Veřejně obchodovatelné akcie jsou pro hlupáky

1)      Ten, kdo dává peníze tam, kde neví, co se s nimi děje.

2)      Ten, kdo radí ostatním dávat peníze tam, kde neví, co se tam s nimi děje.

3)      Ten, kdo si od ostatních nechá radit v tom, kam má dávat peníze, aniž by věděl, co se tam s nimi děje.

Investice do veřejně obchodovatelných akcií splňuje tyto podmínky. Proč? Důvody, proč jsem o tom zcela přesvědčen, nabízím níže.

Co jsou veřejně obchodovatelné akcie? Jsou to akcie, které můžete pořídit na akciových burzách. Jsou to akcie velkých firem, z nichž drtivá většina existuje desítky let. Většina z těchto firem nemá žádného silného koncového vlastníka. Žádnou kompaktní podnikatelskou skupinu, která by byla ovládána malým množstvím lidí spravujících své vlastní peníze (typu Penta nebo PPF apod.).

Drtivá většina veřejně obchodovatelných společností je v rukou velkého množství fondů, které spravují cizí peníze. Fondy spravují cizí peníze, a tak jsou výrazně méně motivované v tom vykonávat a tvrdě prosazovat vlastnická práva svých účastníků. Manažeři veřejně obchodovatelných firem toho využívají pro své vlastní zájmy.

^REKLAMA

Jak se to projevuje? Upuštěním od dlouhodobé koncepce podnikání na úkor krátkodobých hospodářských výsledků, které se projevují ve vysokých manažerských bonusech. V tom lepším případě. Ovšem čím dál častěji dochází k absolutně nekontrolovatelnému tunelování veřejně obchodovatelných společností managementem, který klíčové či velké množství drobných zakázek zadává firmám, které jsou s ním propojené. Tyto firmy jsou odměňovány nestandardně vysokými cenami za poskytované služby, které jsou mimo tržní realitu.

Zjednodušeně by se dalo říct, že veřejně obchodovatelné společnosti fungují ve velice podobném režimu jako veřejný sektor. Nalezneme zde velmi mnoho společných znaků při řízení (například Niskanennův model), ovšem s tím rozdílem, že veřejně obchodovatelnou společnost, na rozdíl od státního aparátu, řídí velmi omezené množství lidí, jejichž volbu lze sotva nazvat demokratickou.

Zákulisní ovlivňování klíčových držitelů hlasovacích práv je běžnou praxí. Stejně tak běžnou praxí je, že veřejně obchodovatelné společnosti (či jejich prodloužená ruka investiční banky) pořádají večírky pro portfoliomanažery a analytiky, kteří tyto společnosti „oceňují“. To má zásadní vliv na investiční strategii správců kolektivního investování.

Akciové podílové fondy mají v portfoliu běžně několik desítek akciových pozic. To znamená několik desítek firem. Každá z takových firem má obvykle několik tisíc zaměstnanců. Kromě toho každá z takových firem má několik divizí svého byznysu a stovky subdivizí. Nezřídka tyto společnosti mají stovky až tisíce dceřiných společností a dalších majetkových podílů.

Samotné posouzení finanční pozice těchto firem je velice náročné. Dokonce tak náročné, že člověk, který by chtěl získat elementární rámcový obraz (který sotva může být nazván znalostí) o finanční pozici jedné takové firmy, by musel strávit desítky hodin práce studiem finančních výkazů. Řekněme, že přečtení třeba 100stránkové výroční zprávy (pominu-li fakt, že jsou 300 stránkové výroční zprávy) zabere 30 hodin (není to zrovna volnočasová literatura). Shromáždění a čtení dalších informací o firmě zabere polovinu tohoto času. Samotná valuace investice zabere třeba 5 hodin. Bavíme se o časovém fondu 50 hodin. Dejme tomu, že toto absolvuji 2× do roka, tzn. 100 hodin. Tento čas je reálný u člověka, který o tom oboru něco ví a který je v obraze. Nezasvěcenému by to samozřejmě zabralo daleko víc času.

^REKLAMA

Dejme tomu, že fond má v portfoliu 40 pozic. Předpokládám, že na 40 pozic nedělal 40 valuací, jinými slovy, že nezainvestoval do všeho, co si interně ocenil. Řekněme, že to ti hoši a děvčata umí. Že investují do každé třetí příležitosti, protože už mají „čuch“. To znamená nějakých 120 valuací. 120×100 = 1 200 hodin valuační práce za rok, pokud jí dělají specialisté. Co myslíte, kolik lidí to zvládne? A kolik tito lidé berou peněz? No úplně málo jich nebude.

A teď si položme otázku, jestli ten jeden, dva nebo pět lidí, kteří budou analyzovat pozici té firmy, umí posoudit i takové „nepodstatné věci“, jako jsou kvalita služeb či výrobků, procesy ve firmě, obchodní vztahy s dodavateli a odběrateli apod. Samozřejmě, že o tom ví úplný kulový, když analyzují mraky firem za rok. Jejich znalost bych přirovnal k tomu, že by bookmaker stanovoval kurzy na fotbalové zápasy podle pohledu do ligové tabulky.

Řekněme, že existuje třeba nějaký akciový fond spravující třeba 100 milionů USD. Dejme tomu, že management fee je 1,5 %. To je nějakých 1,5 milionu USD. Z toho dám půlku na distribuci a jsem na 750 tisíc USD. Pak něco vrazím do marketingu – řekněme, že mám 100 milionů USD po 25 tisících USD průměrném klientovi. To je nějakých 4 000 klientů. Kdybych na udržení jednoho klienta investoval 10 USD, tak jsem na 710 tisíc USD. Dejme tomu, že mám zaplacený nějaký Bloomberg a tyhle srandy: střízlivě 30 tis USD. Dejme tomu, že mi celý ten fond řídí 10 lidí. Každému dáme nějaký pracovní prostor 20 m2 + nějaký jednačky, chodby  atd. Řekněme 300 m2. Dejme tomu, že to najímám komplet někde za 30 USD/m2 za měsíc. To je nějakých 108 tisíc USD. Zbylo nám tedy asi 602 tis USD. Řekněme, že 150 tisíc bude chtít vydělat majitel fondu. Zbývá nám cca 452 tisíc. Řekněme, že těch 52 budou nějaké další náklady (audit, IT a další externí služby, materiál v kanceláři apod.). 400 tis by byli mzdy pracovníků. Dejme tomu, že ¾ těchto peněz padne na finančníky a ne na administrativu. To je 300 tis USD. A to se bavíme čistě o penězích na analýzy. Dejme tomu, že třetina těchto peněz padne na geopolitické analýzy. To znamená, že cca 200 tis. USD nám zbyde na sektorové a firemní analýzy. Máme nádherný budget 1 700 USD na jednu valuaci.

Opravdu si někdo myslí, že se mzdovým budgetem 1 700 USD vyzraje na firmy, které mají obrat v miliardách USD a investují do nejrůznějšího poradenství, jak dobře vypadat před investory, desítky milionů USD? Nejrůznější právní firmy vytvářející offshorová vlastnická schémata a pomáhají vyvést stovky milionů USD do kapes manažerů či s nimi spřízněných osob.

Můj otec mi vždycky říká: „Synku, nechoď šípem proti tanku.“ To je rozumné přísloví. Domýšlivost akciových analytiků, že dokáží za zlomek času se zlomkem rozpočtu rozpoznat kvalitu nějakého podniku, je až neuvěřitelná. Patřím mezi ty, kteří se nezaleknou výzvy, ale nejsem hlupák, který jde bojovat bitvu, kde je absolutně bez šance. Šance, že budu chytřejší než velký tým lidí s neomezeným rozpočtem a zkušenostmi z celého světa, je asi taková, že moje parta, se kterou chodím hrát sálovku v úterý večer, vyklepne áčko Barcelony (bez ohledu na to, že minulou středu to teda pěkně schytali). A kdybych náhodou měl tu kliku, tak prohraju v dalších 99 případů ze 100.

^REKLAMA

Časový fond 100 hodin na poznání kvality firmy je velmi mizivý, ale výše jsme si ukázali, že i tak působí finanční problémy nějakému ne zas až tak úplně malému podílovému fondu. Přesto kdyby se podařilo akciovým analytikům a portfoliomanažerům tento čas věnovat 10× větší úsilí a časový fond při analýze jedné veřejně obchodovatelné společnosti, tak i tak to bude stále zoufale málo na to pochopit, co vlastně firma dělá, kde bere zákazníky a jaké jsou u toho její náklady. On totiž pohled na konsolidovanou účetní uzávěrku není ta úroveň informací, která by toto ekonomovi sdělila. Na to je potřeba daleko hlubšího pohledu.

Často hlubší pohled vyžaduje výrazně hlubší poznání, než jaké nabízí účetní uzávěrka. Pokud hovoříme o tom, že někdo má ambici kvalitní analýzou předcházet fraudům typu Enron nebo v českém prostředí třeba Amun Re, ČEZ atd., tak už je to full time job pro to zabývat se jednou společností pro člověka, který je odborníkem ve svém oboru. Veřejně obchodovatelné firmy jsou totiž obrovské.

Není technicky možné sledovat to, co se děje ve veřejně obchodovatelných korporací s omezeným týmem lidí. Dokonce i velké investiční banky, které dělají IPO, nejsou schopny kvalitně analyticky pokrýt veřejně obchodovatelné firmy. A to spousta z nich na firmy od určité kapitalizace drží personální poměr minimálně 1 analyzovaná firma ku jednomu zaměstnanému analytikovi. A i ten není schopen odhalit prakticky nic, co se v té firmě děje. Kdyby na tom dělalo 5 lidí full time, tak to budou mít těžké.

Vezměme si příklad akcie ČEZ. ČEZ má stovky dceřiných společností a investuje v mnoha oborech (jádro, uhlí, voda, vítr, slunce, distribuce, technologie…). Tato firma zaměstnává tisíce zaměstnanců a má obrat stovky miliard Kč. Kdyby 5 externích spolupracujících odborníků tvrdilo, že rozumí tomu, jak funguje firma ČEZ, tak by to budilo úsměv na tváři.

Většina fondů či makléřských společností na firmu této velikosti nemá ani jednoho člověka. A přesto jim mnozí svěřují své prostředky se zcela naivní důvěrou, že vědí, co dělají oni i ti správci. Pravda je taková, že absolutně netuší. Podnikatelská strategie finančníků je založená na tom, že vám peníze vydělat nemusejí.

Oni mají své vstupní poplatky, management fee nebo transakční poplatek. Jaká nesou rizika? Maximálně, že od nich jako zákazník odejdete. Nemají žádnou zodpovědnost. Když prodělají peníze, tak si najdou milion zdůvodnění pro to, že jste na tom mohli být hůře. Budou vám vyprávět pohádky o tom, jak jste mohli investovat skrze životní pojištění a byli byste na tom ještě mnohem hůře. Nebo že jste mohli investovat do nějakých ještě horších akcií nějaké firmy, která zkrachovala. Nebo že jste mohli peníze prošustrovat pomocí velké finanční páky na nějakých krátkodobých spekulacích. 

Na to jim můžete odpovědět následující: Také jsem mohl hodit peníze do kamen. To byla také jedna z možností.