Všechny problémy by měl vyřešit nový zákon, který byl ve středu 10. března 2010 schválen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Je nepochybně krokem vpřed, ale domnívám se, že základní problémy stále neřeší.
O tom, že oblast spotřebitelských úvěrů je přímo rejdištěm pro nepoctivé obchodníky, zřejmě nikdo nepochybuje. Zejména proto, že současná legislativní úprava není dostatečně účinná. Problematika spotřebitelských úvěrů je ošetřena zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.
Lichvu jako takovou definuje trestní zákoník a to velmi obecně. Podle něj se dopouští lichvy ten: „Kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“
Na počátku loňského roku se na toto téma otevřela politická diskuze s požadavkem na rychlé řešení problému lichvy. Opozice nakonec předložila návrh novely zákona č. 321/2001 Sb., ve které se exaktně stanovuje hranice ročních procentních sazeb nákladů (RPSN) na 20 až 30 % podle výše úvěru. Vláda tento návrh neschválila s odvoláním na povinnost transponovat do 12. května 2010 do našeho právního systému směrnici Evropského parlamentu 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. To prý problém vyřeší.
Tím, že byl vládní návrh nového zákona konečně předložen a schválen Poslaneckou sněmovnou, způsobil určité problémy. Návrh novely stávajícího zákona (stanovující limity lichvy) z dílny ČSSD, který upravuje i limity pro RPSN, se tak dostal do vzduchoprázdna. Tato novela vlastně novelizuje zákon, který bude vzápětí zrušen a nahrazen zákonem novým.
REKLAMA
Co nového zákon přinese?
Zákon se vztahuje na úvěry od 5 000 Kč do 1 880 000 Kč a neplatí pro úvěry pro bytové účely zajištěné nemovitostí.
- Zákon je zaměřen zejména na problém informovanosti spotřebitele. Ve svých přílohách výčtem stanovuje, jaké náležitosti musí mít reklama a jaké samotná smlouva. Důraz se klade zejména na uvedení úrokové sazby a RPSN, celkovou výši splátek, počet a četnost splátek, úrokové sazby a sankce pro případ opožděných plateb, na poplatky a na doplňkové služby atp. Všechny hodnoty závisí pouze na ujednáních věřitele a spotřebitele. Zákon žádné limity nestanovuje.
- Smlouva musí být vždy písemná a všechny informace na reklamě a smlouvě musí být stejně výrazné.
- Nesplnění obsahu smlouvy a její písemné formy neznamená, že by smlouvy měla být neplatná. Věřitel se ale dopouští správního deliktu.
- Věřitel nebo zprostředkovatel musí na požádání spotřebiteli vysvětlit všechny nejasné body.
- Věřitel je povinen zjistit bonitu klienta a jeho schopnost splatit úvěr.
- Zákonem je dána možnost odstoupit od smlouvy do 14 dnů po jejím podpisu. Tím se automaticky ruší všechny případné doplňkové služby jako pojištění atp.
- Smlouva o vázaném spotřebitelském úvěru zaniká okamžikem vrácení zboží nebo služby.
- Zákon umožňuje předčasné částečné nebo úplné splacení úvěru a stanovuje limity příslušných poplatků.
Dozor nad dodržováním ustanovení tohoto zákona má ČOI a u bankovních subjektů ČNB. Oba dozorové orgány jsou oprávněny uložit pokutu až 5 000 000 Kč.
(Celý text návrhu, včetně důvodové zprávy, je zveřejněn na stránkách Poslanecké sněmovny v oddílu Dokumenty pod číslem tisku 1055/0.)
Co zákon neřeší?
Zákon neřeší zejména konkrétní hodnoty úrokové míry, RPSN, postihy za nesplácení úvěru, neúměrně velké garance za relativně malou půjčku atp., tedy položky, které jsou rozhodující pro základní posouzení, zda se nejedná o lichvu.
REKLAMA
Neřeší používání rozhodčí doložky ve smlouvách o úvěru.
Neřeší jednoznačně postupy při změnách smlouvy o úvěru, konkrétně změny platebních podmínek. To jsou zejména změny čísla účtů, případně změny splácené částky a jejich zveřejnění.
Co to znamená?
Z hlediska transpozice směrnice EU je zákon v pořádku. Ani ona se těmito detaily nezabývá. Protože nemusí. Ve státech EU je většinou řeší samostatné zákony. Minimálně hranici úrokových sazeb u lichvy. Z hlediska reálných potřeb je to špatně. Zákon nerespektuje absenci podobných norem v Česku a tím svůj hlavní cíl poněkud degraduje.
Základní idea návrhu je jasná. Má spotřebiteli umožnit posouzení, zda nabízený úvěr odpovídá jeho potřebám a finančním možnostem. A k tomu účelu mu zajišťuje dostatečný informační servis. Znalý spotřebitel tyto údaje nepochybně využije.
Nechrání však jednoznačně před nepoctivým jednáním věřitele. A nějak nepočítá s žadateli o úvěr, kteří jsou ve finanční problematice nedostatečně vzděláni. Nejčastějším průnikem těchto dvou alternativ je spotřebitel, který je většinou rád, že vůbec úvěr dostane, a podmínkami se zabývat nebude, i kdyby byly psány červeně, tučně a dvakrát větším písmem, než jaký je základní text. On nebude číst několika stránkovou smlouvu. Stejně tak nebude hledat informace na internetu atp. Jakékoliv změny smlouvy, např. čísla účtu, mu proto musí být sděleny písemně a s dostatečným předstihem.
Tomuto spotřebiteli, ale i celému podnikatelskému prostředí, by pomohlo jen to, co zákon neřeší. A domnívám se, že rádoby poučná tvrzení o tom, že každý je odpovědný za své obchodní smlouvy, jsou ve spojení s neoddiskutovatelnými podvody v této oblasti falešná. A ve výsledku nahrávají jen tomu, kdo se čestně nechová.
Odstranit nedostatky při snaze poslanců bylo jistě možné. Problém ale je, že celý zákon byl, vzhledem k časovému limitu pro jeho schválení, projednán ve zkráceném režimu.
