Inflace a deflace: Jak to bylo před sto lety

Měnová inflace a inflační financování války

Před sto lety se svět zmítal v globálním válečném konfliktu, první světové válce, která probíhala v letech 1914 až 1918. Když náš tehdejší císař pán válku vyhlásil, o tom, že vedení války si žádá peněz a čerpání zdrojů, které zvyšování životní úrovně neprospívá, moc nehovořil. Ani se neobrátil na občany svých národů s žádostí o půjčku, vzkázal jen všeobecně: „Spoléhám na Svoje národy, kteří ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem Mého trůnu se seřadili a pro čest, velikost a moc vlasti k nejtěžším obětem vždy byli ochotni.“

Vlastně si ani půjčovat nemusel, když mohlo být využito skutečnosti, že kupní sílu obyvatelstva uchovanou v těžce nastřádaných penězích lze vysát prostřednictvím měnové inflace – tiskem peněz.

Obrázek 1: Válku obyvatelům habsburské monarchie zvěstoval manifest Mým národům, vysvětlující nevyhnutelnost války, vydaný císařem Františkem Josefem I. 28. července 1914.

Zdroj: google.cz, výsledek vyhledávání „mým národům“

O tom, jak se bohatství národa s použitím inflace čerpalo, napsal s odstupem rakouský rodák Adolf Sturmthal: „Inflace dala státu dodatečnou kupní sílu. Stát jí použil pro válečné účely. Výroba se zvětšila v zbrojním průmyslu a ve všech závodech a dílnách, které soužily zásobování bojujících armád. Zisky stoupaly. Došlo k novým, neobyčejně velkorysým investicím.“

Sturmthal v popisu inflacionistické politiky pokračuje takto:  „Tak sahají válčící země všude k tvoření dodatečné kupní síly, především však k tisku bankovek. Ceny letí do výše. Inflace jakožto nástroj toho vyhánění cen se stává pákou, kterou stát vyvlastňuje civilní obyvatelstvo, především majitele pevných důchodů, a kterou se zmocňuje zboží, potřebného k vedení války.“

^REKLAMA

A jak to bývá, i tehdy byla měnová inflace (tisk peněz) následována cenovou inflací (růstem cen): „Inflace však měla také za následek všeobecné stoupání cen, které silně zredukovalo důchody, vyjádřené pevnými částkami. I tam, kde se dělníkům podařilo vymoci zvýšení mezd, opozdily se mzdy za zdražením životních potřeb. Tak se stala inflace mechanismem, který snižoval spotřebu civilního obyvatelstva, k jehož újmě se dála expanse zbrojního průmyslu.“

Válečné hospodaření a cenová inflace

A tak se spotřebitelé stěží mohli těšit na efekty někdejšího růstu produktivity a elektrizace, doba si žádala něco jiného: „Za světové války bylo třeba shrnout a seskupit všechny hospodářské síly tak, aby se zajistilo zásobování armád a osob, pracujících v zázemí na válečných dodávkách.“ 

Velká válka prostě zamíchala kartami hospodářského dění. Adolf Sturmthal o tom píše: „Světová válka měla za následek naprosté přeskupení na všech trzích. Vynořil se nový pramen bezuzdné poptávky – válka. (…) Proti této bezmezné, nepružné poptávce, která vystupovala na všech trzích světa a která usilovala o všechno zboží prakticky dosažitelné, stála nabídka podstatně zmenšená. Válečná služba vyřadila miliony lidí na dlouhá léta z výrobního procesu. Obrovské oblasti Evropy se staly jevištěm války, která rozrušila jejich půdu a výrobní střediska (…)“.

Brzy se ukázalo být pravdou, že zlata se lze stěží najíst. Válčící země deficit své platební bilance vyrovnávali platbou ve zlatě – když vyráběli zbraně a vojenskou výstroj, stěží mohly za dovozy platit svým vývozem. A tak nakonec byly neutrální země zlatem natolik přehlceny, že ho vlastně ani už nechtěly.

Nechť o tom promluví Adolf Sturmthal: „Trvalý příliv zlata přivodil rychlý vzestup cen v neutrálních zemích, které se nevzdaly zlaté měny. Ve své poptávce po zboží z neutrálních zemí byly válčící státy omezeny jedině rozsahem svých zlatých zásob a svých zahraničních pohledávek nebo pohledávek splatných ve zlatě. Této neustálé poptávce nemohla nabídka neutrálních zemí postačit. Cenová hladina „zlatých zemí“ rychle stoupala, hodnota zlata prudce klesala. Znehodnocení zlata dosáhlo takové míry, že roku 1916 zastavily tři skandinávské státy – Švédsko, Dánsko a Norsko – volné ražení zlata i jeho nákup cedulovými bankami. Zamezily tak volný dovoz zlata z válčících států (…) v naději, že dostanou od válčících zemí statky reálně užitečnější.“ Exportující země nechtěli ani tak zlato, jako jiné statky umožňující uspokojovat potřeby!

^REKLAMA

Ukončení inflace a deflační krize

„Inflace oddělila od sebe hospodářská území jednotlivých států. Přispěla neméně než různost osudů ve válce k tomu, že se vývojové podmínky jednotlivých národních hospodářství utvářely různě. Rozmanitost měnové stabilisace tyto rozdíly ještě zostřila, ale obnova mezinárodního zlatého standardu, s ní spojená, vytvořila současně předpoklady pro opětné sblížení,“ popisuje poválečnou situaci citovaná kniha Adolfa Sturmthala.

Měnová inflace (tedy inflační převýdej peněz) z doby války se řeší vlastně až po válce. Připomeňme, že v nově vzniklém Československu vše řešila měnová odluka a Rašínova měnová reforma, odčerpávající kupní sílu zdaněním peněžních zůstatků a dávkou z majetku. Pomoci také měla Rašínova deflační politika. V jiných státech problém vyřešila cenová inflace – růst cenové hladiny. V extrémním případě nastoupila i hyperinflace – zneužití měnové politiky se vyřešilo změnou nominálních cen.

Obrázek 2: Ve vazbě na předchozí měnovou (hyper)inflaci v průběhu a po skončení první světové války v Německu, Polsku a Sovětském svazu proběhla cenová hyperinflace – extrémní zdražování resetující kupní sílu i dluhy.

Zdroj: washingtonpost.com

Finanční zmatky pokračovaly i po válce: „A pak – inflace nekončí ani po zastavení nepřátelství (…). Vydání jsou mnohem větší než příjmy. Obchodní bilance evropských válčících zemí vykazují ohromné schodky, které jsou začasté kryty spekulačním vývozem bankovek. V zemích, schopných vývozu, pokračuje úvěrová inflace. Země, které mají suroviny, přebytek životních potřeb a disponují ještě schopným průmyslem, vyvážejí na evropskou pevninu ohromná množství zboží. (…) Vývozní konjunktura dodavatelů je podmíněna úvěrovou inflací. Hroutí se, jakmile úvěrová inflace končí.“

^REKLAMA

Ano, inflační perioda byla v některých zemích vystřídána periodou deflační: „Ukončení inflace přivodilo stabilisační krisi, která byla tím prudší, čím větší byl pokles cenové hladiny s ní spojený. Nejprudší byla proto v zemích, které se vrátily k předválečné měnové paritě.“ 

Právě do tohoto období dvacátých let spadá i Rašínova deflace, kdy byla měnová politika československé koruny prováděna pod ideologií směřování ke zdravé a silné měně, kryté zlatem. Deflace dvacátých let tehdy zasáhla jak Spojené státy, tak Britskou říši, neutrální evropské státy, dohodové státy na pevnině a Japonsko. Čím více se země chtěla vrátit k předválečné měnové paritě, tím prudší byla „stabilizační“ krize. Příslušné země prožily deflační krizi dvacátých let.

Jiné země, jako Španělsko, Indie, Argentina, Brazílie, Chile a Uruguay se vydaly cestou inflační a zřekly se zlatého standardu. „Naproti tomu následovalo Švýcarsko zprvu amerického příkladu a obnovilo v prosinci roku 1920 zlatou paritu za cenu těžké krise. Pak ale zastavilo politiku, zdražující a omezující úvěr, a snížilo diskontní sazbu na 3,5 %, čímž byl rychle ukončen pokles cen smršťování hospodářství. V polovici roku 1923 byl sice švýcarský frank 9 procent pod zlatou paritou, ale nezaměstnanost zmizela. Pozdější pozvolný návrat k předválečné paritě s dolarem mohl být už proveden bez vážných potíží.“

Deflace dvacátých let proběhla také v USA: „Ve Spojených státech klesl index velkoobchodních cen s 247 v květnu 1920 na 179 v prosinci téhož roku. V červenci roku 1921 klesl až na 141. V porovnání s velkoobchodními cenami stoupla kupní síla dolaru za domu o málo delší jednoho roku o 75 procent. Tím bylo ukončeno první velké období stlačování cen, inflacionisticky zvýšených.“

Poněkud jiná situace byla v Německu. „Pokračování v inflaci způsobilo, že velká deflační krize v letech 1920 – 1921 Německo nezasáhla. Zatím co tehdy světová průmyslová výroba klesla o 15 %, stoupla výroba v Německu o 20 %,“ popisuje Sturmthal.

Německo šlo ve dvacátých letech cestou inflacionistickou – „…kde se v inflaci pokračuje, stává se z ní nástroj tvorby kapitálu. Byla-li inflace za války mechanismem, který umožnil expansi zbrojního průmyslu na újmu běžné spotřeby, stává se nyní téměř ve všech zemích, které v ní pokračují, nástrojem, umožňujícím obnovu výrobního aparátu mírových průmyslových odvětví.“

Jenže v první lekci ekonomie se hovoří o vzácnosti a o tom, že neexistuje cosi jako „oběd zadarmo“ –kapitál nevzniká tím, že se vytisknou další peníze: „Tvorba kapitálu při plné zaměstnanosti předpokládá omezení spotřeby. Výrobní prostředky a pracovní síly je nutno věnovat nikoli výrobě spotřebních statků, nýbrž výrobě nových výrobních prostředků, které dodávají spotřební zboží teprve po dlouhých proměnných pochodech. Inflace zmenšuje kupní sílu mezd a platů, redukuje úrokové zatížení hospodářství a znehodnocuje daně. Tím podporuje akumulaci kapitálu a zvyšuje důchod těch tříd, do jejichž rukou nejprve plyne dodatečná kupní síla, inflací stvořená. Jsou to především podnikatelé.“

Dříve či později se dodatečná kupní síla, stvořená měnovou inflací, projevuje v inflaci cenové. Německá snaha podpořit růst ve dvacátých letech minulého století inflacionistickou politikou nakonec skončila měnovým rozvratem a cenovou hyperinflací. Jak píše Sturmthal: „Nejzřetelněji se jeví tento mechanismus v zemích hyperinflace – tedy tam, kde znehodnocení peněz zničilo prakticky všechny staré dluhy. (…) Úroky, daně a dluhy se rozplývají v nic.“

Směřování k Velké depresi?

Inflačně-deflační příběh tím vším ovšem neskončil, vše bylo jen předzvěstí dalších problémů. O celé situaci, existujících nerovnováhách a přeskupování hospodářských sil psal Adolf Sturmthal (1903 – 1986) v knize Velká krise v roce 1937. Vývoj směřující k Velké depresi podle Strumthalova výkladu započal právě před sto lety, v období první světové války, kdy poválečná obnova a hospodářské nerovnováhy směřovaly k velkému třesu – světové hospodářské krizi. Inflace, deflace a hyperinflace byly vlastně jen doprovodnými fenomény vznikajících a existujících nerovnováh.