Za vyšší, socialistické daně

Pravda, ne všude ke zvyšování daní dochází. Třeba Irsko ponechalo daň z příjmu právnických a fyzických osob na stejné úrovni. I proto se, na rozdíl třeba od Portugalska či Itálie, zotavuje z dluhových problémů rychleji (i když i ono využilo evropské pomoci a bylo nuceno nevydávat nové státní dluhopisy na trhu, protože byl jejich úrok příliš vysoký).

Odměnou za ponechání daňových sazeb Irsku bylo nejprve setrvání investorů jako je Google či IBM a následně pak rozšíření investice Googlu.  Zbytek Evropy pak, k radosti mnoha politiků, zvyšuje daně. Na stále více se socializující se Evropy jsme si už jakž takž zvykly. Avšak to, že se stále silněji objevují hlasy o potřebě zrovnoprávnění a „spravedlivých“ daních v USA je na pováženou.

Veřejný statek zaplacený z daní

Dokonce se začínají objevovat hlasy, že zásadním tématem politické debaty v USA je úloha státu a potřebnost kolektivního jednání. Dokonce to jde tak daleko, že nositel Nobelovy ceny J. E. Stiglitz prohlásil, že jádrem moderní ekonomiky je sice soukromý sektor, ale úspěch nedokáže zajistit sám.

Finanční krize podle Stiglitze přinesla potřebu větší regulace a rovněž měla ukázat, že technické novátorství (což je jeden z motorů růstu ekonomik) je závislý na základním výzkumu financovaném vládou. Údajně má být podceňován význam veřejně poskytovaného vzdělávání, technologií a infrastruktury. Ekonomiky, v nichž jsou veřejné statky financované vládou, mají podle Stiglitze dosahovat mnohem lepších výsledků. Veřejný statek se však musí z něčeho zaplatit, a to z daní.

S tezí, že je nezbytné, aby každý uhradil svůj spravedlivý díl, se dá souhlasit, často se však stává, že pod pojmem spravedlivý díl si každý představuje něco jiného.

^REKLAMA

Podle Stiglitze v USA ti, kteří platí 15 % ze svých přiznaných příjmů (tzn. ti nejbohatší), svůj spravedlivý díl neplatí. Pravdou je, že zaměstnanci mají většinou vyšší sazbu daně. Nicméně v USA platí, že ti, kteří mají svůj výdělek z investic a dále jej investují, tak daně neplatí (zjednodušeně řečeno).

Zajímavá myšlenka je, že kdyby každý věnoval tolik energie a zdrojů vyhýbání se „spravedlivému“ dílu zdanění, jako bohatí, daňová soustava by buď zkolabovala, nebo by bylo nutné ji nahradit. Zřejmě tedy podle této ideje by bohatí měli investovat jen již zdaněné prostředky, aby bylo více na přerozdělování. To, že by se na investování dříve či později bohatí „vykašlali“ a výpadek jejich investice by musel být nahrazen „státními“ prostředky, což by zase vedlo k potřebě vyššího zdanění, je zastáncům „spravedlivého“ zdanění zcela jedno.

Vyšší zdanění

Kromě nutnosti platit veřejné statky (s čímž asi jen málokdo polemizuje, většinou však jde o určení jejich rozsahu) a „spravedlivého“ zdanění se vyšší daně obhajují i jako nutnost pro splacení dluhů. Zvýšit se mohou jak přímé, tak nepřímé daně.

Pokud jde o přímé, zastánci jejich zvýšení argumentují mj. i tím, že „spekulace“ jsou daněny nižší sazbou než namáhavá práce, a to má pokřivovat ekonomiku. Za spekulace jsou přitom označovány i třeba renty, tedy příjmy z investic, které investoři uskutečnili dříve a nyní žijí z jejich výnosů. Zařazení rent mezi spekulace je obhajováno tím, že u nich nevznikají nové hodnoty, ale ukrajuje se větší díl ze stávajícího koláče. Jejich vyšší zdanění by mělo dopad na investice, které by měla nahradit vyšší spotřeba širší masy vrstev. Nicméně při pohledu na strukturu výnosu daní třeba v ČR je tato představa úsměvná.

^REKLAMA

Naproti tomu systém, kdy nejsou daněny prostředky z investic, které jsou dále reinvestovány, je hodný následování.

Pokřivené vidění světa

Poslední výroky některých politiků a ekonomů naznačují, že buď požili hodně metylalkoholu, anebo se regulérně zbláznili. Jak jinak si vysvětlit vyjádření ministra financí Miroslava Kalouska, který prohlásil (i když to není doslovná citace), že je nutné zvýšit daně, aby mohla být prováděna konzervativní politika. Či když J. E. Stiglitz prohlásí, že ten, kdo se vyhýbá placení nejvyšší mezní míry daně v USA (myšlen byl kandidát na prezidenta Mitt Romney), tak zatěžuje financování veřejných statků, bez nichž moderní ekonomika nemůže fungovat a rovněž podkopová důvěru ve fundamentální spravedlnost systému a tím oslabuje pouta, která drží společnost pohromadě.

Zřejmě jen politici a vyvolení úředníci vědí nejlépe, které veřejné statky je třeba podpořit a které nikoli. Vždyť bohatí přeci všechno zaplatí, protože jsou bohatí. Ale co dělat, až se veškeré peníze bohatých spotřebují (pardon, investují)? Nějaký čas to asi vydrží.