osob, které se rozhodli vstoupit do tohoto individuálního programu, byl celkem nízký, což se dá pochopit, když si uvědomíme, jaké podmínky (zejména právní stabilita) zde panují. Ono najít odvahu vstoupit do něčeho, o čem si může být člověk takřka jist, že se změní, aniž by tušil jak (a jen neskutečný optimista si snad může namlouvat, že k lepšímu), a bez možnosti systém opustit – vyzývá k účasti spíše dobrodruhy.
Další faktorem hodným zřetele je stále narůstající státní dluh. Je úsměvně hořké sledovat některé čelní politiky, jak v čase mění rétoriku. Z kraje nové éry nebyl deficit státního rozpočtu něčím hodno pozornosti. Pak se říkalo, že ve srovnání s okolními státy je míra našeho zadlužení v porovnání k HDP nejnižší z okolních států (jednooký mezi slepými jest králem). Hurá! Pak přišla krize a několik let byly dluhy nepřítelem číslo jedna.
K tomu se přidalo Řecko a jeho bankrot (dle médií šlo jen o restrukturalizaci dluhu). Problémy s tímto spojených věcí se povedlo ukrýt mimo zájem médií (tj. veřejnost se zklidnila) a život se vrací do starých kolejí. Mimochodem v Řecku se nic moc nevyřešilo a bude celkem zajímavé sledovat tamní vývoj v následujícím období.
Dnes máme vládu, která se pochválí za další schodkový rozpočet ve výši přibližně 100 mld. Kč. Žijeme si nad poměry. Chování státu připomíná dnešní konzumní společnost. Ostatně – stát jsme my. Chceme všechno a nejlépe teď hned. Tak, jako si rodiny, jedinci berou půjčky a nakládají si na svá bedra dluhovou zátěž, jen proto, aby měli mnohdy spotřební zboží už doma, tomuto klamu podlehl i stát. Dohonit západ ať to stojí, co to stojí.
Jsou tu samozřejmě velké rozdíly – možnosti financování dluhu a zejména zodpovědnost.Jedinec má zodpovědnost sám za sebe, popř. za rodinu. Pokud neuhlídá dluhy, pocítí to on sám velmi tvrdě. Jenže jak u státu? Jakou zodpovědnost kdo nese? A teď rozhodně nemám na mysli frázi na úrovni základní školy „politická zodpovědnost“. Jakou odpovědnost kdo nese – odshora až na úroveň obce. Jak souvisí úroveň hospodárnosti nakládání s penězi státního rozpočtu s životní úrovní daného úředníka?
Je mu to jedno, protože on mzdu dostane a ta mu zajišťuje onu životní úroveň. Je tu naprosté odtržení, kdy málokdo za něco přímo zodpovídá (finančním důsledkem v plném rozsahu). Doba pokročila, náklady na státní dluh narůstají každým rokem. Dnešní náklady se pohybují již nad částkou 50 mld. Kč/rok. Pro představu – jednou za dva až tři roky se jako země zbavíme jedné jaderné elektrárny Temelín– nebo klidně bychom mohli obměňovat každý rok bojové vozy za nové – nebo bychom si mohli dovolit mít dvojnásob velkou letku Grippenů, a to v osobním vlastnictví a ne si je draze pronajímat, což jsou další utracené peníze, které by být nemusely – nebo pohnout s dokončením dálniční sítě, železnice. Rok co rok vyhazujeme desítky miliard korun a jelikož dluh roste dál (nestačíme jako stát splácet), bude to stále víc a víc.
Zdroj: Ministerstvo Financí ČR
U politiků je charakteristická jedna věc – jestli něco umí, tak vytvořit problém, který posléze musí řešit. Toto je zářný příklad odkázaný budoucím generacím. Možná se jednou někdo z mladší generace zeptá: „A proč bych měl já splácet dluhy po někom cizím?“ Možná se takových lidí v čase budoucím najde víc… Přitom stačilo být dobrým hospodářem od začátku. Ale to stát nikdy nebude, právě proto, že zde chybí přímá finanční zodpovědnost.
Dříve nebo později bude představen nový model druhého pilíře. Bude zajímavé, jak moc a v čem se bude lišit od rušeného. Ale jistě i zde to bude o penězích – odvádět, ukládat, spořit nebo investovat – někde. Ať už budou parametry jakékoliv, nic to nemění na trendu narůstajícího zadlužení země. A to by měl být bezpochyby faktor hodný zřetele. Nejsme tak velká země, aby za nás někdo bojoval (to už historie ukázala), takže k zamyšlení do budoucna zůstává, zda ono zajištění klidného stáří po finanční stránce spočívá v kumulaci peněz…