Peníze, které se vynakládají na záchranu stále se hromadícího počtu zemí s problémy se splácením svých dluhů, se zanedlouho budou počítat v bilionech eur. Samotná suma, která ještě ani zdaleka není konečná, sama o sobě vyvolává smíšené pocity. Horší je však skutečnost, že to nakonec vůbec nebude stačit.
Celkem zajímavý výpočet udělal Jan Dvořák ve svém článku na webu pro-investory.cz. Balík, který je vyčleněn na pomoc postiženým zemím, by měl představovat kolem 440 miliard eur, společně s ostatními fondy a penězi od MMF by to mělo být 750 miliard eur. Pokud ale odečteme příspěvky zemí, které neplatí, protože sami potřebují pomoc (Řecko, Irsko), budou potřebovat pomoc (Španělsko, Portugalsko), nebo zkrátka odmítají pomoci (Slovensko, Rakousko), společně se sumami potřebnými na záchranu čtyř prvně jmenovaných, scvrkne se na asi 50 miliard eur. A to se ještě nahlas nemluví o dalších problematických zemích, jako je Itálie, které by zase způsobily problémy dalším zemím.
Ponzi jako vyšitý
Vzhledem k tomu, že výše pomoci se postupně zvyšuje, na zachránění další země (zemí) již peníze prakticky nezůstanou. Takže klasické Ponziho schéma, do něhož je potřeba nalít další peníze, aby mohl systém ještě nějakou dobu fungovat. Už dnes mluví o dalších 750 miliardách eur.
Nejdříve přišla záchrana bank, což se omlouvalo snahou o udržení stability finančního systému. Dnes se zachraňují samotné země a opět jde o udržení stability, akorát jiného systému, předluženého evropského. Současnou situaci vystihuje tvrzení, že zisky byly soukromé, ale ztráty jsou veřejné – nezodpovědné politiky budou zachraňovat jejich voliči.
Nejprve to ale budou již zachráněné banky, které budou od roku 2013, kdy by měl být současný záchranný fond nahrazen stálým krizovým mechanizmem. Podle něho by i soukromí investoři, jako jsou právě banky, mohli přijít o část svých investic ve státních dluhopisech země, která zbankrotuje. Banky však své ztráty nakonec stejně přenesou na klienty v podobě zvýšených poplatků, dražších úvěrů apod.
REKLAMA
Maďaři již znárodňují
První známka toho, jak dotáhnout tento systém k „dokonalosti“, je případ Maďarska, které se rozhodlo, že úspory, které si obyvatelé odkládali více než deset let na zabezpečení svých důchodů, bude spravovat stát. Peníze samozřejmě použije na krytí schodků státního rozpočtu. Ti, kteří by s tímto krokem nesouhlasili, by nedostali státní důchod. Ti, kteří souhlasit budou, a dovolí státu znárodnit jejich soukromou penzi, na tom budou stejně, protože na ně žádné peníze nezůstanou.
Například Slováci mohou být rádi, že u koryta není Fico & Co. Bylo by to asi poprvé, co by mezi vládami Slovenska a Maďarska zavládl názorový konsensus a znárodnění soukromých důchodů by se nevyhnuli ani naši východní sousedé (Fico se o to už pokoušel, ale nešel na to tak tvrdě jako jeho jižní kolegové).
Nikde ale není dáno, že nakonec se o státní dluhy budou muset postarat také lidé v jiných zemích. Ať již přímo tím, že si stát přivlastní jejich penze apod., nebo jiným způsobem – inflací, devalvací měny, nebo novými daněmi. Zde se hodí citát Fréderica Bastiata, který nedávno ve svém článku použil Rostislav Plíva z Patrie: „Stát je velká fikce, prostřednictvím které se všichni snaží žít na úkor ostatních. Zapomínají ale, že tím, kdo žije na úkor ostatních je stát.“
Vzhledem k tomu, jaké problémy vytvářejí dluhy v EU, je překvapením, že do ústraní se dostaly USA, jejichž dluhy se snad už ani nedají vypočíst. Právě USA jsou nejžárnějším příkladem extrémně předlužené ekonomiky, kterou navíc drží nad vodou jeden velký věřitel v podobě Číny. Investoři jim pravděpodobně stále věří, ale to před časem věřili i Řecku a ostatním. I když je pravda, že někteří odborníci je začínají považovat za "emerging market".
