Stávající systém státních důchodů bude mít stále větší problém, druhý pilíř však rozhodně není řešením! Jeho nedostatky mě odrazují od toho, abych tomuto produktu svěřil měsíc co měsíc celá 2 procenta ze své mzdy, která mohu investovat lépe.
Smluvní podmínky důchodového spoření neexistují (přitom platí, že co je psáno, to je dáno), a jeho parametry se tudíž mohou měnit tak, jak se politici zrovna vyspí. To dokládají zkušenosti z okolních zemí, kde parametry druhého pilíře jsou silně závislé na tom, kdo zrovna vládne. Když do důchodového spoření vstoupím, tak se nemohu spolehnout na to, že podmínky, které platí nyní, budou platit za pár let, natož desítky let. A to považuji za největší problém.
Z druhého pilíře nelze nejen vystoupit, ale ani přesně nevím, kdy se ke svým úsporám dostanu – nejdříve až po splnění takzvané pojištěné doby 35 let (platí po roce 2018) a dosažení zákonného věku pro odchod do starobní penze, což je termín, který je posouván donekonečna. Systém takzvaných předdůchodů či předčasných důchodů se ve druhém pilíři překvapivě neuplatňuje.
K penězům se nelze dostat ani při plné invaliditě, kdy přechází 60 procent naspořených prostředků
do státního rozpočtu, přičemž zbylá částka zůstává na starobní penzi. Na konci spoření nelze vybrat úspory jednorázově, ale pouze formou penze. Dnes však nevíme, jak budou přesně počítány. Muž v mém věku se v průměru dožije 75 let, starobní penzi si tedy dlouho neužije, pokud se jí vůbec dožije.
REKLAMA
Přestože je investování na kapitálových trzích správné, tak osobně budu hledat jiné cesty zabezpečení na penzi, které mě lépe ochrání před inflací a současně pomohou snížit mé budoucí výdaje v důchodu. A také kde na peníze dosáhnu, pokud je ze zdravotních důvodů či z důvodu ztráty zaměstnání budu zčásti potřebovat dříve než v 70 letech, respektive věku, který určí politici.
Z profesního hlediska také nezbývá než si postěžovat, že diskuse okolo penzijní reformy naznačují, že nalézt objektivní analýzu výhodnosti druhého pilíře, která bere v úvahu likviditu, výnos i riziko, není zdaleka jednoduché. Optimističtí zastánci druhého pilíře (často z řad samotných penzijních společností či zprostředkovatelských sítí, které tyto penzijní společnosti spoluvlastní) se ohánějí pouze relativně nižší nákladovostí, naopak nízkou likviditu a vysoké riziko jaksi podceňují či přímo zesměšňují. Případně druhý pilíř, který je ve své podstatě produktovým balíčkem a chtě-nechtě je nutná komplexní analýza (s uvedením nákladů obětované příležitosti vyplývající z toho, že dvě procenta ze své mzdy mohu investovat do výhodnějšího „produktu“), hodnotí pouze ve vztahu k prvnímu pilíři.
Nelíbí se mně ani reklama typu „dejte dvě procenta, tři procenta dostanete od státu“, neboť dle mého názoru nemá až tak daleko ke klamavé reklamě. Vyvedení třech procentních bodů ze sociálního pojištění lze totiž stěží hodnotit jako „dárek od státu“, když tímto krokem automaticky dochází ke snížení státních důchodů.
Sečteno a podtrženo, druhý pilíř je velmi neflexibilní, nepromyšlený a do budoucna velmi nestabilní. Není také běžné, aby v opt-out systému, který má parametry často totožné s prvním pilířem, byly vyžadovány vlastní příspěvky.
REKLAMA
Lidé udělají dobře, když kvůli uvedeným paskvilům nebudou do druhého pilíře vstupovat a politiky nechají složit reparát. Celou situaci nejlépe vystihl můj bývalý kolega ekonom Pavel Kohout, který označil stávající verzi penzijní reformy za cimrmanovský vtip a nepovažuje za nepovedený pouze druhý pilíř: „Je úplně lhostejné, zda druhý pilíř má být povinný či nepovinný. Podstata věci je, že je navržena chybně celá penzijní reforma.“ A tento komentář z loňského roku pro Hospodářské noviny zakončuje velmi nelichotivě: „Mě laskavě vynechte, tento finanční experiment (rozumějte druhý pilíř) se obejde bez mé osobní účasti.“
A co vy? Chystáte se do druhého pilíře?
Autor je autorem knihy „Jak nás podvádějí aneb Pravda o finančním trhu a penzijní reformě“
