Už je tady zase! Zlatý rubl

Mimochodem za poslední tři měsíce už různé tak zvaně „proruské“ weby a facebookové skupiny sympatizující s Moskvou oběhla zpráva o „zavedení“ zlatého standardu rublu třikrát. A vždy s klasickým ujištěním, že o tomto „mainstreamová média nepíšou“ a že tyto informace nám „vláda tají“. A nyní je tady další kolečko, které tentokrát prošlo i do velkých sdělovacích prostředků, protože v „Rusku se diskutuje o navázání rublu na zlato“.

Aby nevznikla mýlka. Slovně mohu navázat na zlato cokoliv. Když se na tom dohodneme, můžeme korunu v nějakém pevném kurzu navázat na zlato hned. Problém je jediný a naprosto stejný u koruny, rublu, dolaru a jakékoliv jiné měny, jakou si představíme. Jak dlouho příslušná autorita udrží stanovený kurz?

A v tomto smyslu skutečně není Rusko adeptem na rekordy v délce případného odolávání trhům.

Dokonce spíše naopak.

^REKLAMA

Představme si totiž především jednu základní věc. Co vlastně znamená, když si řekneme, že nějakou měnu navážeme na zlato, tedy když určíme z několika možných způsobů zlatý standard nějaké měny?  Samo o sobě se nestane nic. Dokud totiž neřekneme to hlavní. Kdo a kdy má právo požadovat za svoje peníze vydání měnového zlata emitenta?

O navázání na zlato se dá mluvit nekonečně dlouho a dá se vyhlašovat a kdo ví, co ještě, ale dokud nejsou oznámeny podmínky směny peněz za zlato, nemá to žádný, ale skutečně naprosto žádný, obsah.

Tak si jen na okraj řekněme, že zlatý standard reálně zkolaboval s první světovou válkou. V určité podobě ještě ožil ve dvacátých letech, aby zemřel s rokem 1933, kdy se dolar od zlata odpoutal. Určité navázání na zlato bylo obnoveno po druhé světové válce v brettonwoodském měnovém systému, kdy směna dolarů na zlato byla garantována Spojenými státy, ale již pouze ostatním národním bankám začleněným do tohoto směnného mechanismu.

Všechny tyto pokusy o takové či onaké zlaté standardy padly z řady důvodů, především ale kvůli tomu, že architekti mechanismů je postavili na základně jedné jednoznačné světové ekonomické velmoci. V období zhruba 40 let před první světovou válkou (což bylo mimochodem období skutečně mimořádného ekonomického i sociálního růstu) byla leaderem globální ekonomiky Velká Británie. Celý mechanismus začal slábnout ve chvíli, kdy došlo k zásadnímu zesílení USA a Německa a britská ekonomika ztratila solitérní postavení. V meziválečné době kumulované válečné dluhy podkopávaly každou měnu a vedly k inflaci, která ničila pevně dohodnuté vztahy mezi měnami. V Bretton Woodu byl dohodnutý mechanismus postavený na představě, že USA jsou a budou absolutním ekonomickým solitérem. Vyrovnávání produktivity práce mezi USA a Evropou vedlo k tomu, že Spojené státy upadaly do stále tíživějších schodků obchodní bilance, které nebyla schopna platební bilance vyrovnávat. Pokud ale dolar nenabízel nejvyšší zhodnocení, pak se nemohl udržet vůči ostatním měnám v jednoznačné dominanci.

Všechny ty krátké a možná na první pohled nesourodé poznámky z dějin zlatých standardů mají několik společných bodů. Prvním je, že standard může vzniknout jenom a pouze v případě, že emitent garantuje nějaké skupině (což mohou být „všichni“ nebo také jenom „ostatní národní banky“) výměnu peněz za přislíbené množství zlata. To znamená, že je třeba mít po ruce skutečně mimořádné množství „měnového zlata“. Což je to jednodušší. To složitější na celé věci je, že se tím v podstatě musí fixovat tržní cena zlata. Což znamená, že pokud má investor na výběr mezi „chci mít zlato“ nebo „chci mít rubly“, tak vybere rubly, protože mu přinášejí buď stejnou jistotu jako zlato, ale navíc výnos, nebo je rubl alespoň měnou, bez které se nedá nic podstatného koupit. Nejlépe pak je to všechno najednou.

^REKLAMA

Bez této zásadní důvěry v danou měnu a bez její potřebnosti ve smyslu prostředku směny (nikoliv prostředku, jak se snadnou dostat ke zlatým slitkům) není zlatý standard v jakékoliv podobě možný.

Ruská ekonomika není, při vší úctě, schopna ani vzdáleně splnit žádnou ze jmenovaných podmínek. Produktivita práce (výnosy) je hanebná. Výhodou je vlastní těžba zlata, což znamená v podstatě zaručený příliv měnového zlata, ale na straně druhé má tato situace daleko do monopolu. To znamená, že udržení standardu znamená vzdorovat neustálému tlaku nové těžby v jiných zemích. Důvěryhodnost ruské ekonomiky je nulová, země nemá ani funkční právní systém, vymahatelnost práva je špatná, legální vymahatelnost úvěrů mizerná…

Takže je to pořád to stejné. Je nesporným faktem, že Rusko je velkým producentem zlata, je nesporné, že má obrovské nerostné bohatství, které může teoreticky používat jako určitou „nezlatou, ale srovnatelnou záruku“. Ale zároveň má nevýkonné hospodářství s nízkou produktivitou práce, vysokou inflaci (a především inflační nepříliš tržní prostředí, což je horší a je to problém na desetiletí).

Popravdě – jediná situace, kdy by mohlo Rusko udržet zlatý standard rublu by byla ta, že by bylo držitelem všech zlatých měnových zásob v globálním rozměru.

Zdroj : Trading Economics, SZ

A k tomu má tedy skutečně hodně daleko. Jakkoliv je 2300 tun v rezervách ruské centrální banky jistě úctyhodné množství, je to až pátá nejvyšší rezerva na světě.

Ať se na to člověk kouká z té nebo z oné strany, je to vlastně jedno. Zlatý rubl není reálný projekt. Je to jenom a pouze vzkaz domácímu publiku, že „se vážně diskutuje o navázání rublu na zlato“. Těžko říct, kdo přesně tu „vážnou“ diskusi provozuje, ale ve skutečnosti to není myšlenka určená k seriózně míněným rozhovorům na téma „kdy to uděláme a jak vyřešíme technické otázky“. Je to poselství důvěřivým, že „by to bylo možné“.

Nebylo.