Na univerzitách se o deflaci příliš nepřednáší, deflace dlouhou dobu byla považována za vymýcený fenomén. Bude-li velká část světa čelit deflačním tlakům, které nebude možné kompenzovat pouhým zvyšováním peněžní zásoby, leckteré ekonomické poučky se budou měnit. Proč by měl někdo investovat peníze s perspektivou malých výnosů a riskovat celkovou nebo částečnou ztrátu? Není pak lepší nechat peníze ležet v bezpečí bankovního nebo jiného sejfu? Průšvih je, že odpovědi na tyto otázky vedou k situaci, kdy peněžní oběh vázne, ekonomika upadá do útlumu a deflace zesiluje.
Kde a proč vznikají tlaky na deflaci
Mnoho lidí se mylně domnívá, že při padajících cenách se toho více koupí, když už je leccos náhle levnější. Ve skutečnosti nastává spíše opak. Je-li očekáváno, že cena něčeho bude klesat, logika přemýšlení o cenách velí s nákupem příslušné položky raději vyčkávat. Očekávání, že ceny klesnou, vytváří sebe-posilující se sestupnou deflační spirálu. Když se deflační účinky začnou projevovat dlouhodobě, začne se uplatňovat kauzalita sestupné spirály, například podle tohoto sledu:
Ekonomika je v útlumu → agregátní poptávka klesá → ekonomika zpomaluje → nezaměstnanost zdrojů → snížení mezd zaměstnanců → uzavírání produkčních kapacit → ekonomická budoucnost se zdá nejistá → neutrácí se a neinvestuje se → výnosy i vybrané daně klesají → nenaplní se rozpočty, musí se šetřit atd.
Jakmile se deflační spirála dostane do pohybu, lze ji jen stěží zastavit. Na rozdíl od ceny aktiv, úhrnná cenová hladina nepadá rychle a pružně. Chybnou by byla představa, že při deflaci by musely všechny ceny klesat. V různých segmentech se ceny mohou vyvíjet zcela protikladně. Závisí také na tom, zda se jedná o zboží a služby obchodovatelné či nikoliv.
Jak vlivem zvyšujících se globálních produkčních kapacit roste agregátní nabídka globálně obchodovatelných položek, je nabízen větší výstup, křivka nabídky se posunuje doprava a za jinak stejných podmínek klesá cenová hladina – viz Obrázek 1. Globálně obchodovatelné položky jsou vystaveny tvrdé konkurenci a cena je u nich díky tržním silám stlačována dolů, zatímco u neobchodovaných položek to platit nemusí.
REKLAMA
Umělé navýšení cen mohou způsobit daně a poplatky, zvyšovat se také mohou monopolní ceny, nepodléhající volnému trhu.
Obr. 1: Deflace cen globálně obchodovatelných položek
Lze deflaci zabránit tištěním peněz?
Když bude centrální banka do ekonomiky pumpovat dodatečné peníze, ať už v podobě úvěru komerčním bankám nebo nákupem cenných papírů či devizových prostředků, deflace domácích cen by mohla ustoupit. Podaří-li se zvýšit množství peněz v hospodářství a podaří se dostatečně posunout křivku celkové poptávky, poklesu cenové hladiny se podaří díky měnové politice zabránit – Obrázek 2.
Obr. 2: Dodatečné peníze v ekonomice zvyšují poptávku a tlačí ceny vzhůru
REKLAMA
Výsledky takového posunu se mohou zdát z více hledisek přínosnými, ať už je to vyšší výkon, tvorba pracovních míst a cenová stabilita. A tak se mnohé centrální banky po dosažení nulové hranice úrokových sazeb pustily do dříve nemyslitelných měnových experimentů.
Nedávno například bylo publikováno, že zástupci ČNB vzkazují, že pokud by české ekonomice hrozila deflace, došlo by k dalšímu uvolnění měnové politiky. Vzhledem k úrokovým sazbám na nule (politika nulových úrokových sazeb, ZIRP) by úřad centrální banky začal používat devizové intervence jako dalšího z nástrojů ovlivňování měny, na devizových trzích by byly prodávány nově „vytištěné“ koruny.
Pomoci má nastavení hlavních sazeb na extrémně nízké úrovni, měnové intervence a používání nekonvenčních nástrojů jako je kvantitativní uvolňování, tedy nákup vládních dluhopisů. Díky takovýmto aktivistickým měnovým politikám dostávají vlády a jiné instituce čas k realizaci změn. Minulé roky ukázaly, že tyto nestandardní postupy pomohly v případě akutní potřeby stabilizace a udržení finančního systému v provozuschopném stavu.
Velkou neznámou ovšem je, jak se dopady těchto měnových experimentů osvědčí v dlouhodobém a střednědobém horizontu. Vlastně není ani jasné, jaké bude načasování a dopady ústupu od této uvolněné politiky a jaký to bude mít dopad na tržní hodnotu různého investičního majetku.
REKLAMA
Extrémně nízké úrokové sazby totiž na trhy vysílají falešné signály a narušují strukturální ocenění majetku a pokřivení cen aktiv. Důsledkem toho mohou být zakonzervovány neefektivní struktury, špatně alokovány investice a podpořeny neproduktivní konjunkturální projekty, to vše při zablokování potřebných strukturálních změn.
Provázaně je ovlivňována hodnota úspor i výnosnost investic, politika nulových úrokových sazeb skrytě vytváří deficity penzijních i jiných spořicích plánů. V konečném důsledku tyto zásahy ovlivňují budoucí finanční stabilitu a skrytě vytvářejí nerovnováhy, které budou muset být řešeny.
Když se kůň nenapije aneb Klesající přijímání úvěrů v ekonomice
Aby politika levných peněz fungovala, musí stimulovat poptávku. Generální ředitel České spořitelny Pavel Kysilka v rozhovoru pro týdeník Ekonom říká, že pumpování peněz do ekonomiky je hrozně limitované – „koně můžeme přivést k vodě, ale nikdy ho nedonutíme pít. (…) Pokud člověk nebo firma má nejistotu, co se bude dále odehrávat, tak se ty peníze, které proudí do ekonomiky, tolik nemnoží. Efekt na reálnou ekonomiku, nezaměstnanost nebo růst je tak velmi omezený.“
Je omylem myslet si, že při nižších úrocích na úvěry musí stoupat jejich přijímání a tím i investice. Kysilka to vysvětluje takto: „Máme dostatek peněz. Spíše je neochota na straně firem a domácností si ty peníze od nás brát a spotřebovávat je. Tím úzkým hrdlem je hlavně psychika nebo, řeknu to přesněji, důvěra domácností a firem v budoucnost. Já někdy užívám příměr: „I když budeš mít žízeň, tak se nenapiješ piva, když tě čeká nějaká neznámá dlouhá cesta autobusem.“ Prostě nevíš, co přijde, a ta tvoje ochota vzít si to pivo – v našem případě vzít si peníze, zadlužit se, koupit si, co potřebuješ, nebo investovat – je hrozně limitovaná.“
Podle šéfa České spořitelny, Pavla Kysilky, je jedinou cestou, jak se ze situace dostat dlouhodobá léčba příčin. „Zákonodárství, regulace omezují chuť investovat, omezují chuť spotřebovávat. Regulace dělá například trh práce velmi nepružným. Prostě ukazuje se, že ideální by nyní bylo, aby vlády využily právě toho času, který pro ně koupily centrální banky, a daly si do pořádku hlavní strukturální charakteristiky.“
