To poslední je nejhorší. Ekonomiku dusí snížení spotřeby domácností, to je fakt nezpochybnitelný. Neutrácejí bohatí, kteří šetří, neutrácejí ani střední vrstvy, které se tenčí, neutrácejí ani chudí, protože nemají z čeho a úvěrový penězovod se uzavřel. Nezaměstnanost vzrostla z 8,1 procenta v červnu na 8,3 procenta v červenci, výkon ekonomiky poklesl meziročně o více než procento a podle klasických definicí jsme znovu v recesi. Podniky jsou tedy velmi opatrné a nepřijímají nové pracovníky. Naopak – ve stejné době ubylo volných míst.
Není zase tak úplně pravda, že by neutrácel stát – v roce 2011 činily jeho běžné výdaje za prvních sedm měsíců roku 596,98 miliardy korun, letos to bylo 596,62 miliardy. I když se hodně mluví o úsporách, ve skutečnosti jsou nominální běžné výdaje rozpočtu stále stejné.
Pro příklad: výdaje na platy leden až červenec 2011 byly 43,21 miliardy korun, letos 43,89 miliardy korun. Přímé dotace na činnost (nikoliv na investice) státních fondů činily loni 8,02 miliardy, letos to je 8,53 miliardy korun. Na financování příspěvkových organizací bylo loni vynaloženo 26,5 miliardy, letos to je 31,16 miliardy korun. A tak dále. Zato kapitálové výdaje rozpočtu jsou nižší. Na investice šlo loni 55,13 miliardy korun, letos je to 52,5 miliardy korun.
Faktem je, že největší problém rozpočtu jsou sociální transfery. Stát sice vzal vozíčkářům značnou část příspěvku na mobilitu, ale i tak vyplatil občanům o dvacet miliard více než loni. Největší růst najdeme u důchodů a ještě větší u ostatních sociálních dávek – tam je to 14 miliard plus proti loňsku. Je to logické – pokud lidé nemají příjmy, obrátí se na stát.
Potíž vládní daňové strategie je v tom, že nefunguje a že pravděpodobně žádná není. Příští rok je naplánováno další zvýšení DPH – poté, co růst dolní sazby z deseti na 14 procent přinesl především problémy, zvýší ji vláda pro jistotu na procent patnáct a pohne i se sazbou horní. Studenti ekonomie dostanou neuvěřitelnou možnost prozkoumat fungování Lafferovy křivky v praxi.
REKLAMA
Několik let slyší každý podnikatel a občan v této zemi o tom, jak stát musí šetřit a jak usilovně šetří. Stejně dlouho je zásobován informacemi, jak se zlepšuje kontrola veřejných soutěží, jak se nakupuje levně a jak se všude harmonizuje a probíhá „efektivizace“ (toto ošklivé slovo prostě musím dát do uvozovek).
A jaký vidí občan výsledek: Skutečné úspory výdajů? Nelze najít. Dopady růstu daní? Záporné – rozpočet více peněz nemá a ekonomika klesá. Efektivnější státní správa? Nikoliv, spíše naopak. Pro příklad: Nový registr vozidel pořízený za desítky milionů korun běží měsíc po uvedení do provozu o třetinu pomaleji než ten starý z devadesátých let. Chtělo by se parafrázovat jednu filmovou větu: Je to sice dražší, ale zato pomalejší systém.
Jak má mít občan a podnikatel důvěru v tuto vládu a v její politiku, když reálné výsledky, které se mu dostávají den co den, neukazují žádná pozitiva? Nejsme země masových protestů, našinec reaguje po svém. Takže občané hlasují peněženkami. Nenakupují, škudlí peníze, protože netuší, co vláda vymyslí příště.
Většina obyvatel této země nešetří proto, že by neměla žádné peníze. Většina šetří proto, že se bojí státu a jeho příštích kroků. Proč nevytvářejí podnikatelé nová pracovní místa a proč je nevytvářeli ani v době, kdy ekonomika alespoň chvíli rostla – navzdory všemu? Protože slyšeli mnoho slibů o tom, jak se pro ně zjednoduší prostředí, jak bude trh práce pružnější a jak stát zajistí snížení nákladů podnikatelů na byrokracii. Ve skutečnosti se téměř nic z toho nestalo. Vytvářet nová místa je stále velmi riskantní – zaměstnávat je strašně drahé, snížit počet zaměstnanců je ještě dražší a dlouho to trvá.
Ani ten růst počtu firem, které se stěhují do daňových rájů, není náhodný – i když se zatížení zisku korporací zatím nemění. Kde není alespoň střednědobý seriozní a důvěryhodný výhled do budoucnosti, tam panují obavy z věcí příštích. A v takovém případě je nejlépe přemístit to, co se přemístit dá, někam, kde věci fungují předvídatelně a na jistotu. Zvláště, když se ještě ušetří na dani.