Kvantitativní uvolňování (anglicky Quantitative Easing) je fenomén, o kterém před nějakými čtyřmi lety vědělo pouze pár odborníků. Nyní je součástí slovníku takřka každého finančního poradce a mnoho laických investorů ví, co tento pojem znamená. Jeho „zpopularizování“ má na svědomí ekonomická krize, která se prohnala globální ekonomikou v letech 2007 – 2009 (stále však není úplně zažehnána). Před jeho použitím se vedly sáhodlouhé debaty, zda tak silný nástroj vůbec užít, a nyní již „odpovědní“ přemýšlí, co použít jako další nástroj, když se kvantitativní uvolňování ukázalo jako nedostatečné.
Mechanismus kvantitativního uvolňování ovlivnil v posledních asi dvou letech cenu všech světových aktiv. Právě on je příčinou toho, že v posledních měsících (pokud nebudeme brát v potaz situaci během měsíce srpna) rostla světová riziková aktiva, zejména komodity. Znehodnocení amerického dolaru mělo za následek růst hodnoty zlata vyjádřené v této měně.
Ještě ilustrativnějším příkladem je souvztažnost mezi kvantitativním uvolňováním a cenou ropy WTI. V letech 2000 až 2009 ještě existovala mezi nimi jen velmi slabá korelace. Avšak situace se od poloviny roku 2009 výrazně změnila. Slabá korelace (vyjádřená koeficientem 0,29) se rázem stala silnou (koeficient 0,86). Monetární politika Fedu výrazně ovlivňuje cenu ropy, a to především prostřednictvím volné likvidity. To je potvrzením faktu, že hlavní vliv na cenu ropy má volná likvidita (ta je k dispozici především spekulantům). Pokud roste, rostou všechna riziková aktiva jako celek. V opačném případě se obvykle dostávají pod tlak.
Očekávání konce „první fáze“ kvantitativního uvolňování mělo v druhém čtvrtletí roku 2010 negativní vliv na cenu ropy. Ta se v očekávání zastavení nalévání likvidity na světový finanční trh propadla z úrovně 85 USD až k hladině 70 USD. Velmi to připomíná poslední propad ropy WTI z úrovně 115 USD až k hodnotě 95 USD při tom, jak přicházel konec „druhé fáze“. A to se děje navzdory tomu, že problém na trhu s fyzickou ropou přetrvává. Zdá se, že obnovení dodávek z Libye je v nedohlednu, země mimo OPECu svou poslední produkcí zklamaly a volné kapacity OPECu začínají narážet na své limity.
Jedním z kritických faktorů dalšího vývoje cen rizikových aktiv a především ropy je ukončení kvantitativního uvolňování. Fed se nachází ve velmi nelichotivé pozici. Jeho politika přináší vyšší ceny komodit, což vytváří tlak na nárůst cenové inflace, oslabuje dolar a snižuje životní standard.
REKLAMA
I když můžeme od politiků slyšet, že cílem je postupná normalizace měnové politiky a implementace exitové strategie, skutečnost je úplně jiná. Přetrvávající vysoká nezaměstnanost, stagnace ekonomiky, pokračující nárůst veřejného dluhu, pokles měnového agregátu M3 – to vše jsou faktory, pro které bude Fed s velkou pravděpodobností donucen přistoupit k dalšímu kolu kvantitativního uvolňování. Ovšem to nemusí mít podobu, v jakém bylo doposud prováděno.
Svým způsobem Fed provedl další kolo kvantitativního uvolňování v minulých týdnech. Vyhlásil totiž, že bude držet (pokud se ekonomická situace nezmění) současnou výši úrokových sazeb po dobu dvou let. Na to samozřejmě velmi rychle zareagovaly firmy. A to tak, že vydaly krátkodobé dluhopisy s poměrně nízkými kupóny. Tím si zajistily provozní financování za mnohem výhodnějších podmínek než např. v případě úvěru od banky.
Samozřejmě je možné namítnout, že se nejedná o klasické „nalití“ peněz do ekonomiky. Nicméně emitenti tak získaly hotovostní kapitál velmi levně. Zde jde podoba s „klasickým“ kvantitativním uvolňováním zřejmá.
Graf: Kvantitativní uvolňování
REKLAMA
Fed samozřejmě není jedinou centrální bankou, která používá kvantitativní uvolňování. Naposledy stejný krok udělala Evropská centrální banka, když vyhlásila, že bude nakupovat italské a španělské vládní dluhopisy. Ovšem do rozsahu použití tohoto nástroje všechny ostatní centrální banky za Fedem zaostávají.
Rozvinuté země mají z pokračování kvantitativního uvolňování v Americe oprávněné obavy. Může to vytvářet inflační tlaky a spekulativní bubliny v jejich zemích. Politici z rozvíjejících zemí, zejména z Asie a Latinské Ameriky se snaží „držet otěže ekonomik“ ve svých rukou. Číňané se snaží držet inflaci na úrovni 6,5 %, což je nejvíce za poslední tři roky. V Brazílii stoupla inflace na 6,9 % – nejvíce za šest let. Indická centrální banka zvýšila úrokové sazby od března 2010 již dvanáctkrát.
Zvyšující se inflace může „zadřít motor“ rozvíjejícím se ekonomikám. Snížení nebo zastavení jejich hospodářského růstu by pro mnoho z nich znamenalo nejen značné ekonomické, ale i sociální problémy.
Rovněž pro měny těchto států představuje slabý dolar velkou hrozbu. Může se stát, že vzhledem ke zvyšujícím se úrokovým sazbám budou tyto měny využívány obchodníky ke carry trades. To by znamenalo příliv spekulativního kapitálu, čemuž se snaží politici zabránit. Kromě tohoto mechanismu by zhodnocující se měny rozvinutých zemí znamenaly zdražení zboží, což by mohlo přinést snížení či zastavení tempa ekonomického růstu.
Posilující měny však mají i pozitivní stránku – pomáhají bojovat s inflací. Také mohou motivovat lidi k preferování domácího zboží, před dovozovým. To by zejména v případě rozvíjejících se zemí zvedlo světovou poptávku ve zbytku světa, a to bez rizika přehřátí domácích ekonomik.
Je však nutné mít na paměti, že investování není hra s jasným výsledkem. Existují šedé či černé labutě, které mohou cenu ropy posunout o mnoho standardních odchylek jedním či druhým směrem. Proto pro skutečného investora má jen máloco větší cenu než sledování přítomnosti. Právě nyní dochází k novému velkému pohybu.
