Jedním ze základních prvků, které se počítají do HDP, jsou i vládní výdaje. Dokonce jsou vládní výdaje i jednou z důležitých částí Keynesiánské ekonomické teorie. Podle ní se mají vládní výdaje v době ekonomické krize nahradit soukromé (investiční) výdaje, a to i za cenu zadlužení, a tím pádem zmírnit či dokonce eliminovat dopad ekonomické krize. Tuto část teorie mají politici obzvláště v oblibě. Zapomínají však na druhou část této teorie, a to v době ekonomického růstu má být tento dluh splácen. Což třeba v ČR se od roku 1994 neděje (splácí se jen úroky).
Kde se ovšem berou peníze na tyto výdaje? Vláda žádné nemá (navzdory přesvědčení mnoha občanů, kteří si to myslí). Jediným prostředkem, jak stát získává peníze, jsou daně, o které „obere“ pod pláštíkem zajištění veřejných služeb, obyvatelstvo. Ovšem kolik lidí má stejný názor, co je užitečné? Patří mezi tyto užitečné věci předražené státní zakázky, jejichž prostřednictvím probíhá financování politických stran a českých kmotrů? Většina lidí odpoví, že ne. Ale pokud položíme otázku jinak, třeba zda je důležité vybudovat nový pavilon v malé nemocnici (na němž se „kmotři“ více než přiživí), tak se najde spousta lidí, kteří tuto investici (navzdory její mnohdy pochybné smysluplnosti) budou obhajovat.
Nebylo by však místo toho lepší, aby si lidé mohli sami rozhodovat o větší části svých peněz? Nepoužili by se prostředky lépe? Například kolik z nás využije množství vojenské techniky (např. Pandury či letouny CASA) nebo exkluzivní vybavení mnoha malých nemocnic, které tyto lékařské přístroje nutně potřebovaly (z části aby odůvodnily svou existenci, z části, aby bylo dost prostředků pro kmotry), přestože je plně nevyužily. Samozřejmě se dají použít i jiné příklady, ale to už je trochu jiná diskuse.
Paradox katastrof
Výrazným nástrojem pro růst HDP jsou paradoxně katastrofy. Třeba katastrofální povodně v roce 2002 způsobily, jako jeden z efektů, poměrně zajímavý ekonomický růst v následujícím roce. Obdobně to platí i pro většinu katastrof kdekoli na světě. Když někdo přijde v důsledku nějaké přírodní pohromy např. o auto, tak si co nejdříve (pokud na to má prostředky) pořídí nové, byť třeba menší. Rovněž když někdo přijde o dům, tak si pořídí jiný. Teoreticky by tak jedním z nejefektivnějších nástroj pro zvýšení HDP bylo, aby speciální jednotka podminovala vltavskou kaskádu a pak se jen „škrtlo sirkou“. To by se česká ekonomika rázem dostala z recese.
Škrtáš, škrtám, škrtáme
Mnoho lidí, a nutno říci, že z velké části po právu, má českému ministrovi financí za zlé, plošné škrty. Škrty mohou mít různý efekt. Přičemž nejmenší (a nutno říci i s největším pozitivním dopadem) negativní efekt má omezení transferů mimorozpočtovým fondům. Jenomže v takovém případě se rázem zvedne vlna nesouhlasu postižených organizací a začne křik, že právě toto divadlo či tento sportovní klub jsou důležitý a musí být státem podpořeny. Dalším důvodem proč se nesáhne na tyto mimorozpočtové fondy je, že v jejich dozorčích a dalších radách sedí mnoho bývalých politiků, o které je třeba se postarat. Mnohem jednodušší je škrtat jinde, a to tam, kde není takový odpor.
REKLAMA
Honba za růstem
Jak bylo uvedeno, rostoucí HDP ukazuje rostoucí ekonomiku, čímž se politici velmi rádi chlubí. Je proto nabíledni, že se snaží, aby HDP jejich země rostlo. A je jedno jak toho dosáhnou. Jedním z nejrychlejších nástrojů je zvýšení vládních výdajů (jak je výše napsáno). Nicméně pokud se tyto výdaje použijí na „investice“ (jinými slovy řečeno na spotřebu) a nikoli na investice, tak se země dostane jen do problémů. Kam taková politika vede, můžeme v současnosti vidět po celé jižní Evropě (samozřejmě zde problémem nejsou jen vládní výdaje). I když se každý z politiků zaklíná podporou vědy a výzkumu, moc dobře ví, že taková podpora je během na dlouhou trať a on potřebuje výsledky co nejdříve. Proto volí cestu nejmenšího odporu, nicméně v dlouhodobém horizontu tato cesta není nejvhodnější. Ale zase krátkodobě přinese efekt v podobě vítězství ve volbách a o to přeci jde na prvním místě.