Vladimír Bezděk: Penzijní reforma do 4 let, nebo vůbec

V současné době vedete Poradní expertní sbor, který má na starosti přípravu možných scénářů dalšího směřování penzijní reformy. Co je konkrétní činností vaší skupiny?

Výstupem a výsledkem naší činnosti by mělo být do konce května tohoto roku doporučení týmu co a jak dál s důchodovým systémem v České republice, a to nejen prvního státního průběžně financovaného pilíře, ale i případných dalších komponentů nového systému.

První výsledky, které byly zveřejněny jako výstup vaší komise, hovořily o současném průběžném systému financování penzí. Váš závěr byl poněkud depresivní. Vyšlo vám, že pokud nedojde k žádné úpravě penzijního systému, tak už bude vždycky ve schodku.

Záleží na úhlu pohledu. Je pravda, že z jistého úhlu pohledu to může být horší závěr, než se čekalo třeba před dvěma nebo třemi lety, z jistého úhlu pohledu je tam dílčí zlepšení.

Horší zpráva oproti předchozím kalkulacím spočívá v tom, že pokud se něco nezmění, nestane, nebo ekonomický vývoj nepůjde v nejbližších letech extrémně dobře, důchodový systém hlavu nad pomyslnou čáru ponoru už nejspíš nevystrčí. Zatímco dřív se předpokládalo, že systém bude ještě 10 až 15 let v přebytku 0,2 – 0,3 % HDP ročně. To ale bylo v roce 2008, čili ještě před hospodářskou krizí.

Nyní se zdá, že penzijní systém bude následujících 10 – 15 let v deficitu o 0,2 – 0,4 % HDP. Do dlouhodobého makroekonomického scénáře jsme totiž zohlednili efekt stávající ekonomickou krizi a o zhruba 0,25 procentního bodu snížili potenciální růst české ekonomiky. Tato změna byla natolik silná, že se systém z "těsně nad deficitem" překlopil "těsně do deficitu". To je horší část zprávy.

^REKLAMA

Na druhou stranu, když se podívám na projekce z "Bezděkovy komise" z roku 2005 na období 2040 – 2050, kdy do penzijního věku dorostou lidé narození v 70. letech minulého století, tak by podle současné predikce penzijní systém hypoteticky dosahoval o něco nižší deficit než podle predikce před pěti lety. Projevil se efekt parametrických opatření, která byla přijata v roce 2008 za vlády premiéra Mirka Topolánka a ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase, kdy došlo k pokračování prodlužování věkové hranice pro odchod do důchodu a k úpravě invalidních penzí.

Samozřejmě, když řeknu, že mít deficit 4 % HDP je lepší zpráva, tak to zní divně, ale rozhodně je to méně hrozná zpráva než mít deficit 4,5 –  5 % HDP, což byla předchozí úroveň.

Zatím je vaše činnost přibližně v polovině. Už máte nějaké dílčí výsledky, jakým směrem by se měla pohybovat penzijní reforma?

Začátkem března jsme se v týmu mnohem víc soustředili na diskuse co a jak dál v prvním státním pilíři, co a jak dál s důchodovým systémem jako celkem a myslím, že to začíná být vidět i na zápisech z jednání, které jsou zveřejňovány na stránkách Ministerstva financí a Ministerstva práce a sociálních věcí vždy se zhruba 10denním zpožděním.

Nyní si již klademe otázky typu, jestli v celý důchodový systém má být oproti současnému stavu více ekvivalentní (zásluhový), jestli má být víc diverzifikovaný, zda jsou či nikoli nutné parametrické změny v prvním pilíři atd. Pokud se shodneme na jednotlivých principech, hledáme možnosti, jak je naplnit. Uvedu to na ilustrativním příkladu.

Budeme-li hovořit o tom, zda v rámci celého penzijního systému zvýšit míru ekvivalence, na které se v zásadě všichni členové týmu shodnou, tak při řešení jak toho dosáhnout, mě mohou napadnout dvě cesty. Buď vezmu část ze současné 28% příspěvkové sazby a umožním lidem za nějakých podmínek, povinně nebo dobrovolně, aby si spořili na svůj účet. Nyní neřeším, jestli v soukromě provozovaných institucích, nebo stát založí veřejný fond. A nebo řeknu, že v rámci 28% sazby nedělám nic, a kdo chce mít svůj vlastní minidůchodový systém víc diverzifikovaný, musí spořit nad rámec 28 %, které platíme každý měsíc státu.

Zde vidíte dvě možnosti, které obě naplňují princip, ale jsou různé z hlediska dopadů.

V zásadě ta druhá možnost, kterou jste zmínil, je účinná již nyní. Pokud někdo chce lepší příjem ve stáří, tak si již dnes musí spořit.

Je to tak, na druhou stranu vidím ze statistik zdrojů příjmů dnešních penzistů, že 95 % příjmů průměrného typického penzisty dnes pochází od státu. Méně než 5 % pochází z jiných zdrojů, ať už je to pracovní aktivita nebo je to příjem z nějakých aktiv, pronájmu apod. Jinými slovy, když se podívám na dnešního penzistu, jeho peněženka z 95 % záleží na státu – a to bude zejména státní důchodový systém, případně některé sociální subsystémy. Z pohledu zdrojů je současný penzijní systém totálně nediverzifikovaný.

Dnešní průměrný penzista nemá pravděpodobně takovou míru úspor, jaký mohou mít dnešní padesátníci za 10, 15 let, až se dostanou do důchodového věku. Na druhou stranu míra úspor domácností za poslední 3 – 4 roky sice neklesá, ale stagnuje na úrovni zhruba o 1/3 nižší než bývala před 10 lety. Ani odtud mi dostupné statistiky nedávají příliš optimismu.

Vedete již druhou "Bezděkovu komisi". První jste vedl před pěti lety. Jaký je rozdíl mezi činností předchozí a té současné?

^REKLAMA

Myslím, že ten rozdíl je docela veliký. Alespoň z mého úhlu pohledu.

Před pěti lety jsem fakticky vedl tým 5, 6 lidí včetně mě. Byli jsme jakási výkonná kalkulačka, do které zástupci tehdejších parlamentních politických stran přinášeli varianty penzijní reformy. My jsme se snažili maximálně nestranně a za maximálně srovnatelných okolností napříč pěti návrhy politických stran varianty počítat. Já jsem zodpovídal za koordinaci, za technickou kvalitu a nestrannost té "kalkulačky". Samozřejmě v rámci činnosti jsem udržoval kontakt se zástupci politických stran. Nenesl jsem žádnou zodpovědnost za to, že bude nalezen nějaký kompromis, průnik, nebo že budu garant nějakého politického vyjednávání o tom, co se v důchodové reformě bude dělat.

Dnes je to jinak. Je to iniciativa ministra financí a ministra práce a sociálních věcí, není na to žádné vládní usnesení. Požádali mě, abych nějakým způsobem obnovil nebo osvěžil, znovu aktivoval některé věci. Přišel jsem s návrhem založit tým v současné podobě.

Při založení týmu jsme řešili dvě možné cesty. Buď se snažit o maximální reprezentativnost všech možných zájemců, stake-holderů, v oblasti důchodové reformy. A těch zájemců mohou být desítky – profesní organizace, odbory, sociální partneři, vládní organizace, vědecké instituce, mezinárodní instituce, politici a další. Druhá možnost byla na reprezentativnost rezignovat, mít tým početně užší a čelit kritice, že není zcela reprezentativní. Tomu čelíme maximální transparentností. Proto průběžně vystavujeme zápisy a materiály na webu.

Pro každého z nás je účast v týmu jedna z aktivit, které máme nad rámec našich běžných činností, a je to nehonorovaná činnost.

Jaký vidíte možný osud vašeho výstupu?

Předpokladem je, že vůbec nějaký rozumný výsledek vypadne. To není garantované. I když je počet lidí jen 10, i když chybí zástupci různých zájmových skupin, kteří by názorové spektrum dále rozšířili, již nyní je názorové spektrum hodně široké. Nelze garantovat, že z týmu nějaký rozumný závěrečný výsledek bude. Já si to strašně přeji a jsem přesvědčen, že si to přejí všichni členové týmu.

Minimalistická varianta, a i to by bylo z mého úhlu pohledu aspoň trošku prospěšné, je, že by výsledný dokument posloužil jako jakýsi magnet v dobrém i špatném a že by se vůči němu další diskuse o důchodové reformě musela jasně vymezit. Ať už ve smyslu kritiky, nebo pozitivně.

Cokoli víc je optimistická varianta.

Pravděpodobně tedy nečekáte, že by výsledek vašeho dokumentu vzali, řekli "ano, to je ono" a na jeho základě schválili důchodovou reformu.

Samozřejmě tohle nečekám. Dokument téměř jistě nebude ve formě věcného návrhu nebo dokonce paragrafovaného znění zákona. Bude spíš v rovině: takováhle je situace, takovéto jsou problémy a takový je názor týmu na tyto principiální otázky.

Pokud v rámci týmu najdeme kompromis, bude to super, pokud najdeme silný kompromis s tím, že na dílčí otázky budeme mít odlišné názory, bude to také výborné. Pokud by to ale dopadlo tak, že budou dvě, tři, čtyři relativně početně vyrovnané varianty, které půjdou ekonomicky různými směry, tak to bude horší.

Zajistit kompromis v rámci směřování důchodové reformy se nedaří ani v rámci penzijních fondů, kdy i mezi zástupci penzijních fondů panují rozdílné názory na to, jak by měla penzijní reforma vypadat.

^REKLAMA

Na jednu stranu to platí obecně a penzijní fondy v tomto nejsou výjimka. Na druhou stranu ohledně důchodového systému v Česku s nadsázkou občas říkám, že jsme mistři světa v diskusích o důchodové reformě. Už to podle mého názoru došlo do takové fáze, že i široká veřejnost ví, že v systému není něco dobře a že se něco musí změnit. To je situace, která před pěti nebo deseti lety rozhodně nebyla.

Na druhou stranu to částečné povědomí široké veřejnosti "ano, bude reforma penzí, něco se chystá, ale nikdo neví co" dává silný argument společnostem, které situaci zneužívají ve prospěch prodeje různých produktů stylem "nabízíme produkt, který bude řešit penzijní reformu, kupte si ho už teď".

S tím jsem se zatím nesetkal. Otázka také je, zda je dříve vejce, nebo slepice. Tedy zda fakt, že se o penzijní reformě diskutuje, ale žádná významná reforma se nekonala, napomohl tomu, že se na trhu poradenských a zprostředkovatelských společností vytvořil prostor, o kterém mluvíte, a nebo jestli by obdobné excesy zde byly bez ohledu na to, jestli by penzijní systém byl ve stavu A nebo B, před reformou nebo po reformě.

Osobně si myslím, že základním problémem v tomto směru je nízká finanční gramotnost v populaci. Kdyby toto bylo lepší a úroveň finančního povědomí byla vyšší, tak by prostor pro obdobné excesy byl menší.

Do jaké míry se vaše skupina inspiruje zkušenostmi ze Slovenska?

Inspirací bych to nenazval, ale vývoj samozřejmě sledujeme. Já s kolegou Rusnokem patříme do finanční skupiny, jejíž části si vývoj na Slovensku samozřejmě dotýká. K informacím o slovenských penzích máme tedy přístup i např. přes kolegy v rámci finančních skupin.

Nemyslel jsem inspiraci pouze v pozitivním smyslu.

Tomu rozumím. Můj osobní názor na slovenskou důchodovou reformu, který jsem říkal již v roce 2004, 2005, kdy se na Slovensku reforma zaváděla, je, že se jedná o mix plusů a minusů. Mezi plusy bych zařadil jednoznačně odvahu země se systémem něco udělat. To nám v Česku chybí. Našlo by se plusů určitě víc.

Na Slovensku nedocenili to, že když zavedli druhý fondový pilíř, který je ekvivalentní z definice, a současně v prvním pilíři, kde by měla být určitá míra příjmové solidarity, solidaritu bodovým systémem téměř zrušili. I první pilíř se z hlediska nově přiznaných penzí změnil na zásluhový a vytvořili tak systém, který je téměř kompletně zásluhový. Podle mého názoru to je špatně. Stává se to zárodkem pro plození mnoha problémů do budoucna.

Druhé minus bylo, že příliš ustřelili v rozdělení příspěvkové sazby. Měli sazbu do systému 18 % a rozdělili ji na 9 a 9 %, kdy polovina jde do fondového systému a polovina do státního. To je moc a vytváří to vysoký transformační deficit, který již po dvou letech nebyli schopni vykrývat z příjmů z privatizace.

Systém občas plodil až tragikomické situace. Kdo šel do penze do 31. 12. 2004, šel podle starého systému, a kdo šel od 1. 1. 2005, šel podle nového. To v praxi znamenalo, že mohli být dva lidé s téměř totožnými příjmy v průběhu života, z nichž jeden odešel do penze před koncem roku 2004 a druhý na začátku roku 2005, a každý z nich měl diametrálně odlišný přiznaný důchod.

Pnutí, které systém vyvolal, vedlo dvakrát k jeho otevření, kdy lidé měli možnost vrátit se zpět do prvního pilíře. Toho přes masivní podporu ze strany státu využilo pouze cca 8 % lidí. Došlo také ke snížení maximálních poplatků za správu fondů na 40 % jejich původní výše. To vedlo k zakonzervování fondového byznysu ze strany finančních institucí a odepsání investice.

Nemůžeme mluvit ale jen o Slovensku. Když se podíváme do Maďarska, do Polska, do Rumunska, abych zůstal jen v regionu, silné regulatorní zásahy do fondových pilířů se dějí i tam. Není to problém jen Slovenska.

Kolega Rusnok říká, a já s ním souhlasím, že dnes již dávno neplatí, že provozovat penzijní byznys je lukrativní záležitost. Je to spíš naopak. V Česku to platí i pro třetí pilíř.

V čem vidíte hlavní cíl penzijní reformy?

V reformě je důležitější cíl diverzifikace příjmů v důchodu než to, jestli jí dosáhnu tím, že druhý pilíř budou provozovat soukromé instituce, nebo si stát založí státní fond, kde bude outsourcovat správu investičních prostředků na základě výběrového řízení. Kdyby to mělo zkrachovat na tom, že budu mluvit o diverzifikaci a jiní budou křičet o privatizaci a rozkrádání, tak řeknu fajn, ať to udělá stát. Dnes to není o tom, že na tom někdo něco vyrejžuje. To možná platilo před deseti, možná pěti lety.

Sledujete vývoj diskusí o penzijní reformě v České republice poměrně dlouho. Jaký je váš soukromý názor na to, kdy se stát, reps. politici konečně odhodlají a penzijní reformu realizují?

Myslím si, že se to stane v nadcházejících čtyřech letech, nebo se to nestane vůbec. Reformou nemyslím jen úpravy parametrů nebo výraznější fiskální podpory soukromého spoření.

Demografie už dávno není v té rovině, jak jsme o tom mluvili před 5, 10 lety, kdy se zjednodušeně tvrdilo, že demografie je něco, co sice tiká, ale odbíjet začne za 10, 15 let. Ne. Teď už začalo odbíjet. Demografie nás dohnala. Již začíná klesat i podíl aktivní populace na celkové populaci.

Říkáte, že se reforma realizuje v nadcházejícím funkčním období, nebo nikdy. Jakou vidíte před volbami pravděpodobnost, že po volbách nová vláda realizuje důchodovou reformu?

Já jsem naturelem optimista. Věřím, že ta pravděpodobnost je nadpoloviční.

Děkuji za rozhovor.