Pro ty, kterým zůstala ochota investovat (nepřišli o ni po ekonomické krizi, jež zdevastovala mnohá portfolia), se nenabízí příliš možností. Někteří investoři v posledních několika málo letech objevili kouzlo drahých kovů, zejména zlata.
Ovšem co udělá investor, který přišel na trzích o značnou část peněz a nechce už o investování ani slyšet? Své peníze nejčastěji tzv. uloží do slamníku, v modernější podobě nechá na běžném účtu. Avšak aniž si to mnohý z nich uvědomuje, ztrácí taková „investice“ hodnotu. Za vším stojí fenomén inflace.
Inflace v ČR
Meziroční Inflace v tuzemsku, od roku 1996 až do roku 2011 v průměru dosahovala 3,8 % (medián 2,65 %). Přičemž nejvyšší byla v roce 1998, a to 10,8 % a nejnižší pak v roce 2003, kdy dosahovala 0,1 %.
Nejvyšších hodnot dosahovala inflace na konci devadesátých let minulého století. V takovém případě neinvestování prostředků znamenalo jejich znehodnocení, a to poměrně velmi rychlé. Kdo by na počátku roku 1996 uložil do domácího trezoru 100 000 Kč, zůstalo by mu na konci roku 2011 „závratných“ 53 092 Kč, jeho prostředky by tedy ztratily cca 47 % ze své hodnoty před šestnácti lety.
Pokud by investor vložil prostředky do spořícího účtu, měl by v roce 2011 na kontě cca 108 654 Kč – tento výpočet je však spíše orientační, neboť je pro něj použita sazba PRIBOR, nikoli reálné úroky dosažené na spořících účtech (na konci devadesátých let minulého století spořicí účty tak jak je známe dnes neexistovaly). Za dobu investování by výnos činil asi 9 %, tedy cca 0,6 % p.a. Sice by takový výnos nepokryl průměrnou inflaci ani její medián, nicméně v porovnání s propadem hodnoty peněz při neinvestování je to diametrální rozdíl.
REKLAMA
Když si porovnáme vývoj sazby PRIBOR, inflace a jednoho z nejstarších spořicích účtů, ING Konta, zjistíme, že ING Konto překonávalo inflaci jen v prvních dvou letech (vzniklo v roce 2002) a následně pak na přelomu let 2009 a 2010. V ostatních letech za inflací mírně zaostávalo (kromě roku 2008, zde bylo zaostávání výrazné).
Riziko vyšší ztráty
Nějakým způsobem zhodnocovat prostředky, byť s relativně malým úrokem, je rozhodně lepší, než je nechávat pod polštářem. Neznamená to však, že by člověk, který chce zhodnotit peníze, je musel za každou cenu vkládat do rizikových aktiv s cílem získání co nejvyššího výnosu. To se, zejména v krátkodobém horizontu (pokud odmyslíme spekulace na burzách) nevyplácí.
Pokud bychom vzali v úvahu investici do indexu pražské burzy (PX) – odpadá nám tak kurzové riziko a české akcie patří u tuzemských investorů mezi nejoblíbenější – zjistíme, že bychom na některých periodách ztratili více, než kdybychom nechali peníze ležet doma pod polštářem. Na druhou stranu existují periody, kde bychom vydělali výrazně více.
Např. pokud bychom v roce 1996 investovali 100 000 Kč do indexu PX, tak bychom v roce 2008 při zohlednění inflace, zhodnotili svou investici, ve srovnání s rokem 1996, o více než 100 %. Ovšem následující propad by srazil naši investici a my bychom měli na konci roku 2011 zhruba stejnou hodnotu investice, jako kdybychom 100 000 Kč vložili na spořicí účet.
REKLAMA
Na horizontu záleží
Čím je delší horizont, tím je obvykle uložení prostředků tzv. ve slamníku problematičtější. Historie ČR je pro dlouhodobější srovnání poněkud nevhodná, protože je stále relativně krátká. Můžeme si však pomoci trhy, které mají delší horizont, např. USA.
V USA můžeme narazit na období vysoké i nízké inflace. Pokud by někdo ve třicátých letech dvacátého století někam uschoval 1 USD, měl by tento dnes, po odečtení vlivu inflace, hodnotu pouhých 30 centů (nebereme v úvahu sběratelskou hodnotu). Naproti tomu při investování na burze (např. do indexu S&P 500) by jeho investice měla hodnotu 9 dolarů a 30 centů.
Na delší časové ose obvykle neinvestované peníze ztrácí výrazněji svou hodnotu. Pravda, i při investici na burze dochází ke ztrátě hodnoty (mnohdy rychleji, než v případě inflace, viz krach na americké burze v roce 1929, ropná krize, technologická bublina či nejnověji nemovitostní bublina) Ale i přesto investovaný dolar (koruna apod.) má na dostatečně dlouhém časovém horizontu vždy vyšší zhodnocení než neinvestovaný. A čím déle jej necháme v investicích „ležet“, tím je pravděpodobnost výdělku vyšší.
I přes vysokou volatilitu u rizikových investic, na dlouhodobém horizontu se vyplatí volné prostředky investovat než ukládat pod polštář. I na relativně nízko úročeném spořicím účtu prostředky ztrácejí alespoň pomaleji hodnotu, než v případě slamníku.
