Uplynulá dekáda nebyla pro investory nudná. Vývoj na finančních trzích, nejenom těch akciových, připomínal tobogán. A následujících několik let nebude situace příliš odlišná. A to jak v USA, v Evropě, tak v Asii. Situace v rozvíjejících se zemích může být poněkud odlišná. Ty mohou investorům přinést určité zhodnocení.
Ztracená dekáda, jak by se mohlo někomu jevit, není jen specialitou Evropy. Například USA za posledních sto let si takovými ztracenými dekádami prošly hned čtyřikrát. To je poměrně vysoké číslo. Zvláště v tom případě, když některé z těchto „dekád“ trvaly déle. Kupříkladu první z nich, ve třicátých letech minulého století trvalo toto období asi 15 let. Aby toho nebylo málo, poslední období, které prožíváme nyní, bude zřejmě taky trvat déle než deset let.
Jak vypadá, a to nejen na finančních trzích, ztracené období, které trvá déle než jednu dekádu, nám od devadesátých let ukazuje Japonsko. Ovšem je zde několik rozdílů. Japonsko má proti Evropě výhodu v jedné vládě, kladné obchodní bilanci, jeho dluhové náklady jsou kolem 1 % (například u Řecka činí dluhové náklady 14 %) a navíc nemá problémy se soudržností svých obyvatel. V Japonsku je dnes nezaměstnanost mladých okolo 10 %. Ve Španělsku to je 46 %, v Řecku 43 %, v Irsku 32 % a v Itálii 27 %. A to, pokud jde o Evropu, ještě není jasné, jak dopadne na státy proces jejich oddlužení.
V hlavní roli banky
Proces odpuštění části dluhů problémových států hodně závisí na vůli jednotlivých bank. Tady však nastává další zádrhel. Banky mají ve svých bilancích miliardy v současnosti špatných úvěrů Řecka. Navíc dohoda o odpuštění části dluhů Řecka v sobě nese i zvýšení kapitálové přiměřenosti bank. To v situaci, když již v současnosti má hodně bank problémy s kapitálovou přiměřeností a ještě ji bude muset navýšit, zvýší tlak na banky. Nyní evropským bankám hrozí, že se budou muset výrazně navýšit svůj kapitál. Mnoho bank toho nebude schopna.
REKLAMA
V porovnání s Japonskem je v Evropě poměr úvěrů k depozitům (LTD – loan to deposit ratio) okolo 1,2. Což je více, než bylo v případě japonských peněžních ústavu na začátku 90 let. Nicméně v Japonsku už stlačili LTD bank k 0,7, podobně jako v USA. Nová bankovní pravidla a tržní tlaky donutí evropské státy udělat totéž. Úvěry by měly klesnout z 19 bilionů euro na 12 bilionů euro, především kvůli přísnější regulaci a úbytku depozit.
Proč vlastně budou hrát hlavní roli banky? Protože jsou ve většině evropským zemí hlavním zdrojem získávání prostředků k rozvoji podniků. Na akciový trh si zase tolik investorů pro peníze nechodí a u dluhopisů to není nijak lepší. Pro mnoho podniků je pak jedinou alternativou bankovní úvěr. A právě se zvýšením kapitálové přiměřenosti a nutnosti odpisu toxických dluhopisů budou banky při poskytování úvěrů opatrnější, což přiškrtí již beztak slabý ekonomický růst.
Samozřejmě je možno namítnout, že si podniky nemají půjčovat, ale svůj rozvoj hradit ze svých prostředků. Případně pak, že v Evropě již beztak žádný průmysl není. To je však omyl. Aby Evropa mohla konkurovat Asii a jiným vyspělým ekonomikám, musí více investovat do zlepšení produktivity a vybavenosti firem.
Japonsko se opakuje
Japonsko se potýká se stagnací již téměř dvě dekády. Stejně jako v USA či Evropě začaly i japonské problémy v bankovním sektoru. Japonské banky byly v devadesátých letech minulého století takřka nesolventní. Na konci osmdesátých let praskla v Japonsku nemovitostní a akciová bublina. Bankám zbyla portfolia naplněná úvěry a akciemi, jejichž tržní hodnota byla zlomková oproti nákupním cenám.
REKLAMA
Řešení se nabízela dvě. První rychlý odpis dluhů a bankrot některých bank. Druhým pak byl postupný odpis dluhu a postupná restrukturalizace bank. Zde je opět paralela se současným stavem v Evropě. Japonsko si vybralo druhou variantu. Výsledek názorně pozorujeme, Japonsko již dvacet let nepoznalo výraznější ekonomický růst. Jediným důvodem, proč japonský stát ani jeho bankovní systém nezkrachovaly, je exportní výkonnost japonského průmyslu a extrémní spořivost obyvatelstva.
Evropský vývoj má s japonskou ztracenou dekádou spoustu podobných rysů, ale i podstatných odlišností. Evropa není ani extrémně spořivá, ani extrémně exportně výkonná. Navíc nemá centrální rozpočet, na který by se dala část zátěže přesunout. Podstatnou tíhu případných restrukturalizačních nákladů ponesou vedle bohatých států evropské banky, jejichž snížená schopnost úvěrovat bude svazovat ekonomický růst. Z tohoto pohledu je situace Evropy mnohem horší, než byla ta japonská. Slova o ztracené dekádě nejsou tedy přehnaná. Navíc se nemusí jednat jen o jednu ztracenou dekádu.
Slabý růst ekonomiky a problémy jednotlivých států se samozřejmě odrazí i na finančních trzích. Postiženy budou všechny části trhu. Problémy budou jak v oblasti státních a korporátních dluhopisů, komodit, tak i na akciovém trhu nemůžeme očekávat jasný trend růstu. O peněžním trhu vzhledem k nízkým úrokovým sazbám nemluvě. Těžit z toho budou alternativní investiční nástroje, jako jsou drahé kovy (zlato, stříbro atd.) či nemovitosti.
