Hledání finančního perpetua mobile

V průběžném systému se na důchod nespoří

Fatální chybou je především nevysvětlení rozdílu mezi průběžným a fondovým systémem financování. Většina občanů má dojem, že si platbou sociálního a zdravotního pojištění „předplácejí“ své budoucí nároky na výplatu důchodu a čerpání bezplatné zdravotní péče. Vše je obsaženo ve větě, která v různých obměnách zaznívá téměř ve všech diskuzích: „Celý život jsem si platil(a) na důchod /resp. zdravotní péči/, a teď mám jít do důchodu později a dostávat méně /resp. platit u doktora/? To ani náhodou!“

Vysvětlení je přitom jednoduché. Průběžné financování funguje tak, že ekonomicky aktivní občané ze svých příjmů odvodem sociálního a zdravotního pojištění přispívají do systémů, z nichž se vyplácejí dávky ekonomicky neaktivním občanům (mj. starobní důchody) a je financováno poskytování zdravotní péče. Vybrané finanční prostředky se po přerozdělení hned spotřebovávají. Současní pracující solidárně financují současné důchodce a nemocné. Žádné své budoucí nároky si tedy plátci do systémů fakticky nepředplácí.

Výhled do budoucna: Vyšší odvody, nižší důchody

Oba systémy, důchodový a veřejného zdravotního pojištění, mají mnoho společného. Jejich hlavním společným rysem je, že jsou založeny na solidaritě – pracujících s důchodci, zdravých s nemocnými. Princip solidarity v těchto systémech ale nestojí jen na altruismu a lásce k bližnímu. Velmi důležitou roli hraje reciprocita, tj. očekávání těch, kteří do systémů přispívají, že z nich budou moci v případě potřeby čerpat. Jinými slovy: pokud se dnes vzdám části svých příjmů ve prospěch jiných, očekávám, že jednou se zase jiní postarají o mě.

Reciprocita průběžně financovaných sociálních systémů je ovšem značně nabourávána demografickým vývojem. V důsledku stárnutí populace totiž počet těch, kteří ze systémů čerpají, roste, zatímco počet těch, kteří do nich přispívají, klesá. V nedeficitním průběžném systému přitom lze přerozdělovat a vyplácet vždy jenom tolik prostředků, kolik do něj vstupuje. Nezbývá tedy než postupně zvyšovat příspěvky plátců a snižovat čerpání příjemců. Je jasné, že ani jedněm se takovýto postup zamlouvat nebude.

Do důchodu později

Jedním z opatření, která mohou přispět k řešení narůstajícího rozporu mezi příjmy a výdaji důchodového systému, je navyšování věku pro přiznání starobního důchodu. Jeho elegance spočívá jednak v tom, že nerovnováhu zmírňuje na příjmové a částečně i na výdajové straně, jednak že se uplatní postupně a v dosti vzdálené budoucnosti, kterou většina lidí příliš neřeší. Krom toho je zde i „spravedlivé“ zdůvodnění prodlužováním délky života. Lidé budou žít déle a doba, po kterou si budou moci užívat důchodu, se jim nezkrátí, ale jen posune.

Otázkou je, nakolik bude zmíněné opatření účinné. Prodlužující se střední délka života (naděje dožití) sice v demografických statistikách vypadá přesvědčivě, ale zároveň neznamená pomalejší stárnutí. Vyšší věk v řadě profesí přinese nižší produktivitu práce a vyšší nemocnost. Zajímavý je v tomto směru například indikátor Eurostatu nazvaný zdravá délka života (Healthy Life Years) vyjadřující průměrný počet zbývajících let života, které osoba v daném věku prožije v dobrém zdraví, tj. bez zdravotního omezení.

Problémem nejsou jen důchody

Negativní demografický vývoj je obvykle zmiňován jen v souvislosti s nezbytností důchodové reformy. Velké riziko ale představuje především pro stabilitu stávajícího systému veřejného zdravotního pojištění, a to na jeho příjmové i výdajové straně. Na rozdíl od systému  sociálního (důchodového) zabezpečení zde nebude problémy činit pokles počtu těch, kteří do systému přispívají, a nárůst počtu těch, kteří z něj čerpají. Dramatický pokles příjmů a nárůst výdajů zdravotním pojišťovnám způsobí změna věkové struktury jejich pojištěnců.

Lidé v produktivním věku odvádějí do systému veřejného zdravotního pojištění podstatně více, než z něj čerpají. V případě starých lidí je to naopak. Částky, které za osoby bez vlastních příjmů, tedy mj. i za důchodce, zdravotním pojišťovnám odvádí stát, představují jen zlomek výdajů na zdravotní péči o ně. Zvýšení plateb za státní pojištěnce by přineslo navýšení schodku státního rozpočtu a tedy nejspíš i zvýšení daní. Snížení výdajů na zdravotní péči by se jistě odrazilo ve snížení její kvality a dostupnosti. Obojí je politicky neprůchodné.

Prosazování reforem je politickou sebevraždou

Zátěž plátců nelze zvyšovat neomezeně. Lidé nejsou včely, aby bez reptání do úmoru pracovali ve prospěch celku. Příliš velké daně a odvody na sociální a zdravotní pojištění  působí nemotivačně, tlumí ekonomickou aktivitu a mohou způsobit její částečný přesun do sféry šedé ekonomiky anebo do zahraničí. Zároveň ale také nelze příliš snižovat důchody a úroveň zdravotní péče. Mimo jiné i proto, že občané v důchodovém a předdůchodovém věku budou tvořit stále početnější skupinu voličů.

Mají-li parametrické změny průběžně financovaných systémů odvrátit jejich budoucí nestabilitu, musí být provedeny včas a s dostatečnou razancí. Nepříjemné je, že prakticky jakákoliv snahy o stabilizaci důchodového systému a systému veřejného zdravotního pojištění, tedy směřující k navýšení jejich příjmů a snížení výdajů, jsou nepopulární a jejich prosazení je krajně obtížné. Pro parlamentní opozici i odbory vždy představují ideální příležitost, jak na kritice reformních opatření získat politické body.

Hledání dodatečných zdrojů

Průběžný systém financování sociálních systémů je ve své stávající podobě neudržitelný a jeho změny obtížné. Pomoci by mohly dodatečné zdroje financování – například vytvoření účelového státního fondu, z něhož by bylo možno v budoucnu čerpat. V Norsku do takového fondu plyne část výnosů z těžby ropy a zemního plynu. V Česku bohužel takové možnosti nemáme. Asi jediným významným zdrojem pro naplnění fondu budoucnosti  se mohly stát privatizační příjmy, kdyby ale nebyly spotřebovány v rámci státního rozpočtu.

Řešením zapeklité situace má být podle vládního návrhu důchodové reformy částečný přechod k fondovému financování a s ním související sjednocení sazeb DPH. Otázkou je, nakolik bude tento krok účinný, když s ním opozice hrubě nesouhlasí. V případě systému veřejného zdravotního pojištění se reformní snahy tak daleko zatím nedostaly. Pouhý náznak, že by do financování zdravotní péče mohly být více zapojeny soukromé zdroje občanů (ostatně jak je tomu ve většině vyspělých zemí), ovšem také vyvolal bouři nesouhlasu.

Fondové financování je velkou neznámou

Zapojení fondového financování vychází z předpokladu, že dodatečným zdrojem budou kapitálové výnosy dosažené investováním prostředků shromažďovaných fondy. Až do finanční krize v roce 2008 o správnosti této teze nikdo příliš nepochyboval. Dnes je tomu ale jinak. Na dlouhodobou výnosnost řady investičních nástrojů, které byly před třemi lety považovány za bezpečné, by si nyní nikdo zodpovědný nevsadil. O tom, jak se situace na finančních a kapitálových trzích bude vyvíjet dál, lze jenom spekulovat.

Dalším, opět poněkud diskutabilním předpokladem úspěšného zapojení fondového financování je garance, že aktiva spravovaná fondy nakonec nezmizí na soukromých účtech v některé exotické zemi nebo třeba po vzoru Maďarska v bezedném státním rozpočtu. Obojí se v Česku rozhodně nedá vyloučit. Nezanedbatelná rizika přináší vyvedení části příspěvků z průběžného systému do fondů, způsob úhrady transformačních nákladů a budoucích provozních nákladů fondové části důchodového systému.