Pokud někdo již vydělal peníze, pak v nich samotných je ukryt pracovní potenciál, který je zjednodušeně popsán mezinárodním úslovím „money makes money“ neboli „peníze dělají peníze“. Jestliže tedy někdo pouze a jenom půjčuje, pak vykonává nespornou a zjevnou práci – ač to může mnoho lidí považovat za „příživnictví“ nebo „lichvu“. Naopak však platí, že ani nezměrné množství práce a úsilí ještě neznamená, že se ten, kdo tuto práci vynaložil, stane zároveň úspěšným a bohatým. Přesto není zkoumání práce zbytečné – i když nemůže dát v žádném případě návod na zbohatnutí a úspěch.
Analýza života a kariéry opravdu bohatých lidí ukazuje, že dokonce ani práce vložená do vzdělávání není nutným předpokladem úspěchu. Řada velmi majetných lidí (pochopitelně mluvíme nyní o těch, kteří ke svému bohatství přišli naprosto legální cestou) většinu svých peněz vydělala v době, kdy jejich vzdělání nebylo na vysoké úrovni – například neměli dokončenou vysokou školu nebo dokonce ani žádnou nikdy studovat nezačali.
Jeden význam ale vzdělání má naprosto nesporně. Chrání před příliš vysokým rizikem, vzdělaní lidé začínají být opatrnější a rozvážnější ve svých rozhodnutích – což pochopitelně neplatí naprosto obecně, ale zcela jistě ve většině případů. Je však dosti pravděpodobné, že pokud by někteří nynější miliardáři získali pravdu rozsáhlé a hluboké vzdělání dříve, než narazili na příležitost, která nastartovala jejich kariéru, možná by se jejich osud vyvíjel značně odlišně, protože by nikdy neměli dost „neodpovědnosti“ pustit se do tak riskantního podniku, na jakém zbohatli.
Vedle práce je hnací silou ekonomiky a lidského života obyčejné sobectví, obyčejná touha uspokojovat vlastní potřeby, což odhalil Adam Smith.
V cestě za bohatstvím je člověk ovlivňován a brzděn řadou vlivů, těmi největšími nepřáteli jsou ale jeho vlastní omezené schopnosti podřídit se potřebám „vydělávání“ peněz. Většina lidí je v podstatě „líná“ na to, aby se opravdu zarputile zakousli do takového úkolu a obětovali mu to, co je třeba – tedy také vlastní sklon k rozmařilosti, k užívání si, k lenošení. Jako lenost můžeme totiž označit i malou schopnost omezit svoje „potřeby“, totiž nejprve akumulovat a teprve poté uspokojovat. To vedlo v posledních letech k tomu, že státy, municipality, obce i rodiny zvyšují svůj dluh a to v naději, že se jim podaří zvýšit si životní úroveň předtím, než k tomu budou reálně vytvořeny podmínky.
REKLAMA
Jestliže se podíváme na investiční zvyklosti obyvatelstva v nejrozvinutějších zemích, pak zjistíme, že se neliší tolik, jak bychom asi předpokládali. V posledních letech se i tato oblast „globalizovala“ a mnoho z dřívějších rozdílů se stírá, zmenšuje. Musíme si uvědomit, že po zhroucení komunistických režimů na konci osmdesátých let minulého století započaly v řadě zemí neobvyklé a do té doby v podstatě nevyzkoušené reformy, které značně pozměnily tvář světa. Již během dvaceti let ale vedly k tomu, že nejrychlejší z těchto zemí se do značné míry přizpůsobily zvyklostem a obvyklému stavu těch opravdu nejbohatších zemí.
Novou zkušenost pak přinesla krize započatá v roce 2007, která znamenala v mnoha oblastech naprosto nevídaný pokles hodnoty aktiv. Řada rodin v rozvinutých zemích přišla o obrovský majetek, jejich nemovitosti ztratily na ceně – často se jejich hodnota snížila o třicet i více procent. Řada těchto investorů musela realizovat své ztráty a aktiva prodat za „krizovou“ cenu. To znovu ukázalo, jak podstatná je hotovost na účtech nebo alespoň na termínovaných účtech.
Z hlediska snahy „být co nejvíce bohatý“ je třeba se podívat také na etický rozměr „bohatství“, na jeho smysl. Přes všechna vznešená i kritická slova, která byla kdy pronesena, se zdá, že bohatství má především smysl samo o sobě. Vzniklé bohatství je totiž výrazem snahy společnosti (jako souhrnu jednotlivců) naplnit potřeby každého jednoho člena. Každý jedinec má totiž sobeckou snahu splnit své potřeby, dopřát si tolik, aby byl spokojený. Někdo má tento „motor“ silnější, jiný ho má „méně výkonný“, v podstatě u každého ale existuje tato „sobecká“ snaha. Souhrn individuálních sobeckých snah je potenciálem společnosti, ke kterému se snaží dospět v daném složení. S každým úmrtím a narozením se poměr poněkud mění, ale to nic nemění na faktu, že tyto potřeby jsou hnacím agregátem „ekonomické“ společnosti.
I když je pohonem světa naše sobectví, které nás nutí pracovat kvůli tomu, abychom měli dostatek statků pro směnu, tedy pro získávání jiných statků, po kterých toužíme a které uspokojí naše potřeby, vůbec to neznamená, že tento ekonomický svět je studený a bez citu. Naopak – právě ekonomická krize let 2007 až 2010 ukázala, že mnoho podnikatelů, manažerů a majitelů továren neuneslo svá „selhání“, například fakt, že nedokázali své podniky udržet v chodu, a ukončili své životy. To se samozřejmě týkalo i mnoha lidí nemajetných, které krize připravila i o to nemnoho, co ještě měli.
REKLAMA
Zvláštním příběhem je postoj společnosti k bohatým lidem, kde jsou zatím mezi tradičními demokraciemi a postkomunistickými zeměmi stále velké rozdíly. Zatímco nejvyspělejší společnosti opravdu považují bohatství za hodnotu a předmět obdivu, neboť je zde daleko silnější přesvědčení společnosti, že bohatí lidé jsou užiteční, jinak by nemohli shromáždit své bohatství, v postkomunistických zemích je velký majetek spojen s kriminální činností spojenou s prvními roky svobodného podnikání. Kvůli tomu je pověst těch lidí, kteří mají opravdu značný majetek, povětšinou špatná.
Bližší zkoumání historie ale ukazuje, že majetek slavných a bohatých rodů mnohdy pocházel původně z nikoli zcela čestné a zákonné činnosti, takže zkušenost transformujících se zemí není zásadně odlišná od zkušenosti tradičních demokracií – pouze je daleko čerstvější.
Mnohdy je také otázka majetku spojována se štěstím a na toto téma jsou pronášeny jak banality, tak i hluboké úvahy. Nejpravděpodobnější však je, že bohatství nemá se štěstím naprosto nic společného – naopak od toho, že chudoba s neštěstím ano. Avšak bohatství a štěstí spolu nesouvisejí a zcela jistě spolu nesouvisejí přímo. Pokud někdo touží po bohatství s představou, že mu zajistí štěstí, pak není na správné cestě. Bohatství může přinést uspokojení a to dokonce jenom v případě, že jedince těší ono úsilí, které musí vynaložit k tomu, aby bohatství dosáhl.
Snaha dosáhnout dobrého, dostatečně vysokého osobního majetku, souvisí pouze a jenom s jistým předpokladem klidu a spokojenosti, tímto předpokladem je určitá jistota, že jedinec si bude schopen udržet svoji životní úroveň také v nepříznivých situacích a později v postproduktivním věku.
Luboš Smrčka
je autorem knihy
Rodinné finance: Ekonomika krize a krach optimismu
, v níž téma dále rozvíjí.
