Vzkazuje skutečně MMF, aby inflace rostla o 4% ročně?

Přijetí takového receptu také znamená snížení kupní síly peněz a umožňuje vládám, aby dluhy splácely ve znehodnocených penězích. Radí skutečně MMF, aby se rozjela inflace nebo je to jenom novinářská kachna?

Je to dokument MMF, ale názory v něm vyslovené nelze MMF přisuzovat

Zpráva MMF nesoucí název Přehodnocení makroekonomické politiky skutečně diskutuje zvýšení inflačního cíle. I když se na první pohled dokument jeví jako zpráva Mezinárodního měnového fondu, na úvodní straně je tučným písmem zdůrazněno, že vyjádřená stanoviska jsou názory autorů a neměly by být přisuzovány MMF, jeho výkonnému vedení, nebo jeho managementu. Zpráva byla napsána ekonomickým poradcem a ředitelem výzkumného oddělení Olivierem Blanchardem, Giovannim Dell’Ariccianim jako poradcem výzkumného oddělení a Paolom Mauroem, divizním vedoucím Oddělení fiskálních záležitostí. Co tedy ve zprávě říkají a k jakým změnám vyzývají?

Překonaný cíl v podobě nízké a stabilní inflace

V posledních letech měnová politika sledovala jeden cíl, stabilní a nízkou cenovou inflaci. Ve zpětném pohledu ale začaly zaznívat argumenty, že používané míry inflace neuvažovaly zvýšení cen ropy nebo bydlení, které být uvažovány měly. Je zde otázka, zda by politika úrokových sazeb neměla zohledňovat i vývoj cen aktiv. Příliš vysoká úroveň investic do bydlení, příliš vysoká úroveň spotřeby nebo příliš velký deficit běžného účtu může vyvolat pozdější potřeby makroekonomických úprav.

Zaměření na nízkou inflaci ovšem zvyšovalo pravděpodobnost pádu do pasti likvidity. V reakci na krizi většina centrálních bank rychle snížila své hlavní sazby téměř k nule, a pokud by to bylo možné, snížila by i více. Nízké úrokové sazby totiž neumožňují snížení sazeb v případě nepříznivých šoků, je zde menší prostor pro další uvolnění měnové politiky. Nízká inflace tak omezuje měnovou politiku v deflační recesi. Když převládá nízká cenová inflace, mohou tvůrci měnové politiky snadno chybovat a dostat ekonomiku do deflace.

Zkušeností z deflačních krizí

Velké hospodářské krize, spojující významné deflace a nízké nominální úrokové míry by měly ukazovat na politické chyby, kterých je možné se dnes vyvarovat. Existuje japonská zkušenost s deflací z roku 1990, tehdejších nulových úrokových sazeb, a setrvalého hospodářského propadu. Podle autorů zprávy v Japonsku tehdy existovala neschopnost či neochota japonské centrální banky, aby se zavázala uvolňovat peníze. Naopak autoři zprávy chválí americkou centrální banku FED, která japonskou zkušenost v době když existují obavy z deflace neignorovala. Autoři zprávy naznačují, že je lepší podstoupit rizika vyšší inflace, která by nastala v případě silného oživení poptávky.

^REKLAMA

Vyšší inflační cíl jako cíl?

Zpráva konstatuje, že stabilní inflace musí zůstat jedním z hlavních cílů měnové politiky, ale inflační cíl by měl být plastičtější. Vyšší cenová inflace by znamenala vyšší úrokové sazby, centrální banka by pak měla vyšší prostor pro snižování úrokových sazeb v případě jakýchkoli šoků.

A tak autoři zprávy diskutují přínosy a náklady vyššího inflačního cíle. Kladou v této souvislosti tyto otázky: „Měly by se proto zaměřit na vyšší cílové hodnoty inflace v normálních časech, s cílem zvýšit prostor pro měnovou politiku, aby reagovala na takové šoky? Chcete-li být konkrétní, jsou čisté náklady inflace mnohem vyšší, řekněme, než 4 procenta na 2 procenta, což je současné cílové rozpětí? Je to obtížnější ukotvení očekávání na 4 procenta než na 2 procenta?“

Investoři by před inflačními riziky a náklady mohli být chráněni indexovanými dluhopisy, ovšem další narušení by bylo podle slov autorů zprávy obtížnější korigovat.

Některá narušení jako rozptyl relativních cen jsou "obtížně korigovatelná". Autoři zprávy konstatují, že existují empirické důkazy, že jejich vliv na výstup je těžké rozeznat, pokud inflace zůstane do 10%. Možná důležitější je riziko, že vyšší míra inflace může vyvolat změny ve struktuře ekonomiky (například rozšířeného používání indexace mezd), které zvětšují inflační šoky a snižují účinnost politických opatření. Podle autorů zprávy jsou toto náklady a je otázkou, zda tyto náklady převáží nad potenciálními výhodami z hlediska zamezení nulových úrokových sazeb.

^REKLAMA

Používat i nové nástroje měnové politiky?

Nástrojem tradiční měnové politiky byla úroková sazba. Tato se ale ukázala jako špatný nástroj k potýkání se s nadměrným zapákováním, přijímáním nadměrného rizika nebo zjevných odchylek od fundamentálních cen aktiv (cenových bublin). Pokud je skutečně pravda, že nízké úrokové sazby vedou k nadměrnému přijímání rizika, měly by, jak někteří navrhli, udržet úrokové sazby vyšší, než vyplývá ze standardního úrokového pravidla? I v případě, kdy politika vyšších úrokových sazeb a sníží se nadměrně vysoké ceny aktiv, je pravděpodobné, že to bude činěno na úkor větší mezery výstupu (utlumení ekonomiky). Reagování na cenové bubliny je tak složitým úkolem.

Ale existují další nástroje, které jsou pro tvůrce politik k dispozici – anticyklické regulační nástroje. Když se objeví nadměrné zapákování, mohou být zvýšeny regulační ukazatele kapitálové přiměřenosti, pokud se ukáže likvidita jako příliš nízká, mohou být zavedeny regulační likvidity, a v případě potřeby zvýšeny. K tlumení cen nemovitostí mohou být sníženy hodnoty LTV, k omezení růstu cen akcií zvýšit požadavky na zálohy. Faktem je, že žádný z nich není všelékem a je možné je obcházet. Nicméně, budou mít na proměnné, které se snaží ovlivnit pravděpodobně větší dopad než politika sazeb.

V tomto světle se jeví lepší používat politiku úrokových sazeb především v reakci k agregátní aktivitě a inflaci a tyto specifické nástroje používat pro řešení konkrétních výstupů složení, financování, nebo problémů v cenách aktiv. Jestliže měnové politiky a regulační nástroje mají být kombinovány tímto způsobem, pak tradiční regulatorní rámce potřebují získat makroekonomický rozměr.

Co tím chtěli autoři zprávy říci?

Diskutovaná zpráva je napsána promyšleně, jsou zde uvedeny rozumně podložené argumenty a úvahy pro změny makroekonomické politiky. Ve zprávě jsou zmíněny i otázky fiskální politiky a nutnosti snižování státního zadlužení po odeznění krize, možností zásahů pro odstranění cykličnosti ekonomiky a nové "architektuře postktrizové makroekonomické politiky." Otázky prevence vzniku cenových bublin, regulatorní a opatrnostní funkce centrálních bank a používání nových nástrojů byly vyslovovány již dříve. Skutečně inovativní myšlenkou je ono doporučení pro cílování inflace. Zjednodušeně řečno doporučení, aby centrální banky nově svými zásahy usilovaly, aby spotřebitelské ceny rostly sice stabilním, ale vyšším tempem než bylo doposud zvykem.

^REKLAMA

Mezinárodní měnový fond (MMF) je globální institucí, financovanou díky úrokovým příjmům z vkladů členských zemí. MMF půjčkami podporuje státy, které se dostanou do hospodářských potíží. MMF vznikl jako důsledek poválečných dohod, které vedly k vytvoření brettonwoodského měnového systému, který v sedmdesátých letech zkrachoval.

Úřad MMF zůstal na scéně, je to zbyrokratizovaná instituce zaměstnávající tisíce lidí. Vyvstává otázka, zda a nakolik vytváří nějakou přidanou hodnotu. Skeptický je v tomto ohledu Václav Klaus, který roli MMF v roce 2008 komentoval takto: "Tyto instituce je třeba jako přežilé zrušit, ne pro ně hledat nějakou novou pochybnou úlohu."

Někdo ovšem v Mezinárodním měnovém fondu vidí tu globální instituci, která umožňuje řešit podstatné politicko-hospodářské otázky. Je-li nějaký stát na pokraji bankrotu, je pravděpodobné, že nastoupí zásah MMF, nadiktuje léčbu a poskytne půjčku.

Analytici placení ze zdrojů MMF mohou poukazovat na možné problémy, MMF může vysílat mise, které mají naznačit řešení problémů a ozdravné kroky a státům v problémech může poskytnout půjčky, které na trzích nezískají, protože jim investoři nevěří.

Po zveřejnění dokumentu Přehodnocení makroekonomické stability se ve světových médiích objevily zprávy s titulky "Vrcholový ekonom MMF navrhuje vyšší inflační cíl", nebo "Dokument MMF navrhuje zvýšení inflačních cílů nad 4%." Cílené mediální kampaně mohou přispět k vytvoření nových paradigmat. MMF státům nepřikáže, aby uvolnili měnovou politiku a rozdmýchali větší cenovou inflaci, ale cílenými mediálními kampaněmi může přispět k vytvoření paradigmatu, že je to cesta.