To především vede k tomu, že nejsme ochotni skutečně a důsledně řešit naše hospodářské potíže.
Tištění bankovek bez toho, že tyto peníze mají podklad ve zvýšení produktivity a růstu ekonomické výkonnosti, provozují všechny významné centrální banky na světě. Americký FED tomu říká naprosto geniálně „kvantitativní uvolňování“, jinde mají nádherný výraz „nekonvenční měnová politika“ – ten je oblíbený zvláště v Evropské centrální bance. Ale stejně postupují i v Japonsku a dokonce i v Bank of England. Jako kdyby na problémy vyspělých ekonomik bylo jako lék možné ordinovat další a další tištění různobarevných papírků s jakýmisi nominálními hodnotami.
Těžko říci, jak hromadami peněz zalepit takové problémy, jako je pokles technického náskoku vyspělých ekonomik před zbytkem světa, snížení rozdílů v produktivitě práce mezi špičkou a chvostem a zároveň fakt, že ve vyspělých zemích produktivita roste stejně nebo pomaleji než mzdy, v zemích BRICS a obecně v méně rozvinutých státech je to ale opačně. Produktivita roste rychleji než mzdy, což samozřejmě podporuje konkurenční schopnost. Ve skutečnosti vytištění jakéhokoliv množství peněz nepomůže vyřešit zmíněné reálné potíže vyspělých států ani z té nejmenší části. Spíše vyvolá další ještě méně řešitelné problémy.
Eurozóna a zbytek Evropy (v podstatě bez České republiky) pomalu oslavují konec recese a připravují se na růst ekonomiky. A šéfová Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová varuje před tím, aby centrální banky opustily příliš brzy „nekonvenční měnovou politiku“, což by podle ní mohlo podkopat stabilitu tohoto „křehkého“ růstu. Ale ono to nebude tak žhavé.
Náznaky růstu přicházejí v podstatě především z Německa a z Británie, dále také ze Skandinávie. Nicméně z oblastí, které jsou politicky pevné, stabilní a kde existuje jistá, i když nikoliv rozsáhlá, shoda hlavních politických stran o klíčových otázkách hospodářské politiky. Dobré informace se nyní rodí i ve Španělsku, které uskutečnilo velmi tvrdou rozpočtovou dietu a kde došlo k opravdu razantní změně ekonomických poměrů a vláda dokázala překonat vlny demonstrací. Naopak země nestabilní, s politickými stranami neschopnými vzájemné komunikace, pokračují ve výsledcích spíše špatných a nadále stagnují, popřípadě – jako Česká republika – dále klesají.
REKLAMA
Takové období „stále špatně“ zažívá také Francie a není divu, že francouzská šéfová MMF vybízí k dalšímu pokračování nekonvenční měnové politiky, protože Francie nutně potřebuje maskovat fakt, že je hospodářsky dosti vyčerpaná. A není také divu, že právě francouzský prezident Francois Hollande opakuje frázi o konci recese každý den a někdy i dvakrát. Snaží se u svých voličů zahnat strach z toho, že Francie stále více zaostává za zeměmi, které udržely kurz rozpočtových škrtů a stabilizace financí, racionalizace výdajů a konzervativního přístupu k daním.
Každý evropský politik svým voličům někdy slíbil „ekonomický růst a nízkou nezaměstnanost“. A každý jednoho dne došel k tomu, že je sice nutné tyto holuby na střeše slibovat před volbami, ale po nich už jenom obtěžují. Ale vždycky nastane nutnost alespoň markýrovaného plnění slibů. Je tedy potřeba vytisknout nové peníze a za ně postavit další dálnice a železniční koridory. Takový postup umožní ukázat rychlý úspěch – když budeme do ekonomiky pumpovat další a další peníze a vždy se nutně dostaví nějaký růst. Politik podstoupí další zadlužování země raději, než by vysvětloval davům, že situace ekonomiky si vyžaduje razantní řešení. I proto se nám vrací démon kvantitativního uvolňování. A proto jsme ujišťováni, že kráčíme k růstu.
Ve skutečnosti se ale podařilo jenom a pouze zamaskovat pravý stav věcí hromadami nově vytištěných peněz. To ale znamená, že jednoho dne bude muset přijít opravdové očištění ekonomiky.
