Dalším z faktorů byla dostupnost levných peněz. Banky tak mohly zájemcům půjčovat mnohem více peněz, než si u nich uložili střadatelé. Tyto levné peníze bankám dodával zejména Fed, ale i další centrální banky. Peníze se tak dostaly na pochybné investiční projekty, přičemž toto šílenství ještě přiživovala expanze finančních derivátů.
V momentě, jak Fed šlápl na brzdu a zvýšil úrokové sazby, pyramida dluhu se zhroutila dovnitř. Problémem dneška je příliš utažený úvěrový kohoutek bank. Banky, které si prošly očistcem, nechtějí dále půjčovat. Politici se rozhodly poškozené banky sanovat, místo, aby je nechali zkrachovat. Tento účet za sanace je obrovský, a to jak v USA, tak v Evropě. Po této záchraně následovalo několik kol kvantitativního uvolňování a dalších nástrojů, ve snaze nastartovat ekonomiku.
Jako jeden z prvků, který má pomoci ozdravět ekonomiku tak, aby se ekonomická krize neopakovala, je zpřísněná regulace. A to vše pod heslem zabránění bankám ohrozit finanční soustavu. Pravdou je, že v ekonomice je podstatná nabídka úvěrů. Mnoho peněz v ekonomice ji může rozvrátit a málo peněz ji může zničit.
Ale co když je problém na opačné straně? Tedy motorem ekonomiky není nabídka úvěrů, ale poptávka po nich. Banky se před krizí chovaly relativně obezřetně, alespoň pokud jde o úvěry na bydlení. Tyto úvěry byly zajištěny hodnotou nemovitosti. Nabídka úvěrů tedy byla výsledkem poptávky po nich. Co když na vině nejsou predátorští poskytovatelé úvěrů, ale spíše neuvážliví dlužníci? Vždyť je do úvěrů nikdo nenutil. Proč si tedy chtěli půjčovat? Proč zadlužení domácností před krizí v poměru k jejich příjmům vyskočilo ve dnech před recesí do nehorázných výšin?
Část politiků a ekonomů si to vysvětluje nerovnou distribucí příjmů. Před ekonomickou krizí svět bohatl, přičemž distribuce příjmů uvnitř jednotlivých zemí byla nerovnoměrná. Příjmový medián v posledních 30 letech stagnoval či spíše klesal, přestože HDP na obyvatele rostlo. Z toho mnozí vyvozují, že velkou část příjmů z růstu produktivity inkasovali bohatí. To je do značné míry logické, neboť když má někdo velké peníze, je snadnější je výrazně zhodnotit, než u lidí, kteří tyto peníze nevlastní. Jak na tuto situaci reagovali „chudí“? Udělali to, co uměli, to co chudí dělali vždy, zadlužili se. Dříve se zadlužovali zastavárníkům, dnes bankám nebo úvěrovým firmám.
REKLAMA
Nicméně dnes už jsou tito lidé do značné míry předluženi a komerční banky mají obrovské množství levných peněz poskytnutých centrálními bankami. Rovněž není možné nutit podniky, v okamžiku kdy trhy stagnují, aby si půjčovaly peníze na rozšíření výrobních kapacit. I z tohoto důvodu, zejména zastánci keynesiánské teorie, hovoří o vyšším zapojení státu, a to prostřednictvím fiskálních stimulů.
Vyšší zapojení státu ale naráží na to, že množství států je neúměrně zadluženo. Na to zastánci stimulů namítají, že si státy mohou půjčit přímo od centrálních bank. Tyto peníze mohou být utraceny za veřejné práce a infrastrukturální projekty. Je to údajně jediný způsob jak opětovně rozhýbat západní ekonomiky.
Navíc se k tomu přidávají hlasy, že není možné pokračovat v systému, který umožňuje, aby se velká část příjmu, který plyne z růstu ekonomiky, hromadila u malého počtu rukou. Tyto hlasy jsou zde od nepaměti. Hodně lidí by si přálo „spravedlivější“ rozdělení bohatství.
Ovšem pokud by si státy mohli „beztrestně“ půjčovat přímo od centrální banky, uvolnilo by se stavidlo nesmírného rizika. Politikům pod záštitou boje s ekonomickou krizí (něco jako boj s terorismem) by se dala do rukou nesmírná moc. Příliv nových peněz do ekonomiky by znamenal zvýšení inflace, což by přivítali dlužníci (mezi něž patří řada států). Bylo by tak možné mnoho dluhů monetizovat.
Jak je nesčetněkrát empiricky dokázáno, každý zásah státu do ekonomiky pokřivuje trh. Jak vypadala (centrálně) plánovaná ekonomika a k čemu vedlo „spravedlivější“ rozložení bohatství, jsme si vyzkoušeli několik desetiletí na vlastní kůži. Chudí se bohatým nevyrovnají tím, že bohaté o peníze oberou, ani tím, že si budou půjčovat na spotřební zboží, ale jedině tím, že dokáží své nápady a práci více a lépe zhodnotit.
Je