Tři fakta o českých veřejných financích
NEPOCHYBNÝ FAKT Č. 1:
Stav státního dluhu v roce 2006 vzrostl oproti roku 2002 více než dvojnásobně, nepočítáme-li zatím nepotvrzené závazky státu. Z částky 396 miliard Kč nabobtnal nezpochybnitelný dluh na 809 miliard (a to ještě samozřejmě není konečné číslo – skutečnost může jít až k 1300 miliardám).
Takto dramatický růst zadlužení by byl vysvětlitelný jedině válkou. V mírových dobách se jedná o očividný důkaz špatného hospodaření, a to tím spíše, že premiéři Špidla, Gross a Paroubek hospodařili v podmínkách globální ekonomické konjunktury. Pro takovýto výsledek neexistuje omluva.
NEPOCHYBNÝ FAKT Č. 2:
Problém veřejných financí není v příjmech, nýbrž ve výdajích. Český stát má dostatek peněz. Příjmy veřejných rozpočtů v roce 2005 byly o 9,3 % vyšší ve srovnání s hodnotou, kterou pro daný rok předpokládal tým poradců ministra Sobotky v roce 2003.
Nečekaně vysoké příjmy státního rozpočtu byly způsobeny překvapivě vysokým růstem světové ekonomiky v letech 2003-2005, nízkými úrokovými mírami, hypotéčním boomem a kombinací dalších příznivých faktorů včetně demografie.
V roce 2006 stát vybere o více než 10 % více, než se čekalo v roce 2003. Stát skutečně nemá vymetenou kasu!
REKLAMA
Konsolidovaná daňová kvóta v odhadované výši 37-38 % hrubého domácího produktu pro rok 2006 je plně dostačující pro fungování dosti pohodlného sociálního státu. Peněz má stát snad až příliš.
Jestliže někomu připadá míra "sociálnosti" českého státu nedostatečná, je to spíše tím, že peníze putují do nesprávných rukou. Je známo, jaké sociální dávky patří mezi nejvíce zneužívané: doplatky do životního minima, nemocenské, ale také invalidní důchody. Skuteční invalidé na druhé straně často trpí nouzí.
NEPOCHYBNÝ FAKT Č. 3:
České veřejné výdaje jsou neprůhledné. Peníze daňových poplatníků putují záhadnými cestami, jsou vynakládány na obtížně zdůvodnitelné účely a neexistuje přehled, kdo o nich rozhoduje.
Sociální dávky jsou na jedné straně masově zneužívané, na druhé straně se nedostává peněz pro ty, kdo skutečně strádají. Neefektivitu jen samotných veřejných zakázek lze vyjádřit v desítkách miliard ročně.
REKLAMA
Ministerstvo financí v roce 2006 nemá informační systém hodný tohoto označení. Počítače slouží převážně jako psací stroje s obrazovkou. Získat použitelný přehled o veřejných výdajích je téměř nepřekonatelný problém, a to i pro členy týmu poradců ministra financí.
Toto konstatování platilo v roce 2002 pro Sobotkův sbor poradců a platí i nyní. Za čtyři roky se kvalita práce s informacemi prakticky nezměnila. Neuvěřitelné.
Důsledkem této skutečnosti je stav, kdy státní rozpočet je monopolní hrou několika vyvolených úředníků, kterým nikdo nesmí vidět do karet.
Daňový poplatník, který vše financuje, už jen z technických důvodů nemůže vidět, co se s jeho penězi děje. Loni rozpoutalo ministerstvo financí kampaň proti neprůhledným bankovním poplatkům, ale ty jsou naprosto ničím ve srovnání s neprůhledností a rozsahem veřejných výdajů.
ZÁVĚR?
Situace je mnohem vážnější, než si většina veřejnosti myslí. Výsledky hospodaření minulých tří vlád jsou špatné. Budoucnost může být katastrofální, pokud dosavadní praxi balkánsky nekontrolovaného utrácení nezměníme.
Poslední vláda nebyla schopna ani ochotna respektovat své vlastní výdajové rámce. Státní rozpočet je tvořen naprosto neprůhledným, bizarním a zcela nevyhovujícím způsobem, který snad ani nelze popsat slušnými slovy.
Toto se musí změnit. Česká vláda musí dát světu nejen symbolický, ale skutečný signál, že nejsme ani Maďarsko, ani Balkán, ani Argentina. Je zapotřebí, aby politikové zanechali politického kočkování a projevili alespoň špetku státnické moudrosti. Představme si, že z nebe se na nás dívá Alois Rašín. Co si o nás asi může myslet?
