Bankovní úvěrování a vznik žirových peněz
V systému úplného krytí by musely být všechny prostředky, které by banka půjčila, kryty prostředky vkladatelů nebo centrální banky. V systému částečného krytí obchodní banky udržují na účtu centrální banky jen povinnou rezervu, která je poměrnou částí všech vkladů. Zjednodušeně řečeno banka tak může půjčit více prostředků, než má aktuálně k dispozici.
Prostřednictvím poskytování úvěrů proti garanci komerční banky vytváří zúčtovací (žirové, depozitní) peníze. Tyto bankovní peníze jsou v systému částečných rezerv vytvářeny multiplikovanou expanzí bankovních vkladů. Depozitní (žirové peníze), které jsou jednou do oběhu dány poskytnutím úvěru některou z obchodních bank, jsou dříve nebo později utraceny a pravděpodobně pak opět uloženy jako vklad u některé z obchodních bank. Takto emitované peníze tedy mohou obíhat, mohou být například zčásti převedeny na hotové peníze nebo devizy, popřípadě opětovně uloženy ve stejné nebo jiné bance.
Banka obdržené peníze opět (díky uplatnění systému částečných rezerv) pravděpodobně použije k poskytnutí dalšího úvěru. Poskytováním úvěrů obchodními bankami tedy roste množství peníze v celé bankovní soustavě, mluví se o multiplikaci peněz, v oběhu se objeví mnohonásobek původního množství mocných peněz, vydaných centrální bankou.
Pro ilustraci uvažujme příklad, kdy do jedné z komerčních bank bude uloženo 1 000 Kč a stanovená míra povinných rezerv bude 2 %. Banka tak může 980 Kč použit k poskytnutí půjčky a 20 Kč uložit ve formě rezerv. Díky multiplikaci peněz v bankovní soustavě pak může být v krajním případě ve vazbě na uložení 1 000 korun vzniknout okolo 49 000 Kč vkladů. Suma je součtem celkové možné sumy dluhů. Tuto bankovní systém může dlužit v případě, že všechny peníze se dostanou zpět do banky, tj. 1 000 Kč + 980 Kč + 960,40 Kč + 941,20 Kč +…. Sumě půjčených peněz bude odpovídat přibližně 990 Kč rezerv, tj. 20 Kč + 19,60 Kč + 19,20 Kč +….
Modelový příklad předpokládá, že peníze nejsou tezaurovány, například někde uschovány v hotovosti, ale vždy vloženy do banky. Celkové množství peněz v oběhu je předurčeno množstvím mocných peněz, výší povinných rezerv a rychlostí oběhu peněz (sklonem peníze tezaurovat).
REKLAMA
Používané peníze mají jak hotovostní, tak bezhotovostní podobu. Na rozdíl od častých představ peníze emituje nejenom centrální banka, ale celý bankovní systém. Množství peněz je rozšiřováno multiplikací, tedy tím že banky v systému částečných rezerv uložené peníze dále půjčují. Kdokoli disponuje nějakými penězi, drží pohledávku vůči domácí ekonomice nebo zahraničí a věří, že je dříve či později bude moci směnit za aktiva jiná, například za zboží či služby.
V internetovém diskusním fóru k tomu přispěvatel napsal příhodný komentář: „Až na to, že v banánových zemích tak nějak nepochopili princip bankovnictví, resp. ekonomiky a inflace, a že peníze musejí být podloženy reálnou hodnotou (prostě musejí být vydělány prací, produktem, kryty). Tak si tam vesele natisknou peněz, kolik potřebují, ekonomika jim roste, jak jsou bohatý stát, lidé mají spousty peněz, ale jen do té doby, než se zjistí, že peníze nejsou ničím kryty, že jsou to jen potištěné papírky s mizivou hodnotou a inflace (znehodnocení) se pak pohybuje v řádu set až tisíc % (kam se hrabe našich 5 %) – viz. některé africké diktatury a jak tak koukám na soudruha Cháveze, tak brzo i jihoamerické.“
Nadměrné množství peněz v oběhu se v domácí ekonomice projeví v rostoucích cenách (inflaci) a klesající důvěrou zahraničí (poklesu směnného kurzu dané měny). Stabilita měny závisí na měnové politice centrální banky. Moderní centrální banky usilují o cílování inflace, tj. růst peněžní zásoby, který bude odpovídat stanoveným cílovým hodnotám. Stabilní míra růstu peněžní zásoby (inflace) usnadňuje předpověditelnost vývoje budoucího ocenění aktiv a napomáhá nejenom při investičních rozhodnutích.
Situaci, kdy se měnová politika vymkne centrální bance z rukou, ukazuje hyperinflace v Zimbabwe. Roční inflace zde dosahuje několika milionů procent ročně, lidé chodí nakupovat s taškami plnými bezcenných bankovek. Je pravděpodobné, že když v době druhé světové války nacistické Německo ve velkém vyrábělo padělky britských liber, bylo sledovaným záměrem způsobit hyperinflaci a zhroucení měnového systému v Anglii. Toho mohlo být dosaženo například tím, že by se nad územím Velké Británie rozhodilo velké množství liber, nerozeznatelných od liber originálních.
REKLAMA
Prvotní příčinou inflace či hyperinflace je nadměrné množství peněz daných do oběhu. Pokud vláda nebo jiné zájmové skupiny ovládnou centrální banku, mohou ovlivnit množství peněz v oběhu a v extrémním případě měnu úplně znehodnotit. Situaci v Zimbabwe například nepomohlo ani to, kdy centrální banka v polovině roku 2008 z bankovek umazala deset nul, hyperinflace dále pokračuje. Lidé zde používaným penězům nevěří, vracejí se zpět ke směně zboží za zboží a bartrovému obchodu.
Jelikož zvýšení zásoby peněz přímo ovlivňuje ceny aktiv, do kterých jsou prostředky vloženy, inflace vždy ovlivňuje uskutečňovaná investiční rozhodnutí. Jako příklad lze zmínit vazbu mezi zpřísněním podmínek pro získání hypotečních úvěrů a snížením cen nemovitostí. Vývoj na realitním trhu v ČR dokazuje hypotézu, že čím měně domácností na hypotéku dosáhne, tím méně nemovitostí je poptáváno, což vede (ceteris paribus – za jinak nezměněných podmínek) ke stagnování nebo i poklesu cen.
