Finanční žraloci: Cenné papíry a obchodování
Nahromaděný majetek prostě láká, vždy se najdou ti, kteří se o tuto kost rádi poperou. Jak píše Ogger, dědicové jsou „nezkušení, nevyznají se, ve finančních věcech jsou naivní, a tak se stávají snadnou kořistí prohnaných investičních poradců, pojišťovacích agentů nebo požíračů realit.“ Jaké pasti na nezkušené a naivní investory v této oblasti čekají?
Dejte na naše cinknutá doporučení!
Rady a nabídky finančních profesionálů bychom měli brát s opatrností. „Cokoliv by vám banka doporučila jako investici – ať jsou to horké levné akcie amerických podniků (zvané penny stocks) nebo zdánlivě nanejvýš solidní zlaté mince – nelze jejich rady brát vážněji, než kdyby vám je dala toaletářka na hlavním nádraží,“ shrnul pohled na investiční doporučení pocházející z dílny finančních institucí Ogger.
I když zde autor citované knihy hovoří o doporučení bank, moudrý investor bude kriticky přehodnocovat všechna investiční doporučení – máme přece své vlastní finanční cíle, svůj plán, odpovídající investiční horizonty a individuální rizikový profil.
Instrumentem podvodníků se mohou třeba stát centové akcie (penny stock). Podvodníci pak posílají emaily, píší v diskusích, blozích ve snaze udělat na málo obchodované nelikvidní akcie reklamu. Když pak jejich cena vzroste, podvodníci je prodávají a inkasují svůj výnos. Akcie s vyklesanou cenou pak zůstanou důvěřivým investorům.
Jiným příkladem cinknutých doporučení jsou hráči, kteří potřebují levně nakoupit, a tak se snaží svými prohlášeními, články a komentáři působit na pokles cen akcií, aby je sami mohli levně nakoupit.
REKLAMA
Obrázek 1: Podvod s akciemi s nízkou cenou, kdy podvodníkům zůstávají zisky a obětem zůstávají ztráty. Podvodníci nejprve bezcenné akcie při nižší ceně nakoupí, pak nalákají oběti, jejichž zájem zvýší cenu. Nakonec se podvodníci akcií se ziskem zbaví.
Zdroj: Commtouch Research
Podobné kejkle se mohou udát, když jsou vydávány nové akcie při zvýšení kapitálu. Je zřejmé, že „když některá banka uvádí na burzu nové takzvané mladé akcie nějakého podniku, snaží se získat za ně na burze co nejvyšší cenu. Bankovní „poradci“ po celé zemi pak dostanou za úkol přesvědčit své klienty o výhodnosti nákupu, i když sami jsou spíš skeptičtí.“ Také platí, že čím vyšší kurz, tím vyšší bude provize banky a klidně se může stát, že „akcionářům velká část těchto nabízených mladých akcií promění v předražený ležák.“
Poplatkům za depot a úschovu se už nevyhnete!
Pokud drobní investoři drží svůj finanční majetek v nějakém depotu cenných papírů, pak podle Oggera „pomáhají k ziskům peněžních domů, které se snaží tento hojně prýštící a vynášející pramen co nejvíce čerpat.“ A jak má být spravovaný majetek finančními žraloky ohlodáván? „Kasírují, kdykoliv si nějaký investor koupí cenné papíry, kasírují, kdykoli je zase prodá. Pěkně vydělávají i v mezidobí, protože spravují téměř všechny cenné papíry,“ konstatoval Oger.
Souvisí s tím vlastně i to, že cenné papíry už nejsou fyzicky vyhotoveny v papírové podobě, uschovatelné v sejfu: „Koupí-li si dnes někdo akcii, obligaci nebo hypoteční list, jen ve vzácném případě je mu cenný papír opravdu vydán do vlastních rukou. V převážné většině se ani nejedná o skutečný cenný papír, ale pouze o účetní položku“ v počítačových databázích.
REKLAMA
Doba se změnila a s ní se prostě změnila i úschova cenných papírů: „Společně se státní pokladnou dokázaly (finanční instituce) přimět zákazníky k tomu, aby upustili od původní formy držby kapitálu, totiž od soukromé úschovy listinných cenných papírů ve svém vlastním trezoru nebo v bankovním sejfu. Dnes běžná praxe správy depot je pro peněžní ústavy daleko výhodnější, pokud jde o náklady a zároveň snáze kontrolovatelná pro finanční úřady.“
A tak pro finanční domy vznikl nový druh příjmů – účtování poplatků za úschovu vlastních hypotečních obligací, nebo zpoplatnění úkonů, které by vlastně měly a mohly být zahrnuty v ceně – kupříkladu zpracování úrokového kuponu předloženého k výplatě. Takto kriticky se na odhmotnění cenných papírů před dvaceti lety v citované knize díval Ogger. Dnes bychom mohli díky elektronizaci a rozvoji komunikačních a informačních technologií v odhmotnění spatřovat i velké výhody.
Vysoké poplatky jako takové měly být podle Oggera pro retailové klienty motivem pro využívání spíše alternativních finančních instrumentů: „Vysoké počáteční ceny za vedení vlastního depotu mají drobné investory odradit od toho, aby na burze podnikali na vlastní pěst. Podle přání pánů bankéřů mají místo toho raději kupovat investiční certifikáty, protože na nich banka vydělává ještě víc.“ Banky “mají své vlastní investiční fondy, a proto se snaží své klienty nalákat k nákupu svého vlastního, domácího produktu. Na papírech svých fondů totiž banky vydělávají dvakrát až třikrát tolik,“ doplnil Ogger v citované knize.
Služby internetových brokerů
Doba ale pokročila a internetoví brokeři se dnes v poplatcích předhánějí, možnosti on-line obchodování překonaly všechny dřívější představy – obchodování cenných papírů je dnes možné prostřednictvím internetových aplikací z klidu domova.
REKLAMA
Nižší poplatky, než mohly nabídnout tradiční makléřské firmy, jsou realitou. Samotné náklady na úschovu balíku cenných papírů se liší; pokud se investor nestará o cenově výhodnější uložení svých papírů, může tratit. Jak shrnul Ogger, v Německu se na lepší časy blýskalo již před dvaceti lety: „německé peněžní ústavy nemají rády, když jim obchodníci se slevou, zvaní discounteři, kazí výnosné kšefty“. K tomu, aby klient nepoužíval levnějších služeb, lze použít mnoho argumentů – „počítejte, že se o vše budete muset postarat sami“, „již brzy poplatky snížíme“, nebo třeba konstatování „nečekejte kvalitu služeb, počítejte s průtahy“.
Už před dvaceti lety Ogger upozorňoval na existenci levnější úschovy cenných papírů v „hromadném žirovém systému“, kdy klient nemá nárok na konkrétní cenný papír. Vadou na kráse ultra-levných služeb ovšem může být podmínka souhlasu klienta s půjčováním jeho cenných papírů, kterou si broker klade. To že svolíme, aby naše akcie mohly být někomu půjčovány, má své důsledky. Mít cenné papíry v depotu na své jméno na odděleném účtu u důvěryhodné protistrany má jistě své přednosti. Že už se v té úschově cenných papírů tak trochu ztrácíte? Možná by mohl pro lepší představu pomoci následující ilustrační obrázek.
Obrázek 2: Příklad, kdy centrální depozitář udržuje elektronické záznamy o držbě cenných papírů (akcií). Vede účty pro finanční instituce (v obrázku W a X). Tyto finanční instituce pak vedou účty (depoty) pro své klienty, kteří mohou být investory nebo zprostředkovateli.
Zdroj: Ontario Securities Commission Bulletin
Nakupujte a prodávejte!
Čím častěji investoři obměňují složení papírů ve svých portfoliích, tím vyšší bude výdělek pro banky, brokery a zprostředkovatele. Jde tedy o to, „aby (klient) deponované papíry udržoval ve stálém pohybu, protože při každém nákupu a každém prodeji cenných papírů si banka vydělá pěknou sumičku peněz.“
Pro poskytovatele finančních služeb jsou podle Oggera nezajímaví „také zákazníci, kteří se ničím nedají pohnout k tomu, aby obměnili složení svého portfolia, a tak bance dopomohli k dalším příjmům z provize. Velmi vítaní jsou naopak investoři, kteří se zajímají o akcie, a kteří ochotně poslouchají, co jim bankovní poradce našeptává.“
Když finanční žraloci vysvětlují zásady investování, ukazují, jak vzrušující a výdělečné jsou spekulace a už jaksi mlčí o tom, že investice může být třeba i pouhým objednáním nějakého papíru, který bude léta odpočívat v depotu. V divokém tempu prodávat a nakupovat cenné papíry prostě leze do peněz, vždyť „při každé koupi, každém prodeji vznikají náklady a výlohy, z nichž mají prospěch makléři, banky a stát“.
Skutečností je, že „peněžnictví má trvalý a eminentní zájem o lidi spekulující s akciemi, musí je udržovat v dobré náladě lákavými a slibnými prognózami“. A tak se vyzdvihují daňové výhody, výsledky pochybných průzkumů, roztáčí se obchody, finanční žraloci shrábnou poplatky a klient skončí více nebo méně oškubaný.
