Jak vznikl systém volně směnitelných kurzů?
Používaný měnový systém zásadně ovlivňuje číselné vyjádření hodnoty aktiv či investic, proto může být zamyšlení se nad historickým vývojem a vznikem dnešního měnového systému pro každého investora přínosem. Pochopit dnes používaný měnový systém může pomoci zjednodušený výklad historického vývoje. Pro účel tohoto zjednodušení lze uvažovat tři etapy: systém zlatého standardu, systém zlaté měny a systém volně plovoucích směnných kurzů.
Etapa první – systém zlatého standardu
V systému zlatého standardu byly používané peníze směnitelné za zlato. Hodnota měny příslušné země byla vymezena jako jisté pevně dané množství zlata. Parita (kupní síla) měny je stanovena v poměru ke zlatu, zlato je mezinárodní měnou a nástrojem vytváření rezerv.
Když měna funguje v systému zlatého standardu, musí být udržen pevný poměr mezi zásobou zlata a peněžní nabídkou, zlato tak reguluje množství peněz. Skutečnost, že množství používaných peněz je omezeno zásobou (fyzickým množstvím) zlata, působí jako pojistka, že monetární autorita (např. státem ovládnutá centrální banka) nemůže nadměrnou emisí peněz způsobit nekontrolovaný růst cen a hyperinflačně znehodnotit majetek domácností a firem.
Fungování systému zlatého standardu předpokládalo, že monetární autority budou dodržovat zásadu krytí zlatem, aby dostály svým závazkům směny emitovaných peněz za zlato.
Historicky se uplatnily dvě varianty zlatého standardu: standard zlaté mince a standard zlatého slitku. Když se uplatňoval standard zlaté mince, byly ze zlata raženy mince, které byly používány jako peníze při směně. Při uplatnění standardu zlatého slitku zlaté mince již aktivně neobíhaly, existovala povinnost monetární autority směnit vyšší peněžní částky za zlato v podobě prutů.
REKLAMA
Přechodem od standardu zlatého mince ke standardu zlatému slitku vlastně monetární autority omezily možnost směnit peníze za zlato (což podpořilo systém částečného krytí, při kterém již množství peněz není plně omezeno existující zásobou zlata).
Aktivní obchodní bilance země (hodnota exportu je vyšší než hodnota dovozu) způsobuje přítok zlata do země a zvětšení peněžní nabídky. Roste domácí kupní síla a cizí zboží je relativně levnější. Pokud dojde k odlivu zlata ze země díky tomu, že země více dováží, než vyváží (pasivní obchodní bilance), množství dostupných peněz v zemi pravděpodobně klesne. Tím klesnou i ceny, a vytvoří se podmínky pro zvýšení exportu.
Pokud v zemi klesá množství dostupných peněz, místní úrokové míry pak pravděpodobně porostou. Rostoucí úrokové sazby lákají do země s deficitem obchodní bilance kapitál (přítok zlata). Těmito mechanismy systém zlatého standardu automaticky odstraňuje obchodní přebytky a deficity. Toto automatické vyrovnávání doprovází utlumení hospodářství a související nezaměstnanost, což se v kombinaci s negativními očekáváními domácností či firem projevuje v poklesech poptávky a nestabilitě na trzích.
Způsobem, jakým v systému zlatého standardu fungovala národní peněžní nabídka, byla tato nabídka svázána s nabídkou jiných měn krytých zlatem. Po První světové válce byly některé národní měny v ceně vyjádřené zlatem podhodnoceny, zatímco jiné naopak nadhodnoceny. Země s nadhodnocenou měnou čelily odlivu zlata, snižování platů i cen (deflaci), což vytvářelo nutnost devalvace (tj. snížení ceny peněz vyjádřené hmotností zlata).
REKLAMA
Etapa druhá – standard zlaté měny
Standard zlaté měny, často nazývaný jako brettonwoodský systém, vznikl dohodou na konferenci, která se konala ve městě Bretton Woods ve Spojených státech v roce 1944. Zde byl položen základ systému pevných směnných kurzů, které byly odvozeny od dolaru, jehož hodnota byla založena na zlatě.
Další měny, které byly do systému zahrnuty, byly fixním poměrem konvertibilní za dolar a dolar byl směnitelný za zlato. Hodnota dolaru byla určena jako 1/35 unce zlata, zlato tak stálo 35 dolarů za unci a za tuto cenu byl dolar konvertibilní za zlato.
Uzavřené dohody byly ovlivněny americkými návrhy, Anglie zde předkládala návrh založení světové centrální banky, která by vydávala světovou měnu "Bancor" a byla centrální bankou centrálních bank.
Další měny byly směnitelné za dolary fixními kurzy a byly tak nepřímo směnitelné za zlato. Jednalo se o systém fixních neboli "zavěšených" měnových kurzů, které byly víceméně pevně dány stanovenou oficiální paritou, jelikož mohly být v obou směrech mírně měněny. Problémem tohoto systému je získávání rezerv pro pokrytí krátkodobých výkyvů v příjmech a platbách do zahraničí a tím udržení pevného kurzu, řešení platebních krizí, ke kterým vedou spekulativní nákupy měn, a také komplikace pro přizpůsobení se dlouhodobým trendům.
REKLAMA
Pokud některá země, kromě Spojených států, měla neustálé obchodní deficity (více dovážela než vyvážela), mohla vůči dolaru devalvovat. V letech 1950 až 1960 měly Spojené státy neustálé obchodní deficity, dolary byly utráceny po celém světě (výdaje na zbrojení, vojenské mise, američtí turisté,…). Zásoby dolarů v rukou mnoha zemí tak na konci šedesátých let minulého století rostla.
Vyvstávala otázka, zda jsou Spojené státy ještě vůbec schopny odkoupit zpět všechny dolary v kurzu 35 dolarů za unci zlata. Pokud by tomu tak nebylo, dolar by musel devalvovat, a hodnota aktiv vyjádřených v dolarech by klesla. Když prezident Spojených států Richard Nixon v roce 1971 vyhlásil, že USA nebudou dále dolary za zlato směňovat, byla zrušena směnitelnost dolaru za zlatem a dolar tak přestal být krytý zlatem. Od této chvíle byl kurz dolaru volně směnitelný a společně s ním i kurz ostatních měn, majících plovoucí kurzy.
Etapa třetí – systém volně plovoucích směnných kurzů
Zrušením konvertibility dolaru samovolně vznikl nový mezinárodní měnový systém volně směnitelných měn, aniž by jakékoli dohody stanovily pravidla. V systému plovoucích kurzů měny nemají oficiální paritu (kupní sílu), jejich kurz se tvoří nabídkou a poptávkou na trhu.
Směnný kurz určuje domácí cenu jednotky cizí měny, rostoucí kurz činí dovozy více nákladnými a zvyšuje exporty. Kdo chce držet české koruny nebo potřebuje mít k dispozici české koruny pro nákupy v Česku, spoluvytváří poptávku po české koruně. Naopak kdo drží české koruny a chce nakupovat nebo držet prostředky v jiných měnách, spolupodílí se na nabídce českých korun. ¨
Zpevnění koruny vůči euru v Česku znamená, že pro Čechy produkce a investice z eurových oblastí zlevňují, pro investory z eurových oblastí jsou naopak investice v českých korunách a česká produkce dražší.
V případě plovoucích měnových kurzů rychlá a nadměrná expanze domácí peněžní nabídky (tj. emise dodatečných peněz) pravděpodobně povede ke znehodnocení měny. Naopak v zemi, která se vyznačuje rychlým růstem reálného důchodu a pomalým růstem domácí peněžní nabídky lze předpokládat, že nastane zhodnocení měny.
Systém volně plovoucích měn je typickým rysem současného mezinárodního měnového systému, ve kterém již žádná měna není konvertibilní za zlato. Všeobecný volný pohyb kurzů měn potvrdily dohody uzavřené roku 1976 na Jamajce, které vedly ke stažení zlata jako směnného standardu (demonetizace zlata).
V současném systému mají některé měny volně plovoucí kurzy (dolar, euro, koruna), jiné měny jsou "zavěšeny" na měny jiné v systému fixních parit. Parity, tj. kupní síla zavěšených měn (např. turecká lira), jsou určeny poměrem k měně standardu (nebo jistému měnovému koši).
Plovoucí měnové kurzy ovšem vyvolávají nejistotu a vytvářejí podmínky pro vznik situací, kdy se kurzy vlivem spekulací nebo politických opatření mohou vzdalovat od hospodářské reality. V případě jakýchkoli investic v cizích měnách je proto důležité kurzová rizika uvažovat a počítat s nimi.
