Záchranné balíčky selhaly, na tahu jsou ECB a Německo

Evropská unie se dnes může spolehnout pouze na dva pilíře stability, které jí mohou zachránit před potupným krachem. Centrální banku a Německo. Jejich pohled na krizi a možná řešení jsou dnes ale v tak příkrém rozporu, že možná spolupráce při řešení problémů je prakticky nemožná. Bohužel, právě nejednotnost názorů a nerozhodnost při hledání řešení je tím, co z Evropy terč posměšků a spekulantů z celého světa.

Problémem je, že oba tábory mají svou pravdu a prakticky nikdo dnes s určitostí nemůže říct, který je ten správný, protože to ukáže až budoucnost. Z toho jasně vyplývá, že žádné z řešení není jednoznačně pozitivní a nezajistí rychlé (pokud vůbec) vyřešení krize.

A přitom to pro EU vypadalo ještě před několika dny poměrně pozitivně. Do čela dvou nejohroženějších zemí, Řecka i Itálie, byli zvoleni „proevropští přisluhovači“, kteří Bruselu odsouhlasí prakticky jakýkoli požadavek a budou se chovat přesně tak, jak budou šéfové EU pískat. Nakonec je ale zaříznou ti, kterým jde na první pohled o zachování eura nejvíce, a to jsou Němci. Je ale potřeba si uvědomit, a německá centrální banka to dává patřičně najevo, že oni jsou ti, kteří mají s hyperinflací své neblahé zkušenosti a nechtějí, aby se vývoj z dvacátých let minulého století opakoval v celé Evropě.

ECB jako poslední zachránce?

Jednou z možností, kterou se dnes snaží prosadit většina zemí v EU, je možnost, že ECB se bude chovat jako věřitel poslední instance a začne nakupovat dluhopisy zadlužených evropských zemí bez omezení. Pozitivem tohoto kroku je prakticky neomezená síla, kterou by mohla ECB v boji proti spekulantům využít, protože by pro ni prakticky nebylo žádným problémem vytisknout si tolik peněz, kolik bude potřebovat.

Zastánci tohoto přístupu argumentují především tím, že na trhy je potřeba vrátit jistotu a odvrátit tak možné rozšiřování krize do dalších zemí. Ano, zní to logicky, ale jako vždy, jde o rychlé řešení, které vzniká v bezvýchodné situaci. Jako vždy v minulosti, i tentokrát může být pozitivní efekt pouze krátkodobý a další problémy, které na sebe určitě nenechají dlouho čekat, situaci vrátí tam, kde je dnes. V současnosti ECB nákupem dluhopisů nepřilévá na trh nové peníze, ale stahuje z oběhu ty existující, což odborníci nazývají sterilizací, takže množství peněz se daří udržet na uzdě.

^REKLAMA

Německo vybízí k opatrnosti

Na druhé straně barikády ale stojí jediná evropská ekonomika, kterou investorská veřejnost vnímá alespoň trochu pozitivně. Německo sice má stále eminentní zájem na tom, aby eurozóna a Evropská unie zůstaly v takové podobě, jako jsou dnes (včetně Řecka), ale poslední vývoj už začíná být nebezpečný i pro ně samotné. Není proto žádným překvapením, že právě z německé strany se ozývají nejčastější hlasy proti tomu, aby ECB vstoupila na trh dluhopisů „ve velkém stylu“.

Jedním z argumentů je samozřejmě porušování základních pravidel v rámci Lisabonské smlouvy, které angažovanost ECB na trhu se státními dluhopisy. Dalším, a určitě přesvědčivějším argumentem, je pak nebezpečí inflace, které by byla nevyhnutelným důsledkem nekontrolovaného tisku peněz. Ano, Německo dnes koná poněkud alibisticky, protože jako největší podílník na kapitálu ECB ponese největší riziko. Ať už je ale postoj Německa sobecký a alibistický, nebo nikoli, je jasné, že tiskem peněz se situace nemusí vůbec vyřešit a půjde opět jen a pouze o přesouvání problému.

Pravdou je, že uspěchané kroky se ještě nikdy neukázaly jako ty správné a tisk peněz ze strany ECB je takovým uspěchaným krokem, politickým a populistickým rozhodnutím, které nemá logické opodstatnění. Samotný trh už ukázal, že ani intervence samotné ECB, která se do nakupování italských dluhopisů minulý týden pustila, nemusí přinést tolik očekávané snížení ceny dluhu.

Největším odpůrcem proti tisku peněz ze strany je dnes prezident německé centrální banky Jens Weidmann, podle něhož je jediným cílem ECB udržování stabilní cenové hladiny, což jasně kontrastuje s neomezeným tiskem peněz, které by tuto stabilitu vážně ohrozilo. Podle něj by sice šlo o relativně jednoduchá a na první pohled bezbolestné řešení, které by ale mohlo ohrozit fungování Evropy v příštích letech.

^REKLAMA

Dobrou zprávou pro zastánce tohoto zamítavého postoje vůči politickému ovlivňování ECB je pověst Bundesbanky jako skutečně nezávislé instituce, které se nenechá ovlivnit politickými rozhodnutími jak německých státníků, tak v dnešní situaci ani politiky z jiných zemí. Tlak zvenčí samozřejmě narůstá, a situace v Itálii tento tlak ještě stupňuje, ale jak říká sám Weidmann, Itálie není Řecko a dokáže si pomoci sama. Pokud k tomu bude nucena, je pravděpodobné, že tolik potřebných reforem se země dočká v poměrně krátkém čase. Pokud by jí ale ECB pomáhala, dopadne to jako v Řecku, které se příliš spoléhalo na pomoc zvenčí a s reformami nijak nepospíchalo. Kde je dnes, víme všichni.

Celkem trefně současnou situaci vystihl hlavní ekonom Commerzbank, Jörg Krämer, který v článku na serveru spiegel.de říká: „V důsledku nákupů dluhopisů se bohatství trvale přesouvá ze severu na jih, a to bez jakékoli demokratické legitimizace a bez vyřešení problémů s dluhy.“ Politici (kteří dnes mají bohužel při řešení problémů stále poslední slovo) by si měli zkrátka uvědomit, že řešením krize není její odsouvání pomocí přílivu nových peněz a růstem dluhů, ale strukturálními změnami v zemi, které sice mohou na začátku bolet, ale nakonec mohou znamenat tolik potřebné uzdravení.