Finanční krize ve Finsku: z extrému do extrému

Ve Finsku vypukla krize poněkud později než v Norsku, a vzhledem k velikosti jeho ekonomiky byly relativní náklady nakonec vyšší. Dopady krize byly mnohem horší, recese byla hlubší, výkyvy byly výraznější a náklady spojeny s krizí překonaly 10 % HDP. To se může zdát s jeho skandinávskými sousedy poměrně hodně (Norsko díky příznivým podmínkám po krizi na ní nakonec vydělalo), ale v konečném důsledku na tom byla země lépe, než většina jiných, postižených krizí za posledních několik desítek let (i v ČR byly náklady přepočteny na HDP podle zdrojů vyšší). Celkově se dá říci, že Finská krize byla v porovnání s oběma sousedy krizí největších extrémů.

Stejně jako u sousedů, i u Finska byl jedním z nejdůležitějších problémů finanční krize a související recese deregulace na finančních trzích a související makroekonomické podmínky na trzích. Podobně jako ve Švédsku a Norsku, i ve Finsku fungovala koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let poměrně silná regulace finančních trhů. Projevovalo se to jak na sazbách, které byly striktně dány, tak i na množství půjček, které mohly banky kvůli různým restrikcím poskytovat. Omezena byla možnost investovat zahraničním subjektům a financovat společnosti na kapitálových trzích. Na rozdíl od Švédska a Norska ale ve Finsku nedošlo k tak velkému rozmachu nebankovních institucí, které nepodléhaly regulaci (a stejně je vlastnily komerční banky).

Deregulace ve Finsku začala trochu později než ve Švédsku a Norsku, první restrikce začaly být odstraňovány až v roce 1982 (trochu překvapivě začaly tím, že bylo zahraničním bankám povoleno otevírat pobočky, přičemž sousedi s tím přišly až ve druhé polovině dekády), k umožnění konkurence na trhu úvěrů, uvolnění podmínek na mezibankovním trhu, a také k rozšíření možností financování, a také lepší přístup na mezinárodní trhy společně s možností půjčování si v zahraničních měnách, pak došlo až ve druhé polovině osmdesátých let a na začátku let devadesátých.

Extrémní růst

Všechno tohle společně s příznivými vývojem v zahraničí hrálo do karet rychlému ekonomickému rozvoji, vzestupu úvěrového trhu, dluhového financování firem a bankovních půjček u obyvatel. Poměr úvěrů k nominálnímu HDP od roku 1984 do roku 1990 vzrostl téměř na dvojnásobek a zadlužení domácností a firem rovněž. Většina dluhů šla na nákup spotřebního zboží a realitního sektoru. Naopak míra úspor obyvatel klesla v roce 1988 do záporných hodnot (i když v tomto směru to byla asi jediná výjimka, v níž nebyl vývoj ve Finsku největším extrémem). Poměrně nízké reálné úrokové sazby u půjček a hypoték a vyšší inflace vedly k boomu na trhu s nemovitostmi. Růst cen nemovitostí, který se zdál nekonečný, pak ještě více podněcoval obyvatelstvo (ale také firmy) k zadlužování a nakupování nemovitostí za přemrštěné ceny. Vývoj ve Finsku byl ve všech směrech (růst HDP, ceny nemovitostí a akcií, zadlužování) nejvíce extrémní ze všech tří zmiňovaných skandinávských zemí.

Finanční sektor tyto podmínky na trhu samozřejmě velmi rád využil. Banky, které byly mnohem méně regulované, mohly půjčovat mnohem více peněz, bohužel se stále horšími zárukami a navíc začaly být jejich portfolia poměrně nebezpečně koncentrována na spřízněné nefinanční instituce. Ve financování úvěrů se nemusely spoléhat pouze na depozita, ale také na finanční trhy a nové možnosti investičního bankovnictví, kde samozřejmě honba za ziskem znamenala také větší risk a morální hazard.

^REKLAMA

Extrémní propad

Ekonomika země rychle rostla ve druhé polovině osmdesátých let, ale na konci desetiletí byly patrné známky přehřívání. Začátkem devadesátých let pak ekonomika zaznamenala poměrně strmý propad DPH, který činil kumulativně až 14 % a tři roky byl růst DPH v mínusu. Ostatní dvě sousední země takový výrazný propad nezaznamenaly, a týká se to například i nezaměstnanosti. Poměrně výrazný nárůst, vzhledem k nízkým předkrizovým, zaznamenaly všechny tři ekonomiky, ale vy Finsku byl tento nárůst nejcitelnější hodnotám (i když ve Finsku je nezaměstnanost trvale vyšší). U mladých lidí dosahovala úroveň nezaměstnanosti v letech 1993 a 1994 více než 30 % (v Norsku to bylo kolem 15 %) a ještě deset let poté se pohybovala těsně pod 20 %.  Co bylo zajímavé, jak rychlý zaznamenal HDP sešup, tak rychlý zaznamenal po rychlém zotavení v roce 1994 nárůst.

Problémem Finské ekonomiky, který byl v porovnání s ostatními zeměmi specifický, bylo poměrně velká závislost na obchodu se Sovětským svazem, resp. Ruskem, které začátkem devadesátých let zažívalo poměrně turbulentní období. Následkem toho byla nízká potřeba investic do rozvoje a modernizace průmyslu před krizí, poměrně nízká konkurenceschopnost země vůči ostatním západoevropským státům a v konečném důsledku také mnohem horší krize a recese na začátku devadesátých let.

Kromě „ruského problému“ byl další vývoj podobný jako ve Švédsku. Úrokové sazby začaly růst, společně s poklesem inflace a také jako obrana proti spekulantům na měnových trzích, kterým se, podobně jako švédská koruna, nevyhnula ani finská marka. Splácení dluhů se stalo problematickým, ceny v realitním sektoru i na akciovém trhu začaly prudce klesat a firmy i domácnosti se dostávaly do stále větších problémů. Znehodnocování měny pak mělo za následek zdražování dluhů v zahraničních měnách. To všechno pak vedlo ke ztrátám na straně bank.

Bankovní krize

Problémv bankovním sektoru nejvíce postihly banku Skopbank, která fungovala jako taková centrální banka spořitelen ve Finsku. Banka byla pod přísným dohledem již od roku 1989 a na podzim roku 1990 pak dostala od spořitelen, které vystupovaly jako akcionáři spolčenosti, dotaci ve výši 1,8 miliardy marek. To samozřejmě nestačilo a o rok později se dostala do problémů s likviditou, na což zareagovala centrální banka, která banku převzala a nalila do ní dodatečný kapitál (v té době neexistovala žádná instituce, která by měla finance a kompetence na záchranu bank v potížích). Špatná aktiva banky pak byla rozdělena do dvou nově založených entit (podobně jako ve švédsku tuto úlohu vykonávaly specializované asset management companies – AMC), tzv. „špatných bank“, přičemž jedna měla na starosti aktiva z průmyslového sektoru a druhá realitní sektor. Akcie pak prodala nově založenému vládnímu garančnímu fondu (Government Guarantee Fund – GGF), přičemž zdroje uvádějí, že na tom Bank of Finland prodělala poměrně hodně peněz (kolem 11 miliard marek, akcie prodala fondu za nominální cenu), přičemž akcionáři nepřišly o všechny své investované peníze.

^REKLAMA

Nově založený fond dostal 20 miliard marek na operace spojené se záchranou bank a garancemi půjček a závazků bank. V praxi šlo většinou o přímou kapitálovou podporu, která ale byla podmiňovány splněním určitých podmínek, jako bylo omezení nákladů, restrukturalizací dluhů, výměnou managementu apod.

Následným krokem vlády byla kapitálová injekce ve výši 7,9 miliard marek, ve formě preferenčních kapitálových certifikátů, které sloužily k navýšení kapitálu bank. Při naplnění určitých podmínek se certifikáty po určité době mohly změnit na běžné akcie. Tuto možnost využily všechny banky, ale ke konverzím na akcie nedošlo.

Dalším krokem vlády byl příslib bezpodmínečné pomoci všem bankám, které se octnou v problémech, samozřejmě podmíněný podobnými požadavky, jako v případě pomoci od GGF. Akcionáři ale s ochranou svých prostředků počítat nemohly.

V roce 1992 se dostalo do problémů několik spořitelen, částečně kvůli ztrátám způsobeným ztrátou akcií Skopbanky a částečně svou vlastní vinou. Celkem 41 spořitelen se tak spojilo do jedné společnosti, Savings Bank of Finland (SBF). Od GGF přišla podpora ve formě akcií, certifikátů a půjček, v celkovém objemu 14,5 miliardy marek (fond musel poskytnout dodatečný kapitál ještě v roce 1993) a akcionáři přišly o své podíly. Nevole konkurence a strach z velikosti společnosti nakonec vedl k jejímu rozdělení na několik menších společností, které byly prodány jiným bankám (KOP, Union Bank of Finland a státem vlastněné Postibankki). Špatná aktiva pak byla později převedena do AMC s názvem Arsenal Ltd, financované státem a GGF.

Další bankou, která obdržela pomoc od GGF, byla STS Bank, původně spořitelna, na začátku osmdesátých let změněna na komerční banku. Původně mělo dojít ke spojení s největší finskou komerční bankou KOP a založení samostatné AMC, ale nakonec se stala samotná STS špatnou bankou se špatnými aktivy a dobrá aktiva byla spojena s KOP. Obrat v bankovním sektoru, společně s ekonomickým vývojem začal v roce 1993 a v roce 1997 se banky opět octly v černých číslech.

V následujících letech pak došlo k několika fúzím a akvizicím zmiňovaných bank s jinými, převážně zahraničními bankami, což vedlo k tomu, že většina bankovního sektoru ve Finsku je v rukou zahraničních bank.

Celkové náklady ze strany centrální banky, GGF a vlády se nakonec vyšplhaly na více než 83 miliard marek, přičemž většina prostředků mířila právě do spořitelen.