Indie od ledna minulého roku zvýšila dovozní daň na zlato již několikrát, z původních dvou procent se sazba vyšplhala až na současných osm procent. Hlavním důvodem, proč ke zvýšení daně v zemi, která je největším dovozcem zlata na světě, došlo, je snaha o snížení rekordního deficitu běžného účtu a zastavení oslabování měny. V zemi, kde má zlato obrovskou tradici, je tento krok vnímán velmi negativně, a to jak obchodníky, tak i odborníky a běžnými lidmi. Odpůrci tohoto kroku varují, že jedním z důsledků takového kroku bude akorát velký nárůst černého trhu se zlatem, což je velmi pravděpodobné.
K restriktivním opatřením ohledně držení zlata se nedávno odhodlala také centrální banka Vietnamu. V této zemi, která byla za poslední desítky let sužována kromě válek také recesemi a politickými převraty, má zlato také velkou tradici. Na rozdíl od Indie, kde mají mezi lidmi velkou oblibu zejména zlaté šperky, zde berou lidé zlato spíše jako ochranu před znehodnocováním národní měny.
Centrální banka si svůj důvod vždy najde, v případě Vietnamu se bankéři stěžují, že držení nadměrného množství zlata ze strany běžných lidí je pro ně neproduktivní a také ohrožuje národní měnu. Dong, vietnamská měna, ztratila vůči dolaru v posledních pěti letech pětinu své hodnoty. Centrální banka dává za jeden z důvodů tohoto oslabení právě obchod se zlatem, protože nákup dolarů, za které obchodníci nakupují v zahraničí zlato, vede k dalšímu oslabování měny.
Centrální babka se tak rozhodla omezit vlastnictví zlata mezi lidmi restriktivními opatřením, jako například nařízení komerčním bankám, aby vklady ve zlatě neúročily, ale aby za ně vybíraly poplatky. Navíc se stala jediným monopolním dovozcem drahého kovu a výrobu slitků a prutů může provádět pouze společnost Saigon Jewelry. Centrální bance samozřejmě nahrává také fakt, že zlato se v poslední době netěší zájmu investorů (zejména v západním světě) a zaznamenává výrazné propady. Všechno zlato, které se centrální bance podaří nahromadit, pak chce zaměnit za domácí měnu, což by mělo pomoci jejímu posílení. Že tento krok téměř jistě i zde povede k rozšíření černého trhu, je jasné, lidé si za zlato ale budou muset více připlatit.
Podobné případy z minulosti nejsou nijakou novinkou, nejznámější je příklad USA, kdy za úřadování prezidenta Roosevelta museli občané „prodat“ veškeré své zlato za cenu kolem 20 dolarů za unci. Kdo tak neučinil, hrozila mu pokuta 10 000 dolarů, nebo vězení až deset let. Krátce nato pak hodnota zlata vzrostla na 35 dolarů – s klidným svědomím se dá říct, že vláda lidi okradla, i když oficiální důvod byl odvrácení stavu nouze v bankovnictví.
REKLAMA
Pro většinu stále jediná alternativa
Nakupování zlata jako alternativy k měně, která má potenciál ztrácet hodnotu, je však důvodem nejenom ve Vietnamu. Až polovina investorů, kteří nakupují zlato, neudává jako důvod svého nákupu diverzifikaci portfolia, ale právě alternativu k papírové měně, píše Adrian Ash ve svém článku na serveru bullionvault.com. Zlato bude stále považováno za osobitý druh investice, která sice dnes slouží také spekulantům v případě obchodování papírových nástrojů, ale v mnoha asijských (a nejenom těch) zemích má žlutý kov mnohem větší tradici a lidé jej stále berou jako fyzickou alternativu k papírovým, resp. dnes stále více virtuálním penězům.
Mnoho odborníků říká, že největší nevýhodou zlata je fakt, že jde velmi těžko ohodnotit, protože na rozdíl od jiných investičních nástrojů nenese pravidelný kvantifikovatelný výnos, ale jeho hodnota závisí pouze na ochotě protistrany zaplatit za něj určitou sumu. Jinak řečeno, jeho hodnota závisí na nabídce a poptávce. Sice by se dalo říct, že je to ten nejjednodušší, základní princip stanovení jeho ceny, ale pro mnohé je to dnes těžce pochopitelné. Ti, co nakupují fyzické zlato, většinou nechtějí pravidelný výnos a nemají potřebu každý den počítat jeho hodnotu, kterou v něm mají uloženou. Tento jednoduchý princip je ale trnem v oku centrálním bankám, které se snaží lidi přesvědčovat o tom, že fyzická měna by pro ně neměla být důležitější a vzácnější, než tisknuté peníze. Je škoda, že dnes se již lidé nemohou svobodně rozhodnout ani v tom, co má pro ně nějakou cenu.
