Finanční krize a její největší odhalené podvody

Skandál ještě donedávna jednoho z nejrespektovanějších finančníků Spojených států Bernarda Madoffa dokázal dvojí. Potvrdil nejen to, že finanční krize odhalují podvody, ale zároveň také připomněl, že i na sofistikovaných trzích a pod drobnohledem regulátorů lze učinit podvod tak jednoduchý, až nad ním zůstává rozum stát.

Firma Madoff Investment Securities, kterou Bernard Madoff v roce 1960 založil se vstupní investicí 5 000 dolarů, se svým inovačním pojetím obchodování prostřednictvím informačních technologií během několika let propracovala na leadera v tomto druhu obchodování, které se později stalo základem pro založení technologické burzy NASDAQ. Madoff si získal reputaci poctivého a zkušeného obchodníka a s svým příjemným vzezřením také auru milého pána stojícího včele společnosti, která byla největším market makerem na NASDAQu a jedním z největších market makerů na celé Wall Street vůbec.

Madoffův investiční fond, který nabízel velmi lákavé a stabilní výnosy, se stal oblíbeným fondem, do kterého investovali jak běžní Američané, tak významné celebrity, finančníci, ale i samotné banky z celého světa. Koncem roku 2008 však všichni Madoffovi věřitelé a s nimi i celý užaslý finanční svět zjistili, že celá jeho firma byla, slovy Madoffa, pouze „jedná velká a obludná lež“, která jeho klienty připravila o neuvěřitelných 65 mld. dolarů.

Na celém skandálu však není zarážející pouze celková suma, o kterou přišli Madoffovi klienti, ale především způsob, jakým o tuto částku přišli. K podvodu totiž Madoff využil triviální metodu zvanou Ponziho schéma, v Čechách dobře známou jako letadlo, nebo pyramida.

Ponziho schéma nese jméno po Charlesi Ponzim, jednom z nejznámějších podvodníků v americké historii ze začátku dvacátého století, která staví na tom, že vyplácí zisky stávajícím klientům z vkladů, které přináší klienti noví. Podvod však může fungovat jen tak dlouho, dokud příliv nových peněz převyšuje celkový objem vyplácených zisků. Otázkou proto není, zda-li se jej podaří odhalit, ale pouze kdy se tak stane.

^REKLAMA

Charakteristickým znakem tohoto schéma jsou nadprůměrně vysoké zisky, které jsou zároveň velmi konzistentní. V případě Madoffa se zisky pohybovaly v rozmezí 10% až 12%, a to již od roku 1991, kdy Madoff s touto metodou podle svých slov začal. Od té doby s penězi svých klientů neučinil jedinou investici a veškeré zdroje pouze přeléval z účtu na účet, což vrhá velmi negativní stín také na americkou komisi pro cenné papíry (SEC).

Madoffův podvod by přitom, díky jeho dobré pověsti a stálému přísunu nových peněz, velmi pravděpodobně mohl fungovat ještě několik let, nebýt finanční krize, která přinutila řadu jeho klientů k výběru svých úspor. Až teprve pak zjistili, že z finančníkova impéria nezbylo vůbec nic.

Finanční krize přispěla k odhalení také dalšího obřího skandálu, který postihl začátkem roku 2008 druhou největší francouzskou banku   Société Générale. Ta v průběhu loňského ledna oznámila, že díky utajeným obchodům jednoho ze svých zaměstnanců přišla o astronomickou částku ve výši 4,9 mld. euro. Tím zaměstnancem byl 31 letý Jérôme Kerviel, který pracoval v sekci investičního bankovnictví a od roku 2006 zneužíval svých podrobných znalostí systému zabezpečení, které nabyl v průběhu pětileté praxe v oblasti řízení rizik.

Kerviel dokázal obejít systém zabezpečení banky a skrytě provádět obchodní transakce, které dalece převyšovaly bankou povolený maximální limit. S tím začal již koncem roku 2006 a jen v roce 2007 měl takto generovat pro banku obří skrytý zisk ve výši 1,4 mld. euro. Dodnes je velkou neznámou, jak je možné, že vedoucí pracovníci banky o tomto zisku nevěděli, a spekuluje se, že Kervielovy praktiky kvůli jejich abnormální ziskovosti, skrytě tolerovali.

^REKLAMA

Vše se ale otočilo začátkem roku 2008, kdy Kerviel ve velkém sázel na růst akciového indexu S&P500 a několika dalších titulů. V polovině ledna, kdy podvodné obchodování vyplulo na povrch, již jeho celkové otevřené pozice dosahovaly 49,9 mld. euro, což byla větší částka, než jaká byla tou dobou celková tržní hodnota banky.

V lednu akcie celosvětově procházely poměrně výrazným výprodejem a bance trvalo dlouhé tři dny, než veškeré neautorizované pozice uzavřela. S každým procentem poklesu hodnoty portfolia přitom banka přicházela o 500 mil. euro, a pokud by akcie klesaly ještě rychleji, druhá největší francouzská banka mohla padnout na kolena.  

Nebyl by to přitom první případ, kdy některá z bank doplatila na svého zaměstnance. Například v roce 1995 takto zkrachovala britská Barings. Banka s více než dvousetletou historií, která přežila i napoleonské války. Ke krachu ji dohnaly aktivity jejího zaměstnance Nicka Leesona, který rovněž obešel systém zabezpečení a sázkou na to, že japonský akciový index Nikkei začne znovu růst, banku připravil o 1,4 mld. dolarů. Jediné co po sobě zanechal před tím, než se vydal na útěk, pak byl pouze lístek na pracovním stole, na kterém bylo napsáno „omlouvám se“.

A nyní trochu kontroverzněji. Finanční krize skutečně odhalují podvody všeho druhu, což je pravda stará jako lidstvo samo. Je to totiž právě finanční systém a jeho páteř v podobě bankovního sektoru, které jsou založeny na velmi pochybných praktikách, kdy banky mohou krýt své úvěry nejen termínovanými vklady, ale i vklady na požádání (depozity).

^REKLAMA

Již ve starověkém Řecku bylo popsáno několik případů, kdy tehdejší bankéři přijímali úspory svých klientů, které následně nebyli schopni vracet. Místo toho aby za úplatu tyto úspory střežili (k čemuž se zavázali), je půjčovali třetím osobám ve víře, že dlužníci svůj úvěr splatí dříve, než vlastník úspor bude požadovat jejich vyplacení. Neprávem se tak obohacovali na úkor nic netušících střadatelů.

Jednání starořeckých bankéřů mělo navíc ještě jeden velmi zásadní dopad, protože vedlo ke zvyšování nabídky peněz v ekonomice (inflaci), umělému snižování úrokové míry a vytváření úvěrové expanze. Tu však nutně střídala recese (spojená s deflací), která započala tehdy, kdy klienti zjistili, že je banka nesolventní a úspor ke krytí investic bylo rázem nedostatek. Tento mechanismus je hlavní příčinou vytváření hospodářských cyklů. Jeho popis však není účelem tohoto článku.

Ve starověkém Řecku bankéřům za toto podvodné jednání hrozily velmi tvrdé tresty. Pokud nestihli uprchnout, běžné bylo zbičování, ve vážnějších případech i tresty smrti. Nikdo tehdy nepochyboval o tom, že se svým jednáním dopouštějí zločinu.

I později ve středověku a v novodobých dějinách byly krachy bank a jejich neschopnost vyplácet vklady na požádání běžnými symptomy začínající ekonomické krize a po právu se stávaly oprávněným terčem zloby střadatelů, kteří v dobré víře, že jsou jejich úspory v bezpečí, přicházeli často o veškerý svůj majetek.

V současné době tato zvláštní dichotomie, kdy banky mohou krýt své úvěry nejen termínovanými vklady, ale i vklady na požádání, přetrvává. Díky existenci centrálního bankovnictví se však nad ní již málokdo pozastavuje. Jsou to totiž právě centrální banky, které prostřednictvím inflace, nebo vláda, která prostřednictvím zdanění, v případě potřeby vždy získají dostatek zdrojů k zaplacení účtu.

Ztráty vniklé tímto zvláštním druhém podnikání tak nesdílí pouze klienti banky, ale svorně celá společnost. To, co bylo kdysi považováno za zločin, a to, co se po staletí stávalo oprávněným terčem zloby běžných střadatelů, je tak nyní nazýváno moderním bankovnictvím.

Není proto přeci jen namístě se domnívat, že také současná krize je alespoň z části výsledkem odhalení jednoho z dalších podvodů? Odpověď nechť je na každém čtenáři…

Autor je analytikem X-Trade Brokers.