Historie finančních krizí: Skandinávské řešení na tři způsoby

Finanční krize ve Skandinávii proběhly na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století a zasáhla Švédsko, Finsko i Norsko (o Dánsku se mluví mnohem méně, i když zde byly podmínky a řešení poněkud odlišné) a patří mezi největší finanční krize povojnového období. Krize ve všech třech zemích měly určitě společné prvky, ale v každé zemi probíhala krize jinak a také řešení nebyly ve všech případech stejné. Ve všech zemích došlo k poklesu růstu, kterému předcházelo přehřívání ekonomiky (u Norska poněkud dříve), všechny země se dostaly z problémů poměrně brzo (Norsku to trvalo trochu déle), ve všech došlo k poměrně dramatickému růstu nezaměstnanosti (jednoznačně nejhůř na tom bylo Finsko) a všechny země musely čelit útoku na své měny, kvůli čemuž na konci krize opustily režim pevně stanovených kurzů.

Nejčastěji zmiňovanou z této trojice, jíž bude patřit první část našeho seriálu, je Švédsko. Tato země je dnes často dávaná za příklad toho, jak by se krize ve finančním sektoru i celé ekonomice měla efektivně řešit. Švédsko zažívalo ve druhé polovině osmdesátých let poměrně velký ekonomický růst, ale na začátku devadesátých let muselo čelit bankovní a finanční krizi, která vedla k recesi. Obnovení růstu bylo nakonec ale poměrně rychlé a v současnosti je na tom země poměrně dobře.

Příčiny krize

Za hlavní příčinu krize ve skandinávských zemích včetně Švédska je považována deregulace a liberalizace finančního sektoru. K tomuto kroku se vláda odhodlala na začátku osmdesátých let, ale většina opatření uvolňujících podmínky na bankovním a finančním trhu byla přijata ve druhé polovině dekády. Na začátku osmdesátých let byl bankovní systém v zemi silně regulován. Důvodem byla snaha o udržení stabilního systému, nízkých úrokových sazeb a související podpora některých sektorů, mezi nimiž bylo i bydlení. Banky měly poměrně přísná pravidla v oblasti zadlužování, půjčování peněz a investic (vedly státní dluhopisy) a omezen byl také přísun kapitálu ze zahraničí. Situace se měnila pozvolna a v první polovině osmdesátých let těžily z rozsáhlé regulace bankovního systému zejména nebankovní finanční instituce. Růst inflace a regulované sazby tak měly za následek vznik a rozšiřování „šedého trhu“, na němž se pak nepřímo podílely také bankovní instituce.

To nakonec vedlo regulátora k uvolnění podmínek na bankovním trhu, od čehož si sliboval kromě přesunutí aktivit ze šedého trhu také zefektivnění systému. Oblast půjček a bank a jejich financování tak byla deregulována společně s možností vstupu cizích bank na trh. Úvěrové a dluhopisové trhy byly uvolněny jako první, pak došlo na odstranění regulací u mezinárodních transakcí, ukazatelů likvidity a operací na měnových trzích. Nakonec dostaly povolení k zakládání svých poboček také zahraniční banky.

Deregulace a rychlý růst

Podobně, jako tomu je, nebo bylo i v jiných zemích, i ve skandinávských zemích společně se Švédskem, se deregulace projevila silným nárůstem v oblasti bankovních půjček a risk managementu. Díky silnému ekonomickému růstu v zemi byla poptávka po bankovních úvěrech velmi vysoká a banky situaci samozřejmě využily. Domácnosti se začaly nadměrně zadlužovat a jejich úspory ve druhé polovině osmdesátých let výrazně klesly (ve Švédsku byl tento jev asi nejvýraznější). Nízká nezaměstnanost, růst inflace, nízké úrokové sazby a růst nemovitostí, přiměl lidi věřit tomu, že nákup nemovitosti je dobrá investice, což vedlo k dalšímu zdražování a zadlužování. Stejné to bylo také ve firemním sektoru, který rovněž zaznamenal růst zadlužení a investic a rostlo také zadlužování v cizích měnách zemí s nižšími úrokovými sazbami.

^REKLAMA

Na straně bank otevřela deregulace možnosti nové soutěže prostřednictvím úrokových sazeb, přičemž zároveň došlo ke změně vztahů mezi bankami a klienty (před deregulací vedlo omezení soutěže a konkurence k bližšímu vztahu bank a klientů a snižování rizika u úvěrů), což vedlo ke zvýšení rizikovosti úvěrů. Tempo zvětšování úvěrového portfolia bank rostlo každým rokem společně s růstem rizikovosti úvěrů. Banky postupně začaly půjčovat prakticky komukoli a hodnota zabezpečení úvěrů byla stále více diskutabilní. Potřeba peněz na půjčování vedla k tomu, že banky se odklonily od tradičního modelu, kdy byly úvěry financovány penězi z depozit klientů a stále častěji využívaly k získání dodatečných zdrojů finanční trhy, což zvyšovalo náklady na financování.

Banky rovněž velmi rychle odhalily výhody investičního bankovnictví, se všemi jeho výhodami (a neuvědomění si jeho rizik) a nebezpečně začal růst morální hazard spojen s přesvědčením, že banky nemohou zkrachovat.

Koncem osmdesátých let začalo být jasné, že další takový vývoj není udržitelný. Společně s nižší inflací, utahováním měnové politiky a daňovou reformou to vedlo ke zvyšování reálných úrokových sazeb a následnému propadu cen akcií a v realitním sektoru. Spotřeba začala klesat, společně s poklesem investiční aktivity ve firemním sektoru a vyústila v recesi a deflaci.  

Jedním z důležitých faktorů bylo znehodnocení měny (měnový kurz byl navázán na koš měn, což bylo po problémech Německa velkou nevýhodou a švédská koruna byla mezi měnami, které musely čelit útokům spekulantů). To zvyšovalo cenu dluhů v zahraničních měnách, a mělo vliv na firemní sektor, který měl mnoho dluhů v cizích měnách a nebyl schopen je splatit, ani získat peníze novými půjčkami. To vedlo k tomu, že mnoho půjček bankovních, a zejména nebankovních institucí bylo nesplácených, což začalo dělat problémy samotným finančním institucím.

^REKLAMA

Průběh krize a řešení

Problémy některých finančních institucí kvůli velké závislosti na propadajícím se realitním trhu se začaly objevovat již v roce 1990. Za začátek samotné finanční krize ve Švédsku lze považovat podzim roku 1991, kdy se do problémů s likviditou dostaly dvě z největších finančních ústavů ve Švédsku. U Första Sparbanken vláda zareagovala garancí na půjčky banky, která se po čase změnila na regulérní půjčku. Nakonec došlo k jejímu spojení s další bankou, Savings Bank of Sweden, společně s dalšími několika spořitelnami.  Dalším problematickým finančním ústavem byla Nordbanken, kterou již před krizí vlastnil ze 71 % stát, a která již v roce 1990 převzala problematickou společnost Gamlestaden. Poté, co se dostala i Nordbanken do problémů, stát ještě navýšil svůj podíl a prakticky ji zestátnil, přičemž stávající akcionáři nebyli tímto krokem nijako negativně ovlivněni.

V roce 1992 se octla v problémech další velká banka, čtvrtá největší, Gota Bank. Mateřská společnost Gota AB neměla dostatečnou likviditu a tak se stát rozhodl garantovat její závazky. Gota AB do měsíce zkrachovala a stát převzal banku. Téměř čtvrtina bankovního systému tak patřila státu, jenž rozdělil banky na dvě samostatné jednotky – jednu s dobrými aktivy, a druhou, na níž byla převedena špatná aktiva bank. Společnosti s kvalitními aktivy působily nadále pod svými jmény a po čase došlo k jejich spojení do Nordbanken, přičemž stávající akcionáři Gota Bank ostrouhali.

Správcovské společnosti se špatnými aktivy se jmenovaly Securum (Nordbanken) a Retrieva (Gota Bank). Tyto společnosti na rozdíl od svých klasických příbuzných byly nezávislé jak na vládě, tak na regulatorních bankovních předpisech a byly poměrně výrazně překapitalizovány vzhledem k jejich předpokládaným výsledkům a krátkému fungování. Nepotřebovaly tak dodatečný kapitál od státu, který se tím pádem nemohl vměšovat do jejich fungování. Možná i díky tomu (s přispěním následného rychlého růstu v zemi) proběhla likvidace špatných aktiv rychleji a s menšími ztrátami než se očekávalo (i když se zde objevuje kritika, že větší trpělivost mohla znamenat prodej problematických aktiv za lepší ceny a tím i menší ztráty).

Kromě zmiňovaných bank měla problémy se ztrátami také ostatní většina bankovních domů. Již v roce 1992 vláda zavedla několik opatření, včetně neomezených garancí na závazky všech bank a centrální banka přišla s novými nástroji na poskytnutí dodatečné likvidity. V roce 1993 vznikla agentura na řešení krize, Bankstödsnämnden BSN, která měla zabezpečit podporu bankovnímu systému, a jejíž hlavní devizou byla transparentnost a otevřenost všem bankám bez rozdílu. Kritéria pro získání pomoci byla jasná a striktně daná, a to jak v omezení rizika, snížení nákladů a zvýšení efektivity. Ztráty bank se do roku 1993 vyšplhaly na 200 miliard švédských korun, náklady státu na záchranu se přehouply přes 60 miliard. 98 % podpory bylo použito na záchranu Nordbanken a Gota Bank, protože banky často požádaly o nějakou formu podpory, nebo garance, ale v praxi je nakonec nevyužily.

Nízké náklady a politická jednotnost

O tom, že řešení Švédské finanční krize bylo úspěšné, svědčí i fakt, že náklady na její zvládnutí a rekapitalizaci bank tvořili poměrně malé procento DPH země a patřily v tomto směru k nejnižším ze všech zemí, které si prošly finanční krizí za posledních 30 let.

Co je také zajímavé a dává to řešení krize zajímavý rozměr, politické špičky na jedné i druhé straně spektra tahaly v krizi za jeden provaz, alespoň co se týče vystupování navenek. I to je považováno ze jeden z důvodů, proč byla krize vyřešena poměrně rychle a proč pak recese ekonomiky trvala relativně krátce. Jak řekl Leif Pagrotzky, tehdejší člen opozice, „jediná věc, která udržovala jakýs-takýs klid, byla naděje, že systém to všechno ustojí. Na veřejnosti jsme drželi při sobě na sto procent, ale v zákulisí jsme bojovali.“ Myslím, že toto by si politici na obou stranách Atlantiku, kteří dnes mají v řešeních krizí rozhodující roli, měli uvědomit více než cokoli jiného.

V příštím článku se podíváme na řešení krize v Norsku.