Karel Marx: Bohatí akumulují kapitál a chudí chudnou

Převratné změny ve století páry

Karel Marx (1818 – 1883) žil v době rozmáhajícího se využití přírodních sil, rozvoje železnice, rozmachu využití chemie v průmyslu i zemědělství, v době rozvoje hutnictví, zpracování rud a ropy. V tomto století světlo světa spatřila ponorka, destilační přístroj, mlátička na parní pohon, parní povoz, nebo spalovací motor. Ve stejné době se začaly válcovat kolejnice, bylo možné používat šicí stroj, elektrický telegraf, soustruh, a mnoho dalších převratných technických řešení. I přes tyto převratné technické novinky, které lidem mohly usnadnit práci, existovaly problémy.

Pro Marxovu dobu bylo příznačné, že nové stroje braly lidem práci. Stroje umožnily vyrábět větší množství požadované produkce s menší námahou. K výrobě přitom nebylo zapotřebí stejné množství pracovních sil jako dříve, někteří lidé se stávali tak jaksi nepotřebnými. Když se například v Anglii začaly používat tkalcovské stavy, počet potřebných pracovníků klesl na polovinu.

Mnozí z těch, kteří v zasažených oborech pracovali, skončili na ulici a neměli na obživu. Na straně druhé jejich chlebodárci, továrníci a držitelé výrobních prostředků (v dobovém označení buržoazie) si polepšili, dokázali s menším počtem pracovníků vyrobit stejné a větší množství než dříve a jejich zisky vzrostly. Vždyť je to logické, čím více je živá práce nahrazována stroji, tím více roste nezaměstnanost a zvyšuje se rezervní armáda nezaměstnaných.

Všechno naznačovalo, že celková poptávka po práci bude expandovat méně, než bude počet těch, kteří práci hledají. Marx, který se nad dopady těchto změn zamýšlel, došel k závěru, že vznikající armáda nezaměstnaných bude zdrojem levné pracovní síly a nezaměstnané bude čekat jen chudoba a mizérie. Kapitalisté budou moci říkat „za branami je lidí dost“, a budou stlačovat reálné odměny za odvedenou práci k minimu.

Zatímco výnosy z kapitálu rostly, výnosy práce klesaly a Marx mohl přijít s konstatováním, že buržoazní vrstvy vykořisťují další třídy, zejména proletariát. Proletariát v Marxově pojetí představoval vrstvou společnosti, která nevlastní žádný kapitál (výrobní prostředky), příslušníci této vrstvy byli nuceni prodávat svou pracovní sílu, aby vůbec mohli přežít.

^REKLAMA

Buržoazie vykořisťující proletariát aneb když bohatí bohatnou a chudí chudnou

Marx odmítl klasické definice zisku a renty, a konstatoval, že je jen iluzí, že renta pochází z půdy a že kapitál může pomáhat poskytovat bezpracný výnos. Stroje a továrny (výrobní zařízení) podle Marxova pohledu představují jen nahromaděnou minulou práci a hodnota každého výrobku je předurčena množstvím dnes i v minulosti vynaložené lidské práce.

Příčinou rozevírajících se nůžek mělo být, že proletariát pracuje pro vrstvy vlastnící výrobní prostředky (akumulovaný kapitál), zatímco buržoazie využívá plodů dříve vykonané práce. Každý člověk, který je závislý na příjmech z odvedené práce, vytváří větší množství hodnoty, než kterou dostává ve své mzdě. Kapitalista dělníkovi uhradí jen jeho životní náklady, to, co potřebuje pro fyzické přežití a příchod do práce, dělník v podobě mzdy nedostává plnou hodnotu toho, co do výrobku vložil.

Dělník dostává zaplaceno méně, než je hodnota toho, co vyrobil. Dělník byl vykořistěn, byla mu legálně odejmuta vytvořená nadhodnota. Právě kvůli tomu, že dělník dostává zaplaceno méně, než je hodnota toho, co vyrobil, vzniká zisk. Kapitalisté zvyšují své zisky právě na úkor pracovníků, ať už prodlužováním pracovní doby nebo jejich vykořisťováním a přivlastňováním si nadhodnoty. Kapitalista si přivlastňuje část výsledku práce, nadhodnota je používána pro akumulaci kapitálu a získávání strojového vybavení.

Nadhodnota patří tomu, kdo její tvorbu umožnil, tedy majiteli továrny, práce dělníka umožňuje vytvořit tok čistého příjmu směrem k vlastníkům kapitálu. Marxistický pohled z tohoto pohledu říká, že zatímco proletariát chudne, buržoazie mění rostoucí množství nadhodnoty a nadvýrobku v další kapitál (akumulace kapitálu). Díky tomu právě držitelé kapitálu mají zvyšující se příjmy, které chtějí reinvestovat, a právě díky tomu akumulují majetek a kapitál. Mechanismus akumulace kapitálu je takto vysvětlován nadhodnotou a zájmem kapitalistů nadhodnotu reinvestovat. Rozšiřující se mezera v rozdělení příjmů mezi vlastníky a pracující třídou měla způsobovat, že dělníci budou v porovnání s kapitalisty relativně stále více chudší a budou volat po svržení buržoazie.

^REKLAMA

Marxův boj proti buržoazii

Marx svými úvahami vedl polemiku s klasickým ekonomickým myšlením. Ekonomické dění a předpoklad budoucího vývoje vnímal ve vazbě na dopadech ekonomického dění na život tehdejší společnosti. Podle Marxových závěrů mělo být soukromé buržoazní vlastnictví hlavní příčinou nerovnosti životní úrovně lidí, měl to být důvod útlaku většiny privilegovanou vlastnickou menšinou. Možná v tom byla trocha závisti, ale znamenalo to, že když byl jednou někdo bohatý, pak snadněji ještě více bohatl, zatímco chudí bojovali o holé přežití. Bohatí měli výnosy z jimi naakumulovaného kapitálu, ať už v podobě továren, strojového vybavení nebo půdy, zatímco pracující (proletariát) byli vlastníky kapitálu vykořisťováni.

Právě kvůli výnosům z kapitálu v podobě strojového vybavení a továren se podle kritiků tehdejšího systému měla rozšiřovat mezera v rozdělení příjmů mezi vlastníky kapitálu (kapitalisty, buržoazií) a pracujícími (proletariátem). Pracující jsou podle marxistického pohledu v boji o uspokojení svých potřeb nuceni prodávat svůj pracovní čas kapitalistům za nadiktovaných podmínek, kapitalisté proletariát vykořisťují. Protože proletariát dostává stále menšího podílu na bohatství, prohlubuje se jeho bída a životní úroveň příslušníků této vrstvy klesá. Roste masová mizérie, útisk a vykořisťování, což vyvolává pnutí, v jejichž důsledku kapitalismus zkolabuje. Vše dopadne tak, že utlačované masy povstanou nebo že se režim změní. Kapitalismus tedy podle tohoto výkladu spěje k tomu, že masy lidí se vzbouří v revoluci, a zatřesou vrstvami majetnými.

Marx předpovídal, že díky vývoji výrobních sil se kapitalistický systém výrobních vztahů stane nevyhovujícím, a bude vystřídán systémem novým, který Marx označoval jako systém socialistický. Nejenom tyto indicie tehdy naznačovaly, že produktivnější výrobní síly žádají jinou organizaci společnosti, a že společnost stojí na prahu nové revoluce.

Volání po socialistickém uspořádání

„Slovník ekonomie a sociálních věd“, překlad francouzského originálu tohoto slovníku, vydaný nakladatelstvím E.W.A. Edition v Praze 1995 u pojmu marxismus komentuje pojem „historický materialismus“: „Každé etapě rozvoje výrobních sil (pracovníci používají nástroje a techniku určité úrovně) odpovídají výrobní vztahy (třídní vztahy), které se nakonec vždy dostanou do rozporu s dalším vývojem výrobních sil. (…) Hybnou silou historické posloupnosti výrobních způsobů je boj mezi ovládanou třídou (např. nevolníci a poddaní ve feudálním výrobním způsobu) a vládnoucí třídou, která ji vykořisťuje (šlechta). Instituce, právo, stát a ostatní intelektuální produkty (ideologie, umění, náboženství, morálka atd.) se rodí z této ekonomické základny jako její nadstavba.“

^REKLAMA

Rozpory mezi původním systémem výrobních vztahů, např. tím feudálním a novým způsobem výroby, například tím průmyslovým, vzniká rozpor, který si členové společnosti postupně uvědomují, a vyjadřují ho v podobě politických a morálních ideálů, o jejichž naplnění pak usilují. Marx ve svých úvahách o budoucím vývoji prognózoval, že vše spěje k nastolení diktatury proletariátu, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků bude vystřídáno formou vlastnictví kolektivního.

Vláda privilegované menšiny, tvořené zástupci buržoazních vrstev, měla být nahrazena vládou rovnoprávných a svobodných občanů, diktaturou většiny, tedy proletariátu. Marx volal nejen po diktatuře proletariátu, ale také po tom, aby byli kapitalisté zbaveni výrobních prostředků (znárodnění). Skutečností ovšem je, že  Marx nikdy neposkytl žádný popis ani analýzu ekonomického systému, který by měl kapitalismus nahradit.

Historie ukázala, že kapitalistické zřízení pokročilo dále, než zřízení socialistické

Když uplynulo sto let od vydání Komunistického manifestu, ve kterém Marx vyzýval ke změnám systému (nadstavby), vydalo se mnoho zemí socialistickou cestou. Komunistická elita se pod zástěrkou jednání v zájmu proletariátu uchopila moci, došlo ke znárodnění majetku kapitalistů. Nastoupily experimenty v oblasti centralizace moci a centrálního plánování a řízení ekonomiky bez působení vlivu trhu a s ním související „neviditelné ruky“.

Po několika málo dekádách zkušeností bylo jasné, že i když byla buržoazie cíleně zlikvidována a jí držený kapitál byl znárodněn, socialistické hospodaření pod taktovkou komunistických elit a centrálního plánování funguje od deseti k pěti. Všechno bylo všech, platilo heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu“. O přijetí na školu rozhodovaly elity úzce vyvolených komunistických funkcionářů, na zboží se čekaly fronty nebo pořadníky.

I v socialistickém režimu dostával řadový pracovník mzdu ve výši potřebné pro uhrazení životních nákladů. Podobně jako v Marxem kritizovaném kapitalistickém systému, dělník v podobě mzdy nedostal plnou hodnotu toho, co do výrobku vložil (o zbytečné práci a práci pro práci ani nemluvě). Uspokojení potřeb v rámci socialistického způsobu hospodaření se tak mnohdy opíralo o šedou ekonomiku, oprava auta, výměna kohoutku nebo oprava kotle v podstatě nebyla možná jinak, než přes na černo pracujícího meloucháře.

Nedílnou součástí této praxe bylo „zneužití majetku v socialistickém vlastnictví“ nebo „zneužití společného majetku pro soukromou výdělečnou činnost nebo prodej zboží v socialistickém obchodu na vlastní soukromý účet.“

I když komunistické režimy uskutečnily mnohé z toho, k čemu je vyzýval Komunistický manifest, na poli hospodářském moc úspěšné nebyly. Pozemkové majetky byly vyvlastněny, byly vytvořeny státní podniky, doprava byla soustředěna v rukou státu, vznikla stejná pracovní povinnost pro všechny. Nejenom že socialistické výrobky zaostávaly, povětšinou byly i nedostatkové. Ukázalo se, že tyto formy hospodaření pod taktovkou komunistických elit a centralizovaného plánování není vzhledem k lépe fungující tržní ekonomice použitelnou alternativou.

Na straně druhé západní kapitalistické země začaly díky sociálnímu zákonodárství snižovat sociální nerovnosti, vznikly sociální dávky, státem podporované penzijní systémy a pomoc v nezaměstnanosti. Sociální stát se tam stal pojištěním pro ty, kteří nemají dostatek prostředků, byly vytvořeny instituce tlumící nerovnost, ať už to byly instituce zaměstnanecké společnosti nebo veřejného sektoru. Asymetričnost postavení zaměstnavatele z dob devatenáctého století byla usměrněna, existovaly zde mnohé pojistky chránící pracující třídu.

Vyspělé kapitalistické země se spíše než čistě kapitalistickými ekonomikami staly ekonomikami smíšenými. Do značné míry zde začal do hospodářství zasahovat stát, už jenom tím, že „bohatým bral a chudým dával,“ a tím podporoval vrstvy, které by bez toho zůstaly bez prostředků na ulici. I když západní kapitalistické země v době po druhé světové válce zažívaly větší stabilitu, než marxistická teorie předpokládala, trendy vývoje vládních dluhů vyspělých kapitalistických zemí naznačují, že nestabilita kapitalistických systémů ještě systémově vyřešena nebyla. Proto nezbývá než se ptát: „Je kapitalismus udržitelný?“