Kiyosaki: Máme tolik dluhů a bezcenných peněz

Řekové v ulicích protestují proti utahování opasků a ptají se, kam se poděly jejich peníze. A kam se tedy poděly a může za to jen populismus politiků? Otázkou kam mizí peníze se zabývá kniha Kdo sebral mé peníze, "Who Took My Money?“. Jedná se o dílo amerických autorů Roberta Kiyosakiho a Sharon Lechterové, v ČR vyšla kniha pod názvem "Kam se poděly mé peníze?" v roce 2004. I když se toto populárně psané dílo zabývá zejména osobními financemi a budováním finanční inteligence, poukazuje i na zásadní souvislosti problémů, na které ekonomika jako celek naráží.

Když jsou trhy zaplavovány levnými penězi

Nedávná doba ukázala, že když se přiblíží možnost krachu, centrální banky zaplaví svět nově natištěnými penězi. Díky tomu nedojde ke krizi nebo dokonce k hluboké depresi a vše se jeví jako by se nic nedělo a že nastává žádoucí ekonomické oživení. I když se jeden rok tvrdí, že v rámci „exitové“ strategie nebude úřad centrální banky brát dluhopisy nižší bonity, další rok už je všechno jinak a vládní dluhy se vesele monetizují a hradí nově „natištěnými“ penězi.

Jenže zdání někdy klame, za deset nebo dvacet let se může zdání rozplynout a může dojít na nečekané. Robert Kiyosaki o tomto způsobu zachraňování ekonomiky hovoří takto: "Protože máme tolik dluhů a bezcenných peněz, mnozí lidé jsou na tom ještě hůř, než kdyby byli chudí. Spousta lidí je dnes hluboce zadlužená, což znamená, že máme jiný druh deprese." Protože trhy jsou zaplavovány novými penězi, které úřady centrálních bank nalévají do ekonomiky, zadělává to s vysokou pravděpodobností na budoucí problémy.

Dopady těchto akcí zažíváme to i dnes, úroky z vkladů střadatelů klesají, vypadá to, že zdrojů je dost a díky nízkým úrokovým sazbám lze financovat mnohé projekty. A tak i dnes platí i další Kiyosakiho dřívější konstatování o tom, že "snížením úroků dal stát spořitelům signál, aby vybrali peníze z banky a investovali je na trzích."

Bohužel toto centralizované ovlivňování ekonomik a dopování ekonomik má nepříliš zřejmé, ale z dlouhodobého hlediska bolestivé dopady. Trhy jsou zaplavovány levnými úvěry, lidé mají buď příliš velké množství peněz, nebo vůbec žádné peníze. Zatímco investoři mají miliony na investice, nezaměstnaní narůstají. A tak se může stát, že bude-li tištěno stále více peněz, problémy se budou hromadit a obyčejní lidé se budou potýkat se stále většími finančními problémy. Úspory budou ztrácet hodnotu a střadatelé budou nuceni pracovat stále víc, aby udrželi krok se stoupajícími životními náklady.

^REKLAMA

Nové úvěry jako doping ekonomického růstu

Na Internetu koluje konspirativně vyznívající video Peníze jako dluh, které popularizujícím a možná i v některých ohledech poněkud zavádějícím způsobem odkrývá skutečnost, že dnešní peníze jsou kryté dluhem. Podstata dnešního peněžního systému je v tomto filmu i přes možné vady na kráse názorně zachycena. Kdykoli je poskytnut nový úvěr, dostávají se do ekonomiky nové peníze, které představují novou poptávku a podnět pro ekonomický růst. Dokud se lidé a firmy mohou zadlužovat, a také se zadlužují, hospodářství roste a ekonomice se daří.

Bankovní systém dodává palivo v podobě peněz, všichni věří, že růst nic nemůže zastavit, převládá optimismus. Když se už ale lidé nebo firmy nemohou více zadlužit, protože jsou na pokraji dluhové pasti nebo by do ní spadly, hospodářství stagnuje. Do ekonomiky nepřitékají nové peníze, ekonomika neroste, přichází ekonomický útlum a hospodářská recese, popřípadě krize.

Ve snaze najít řešení na tento zádrhel jsou hledány způsoby, jak do ekonomiky nalít další peníze, které by podpořily oživení. A tak bývají hledají nové způsoby, které by přiměly lidi a firmy k dalšímu zadlužení. Mohou to být daňové úlevy, nižší úrokové sazby nebo různé dotace, jejichž poskytnutí je podmíněno přijetím úvěru.

Ekonomický růst může dopovat i zadlužování veřejného sektoru. Čím větší úvěry veřejný sektor přijme, tím více nových budov, chodníků, lesoparků a stezek pro cyklisty je možné vybudovat. Dělba moci v demokratickém systému způsobuje, že pravomoc není vyvážena s odpovědností, politik, který rozhodl o přijetí vysokého dluhu, bude v době jeho splácení již na odpočinku. Možná i proto je tohoto způsobu ekonomického dopingu hojně používáno, jak dokládají gigantické dluhy vyspělých států. Čím je stát vyspělejší, tím více je zadlužený. Jenže situace a balancování na hraně, na kterou se státy dostávají, naznačuje na možnost budoucí likvidace těchto dluhů nestandardními způsoby.

^REKLAMA

Jedním z takových řešení může být cenová inflace, ze které budou obviněni nenasytní spekulanti, ratingové agentury, odhalené podvody nebo tunely, případně další jiné faktory. Za to, že se celoživotní úspory vypaří, nebude moci systém, ale někdo nebo něco, na koho se ukáže prstem. Řešením může být měnová reforma, ve které nastoupí nová měna, případně dojde ke kurzovému znehodnocení měny. Historie naznačuje, že gigantické dluhy se neplatí, ale mizí na rozvalinách válečných událostí, hyperinflací, měnových reforem nebo devalvací, případně znehodnocením měny.

Zdroje byly vynaloženy, utraceny a možná se zdá, že bude velký problém vysvětlit, kam tyto peníze zmizely. Jenže skutečné příčiny inflace jsou skryté, stejně jako skrytě působí dopady na případné kurzové znehodnocení měny. Modla ekonomického růstu, o kterou se opírají dnešní daňové, sociální, důchodové systémy, a v mnohém i celkové hospodářské dění, se díky soudobému peněžnímu systému stává závislá na nově "vytištěných" penězích nalévaných do ekonomiky. Sice to může znít jako velmi vzdálené peněžence prostého člověka, jenže na osobní finance má toto zásadní dopady.

Dopad na osobní finance

Ve světle výše uvedených úvah Kiyosaki konstatuje, že "má-li hospodářství i nadále růst, poroste na úkor těch, kteří tvrdě pracují a mají nízké finanční vzdělání". V zájmu systému jako celku funguje nejlépe občan, který tvrdě pracuje, daňově se neoptimalizuje a hojně využívá úvěrů. Ve skutečnosti ovšem mnoho z toho, co kupuje, nepotřebuje, ale pod tlakem toho všeho je nucen pracovat ještě více, jen aby vše dokázal splácet. Pro stabilitu systému jsou také vhodní občané, kteří budou tvrdě pracovat, šetřit a své úspory půjčovat státu tím, že bude nakupovat státní dluhopisy.

"Dnes je americký dolar krytý dluhem a slibem amerických daňových poplatníků, že tento stále rostoucí dluh jednou splatí," píše o kupní síle nekryté měny Kiyosaki. Na jiném místě knihy to rozvádí hlouběji: "Změna v hodnotě naší měny je jedním z hlavních důvodů, proč bohatí bohatnou, zatímco střední vrstvy a chudí pracují stále víc za míň peněz, mají stále větší dluhy a platí stále vyšší daně."

^REKLAMA

Robert Kiyosaki své úvahy o širokých souvislostech fungování ekonomického světa uzavírá tím, že je nutné sledovat inflaci, úrokové sazby, cenu zlata a státní dluh. Pesimista uvažující v souvislostech může konstatovat, že v situaci, kdy státní dluhy začínají dosahovat gigantických hodnot, se měny kryté dluhem dostávají do ohrožení a vznikají zde budoucí rizika dopadající na peněženky řadových občanů. Z pohledu osobních financí mají tyto úvahy dopady na všechny, jejichž mentalita u nich vytváří závěry, že se o ně někdo postará.

Mnozí věří, že mohou dostat něco za nic, věří, že se postará zaměstnavatel nebo stát. Kiyosaki v odkazované knize doslova píše: "Mnoho společností a států dává sliby, jež v budoucnu nebudou schopny splnit." Sociální stát a populističtí politici slibují štědrý sociální a důchodový systém, ale již neuvažují, zda na to systém dlouhodobě bude mít. A když se třeba v Řecku ukáže, že systém na to nemá, najde se kvůli udržení eura politické řešení v podobě půjček poskytnutých členy eurozóny.

Kiosaki své úvahy rozvádí dále a píše, že až začnou silné populační ročníky odcházet do důchodu a budou očekávat, že budou dostávat peníze, které roky do systému vkládali, budou zklamáni. Pokud by se naplnily pesimistické scénáře, stabilita systémů mnoha států by se ve chvíli, kdy silné populační ročníky začnou odcházet do důchodu, otřásla v základech.

Co s tím může dělat prostý občan? Podle autora odkazované knihy je nejlepší investicí naučit se být lepším investorem. Výhodu bude mít ten, kdo bude na budoucí bouře připraven, kdo bude uvažovat o možnosti, že až se vlády dostanou do velkých problémů, začnou měnit daňové, penzijní i sociální systémy. Záruka a možnost zaměstnání, státního důchodu, sociálního zabezpečení a zdravotní péče nemusí být tak pevnou, jak se může jevit. Na budoucnost bude nejlépe připraven ten, kdo bude mít rezervy dobře diverzifikované a rozložené ve vhodných a moudře zvolených aktivech.

I když je relativně snadné a nenákladné investovat do budoucnosti využitím nabídky podílových či penzijních fondů, je nutné mít na paměti, že „existují tři druhy aktiv – byznysy, nemovitosti a cenné papíry.“ Nejlépe bude na budoucnost připraven ten, kdo své investice rozloží či diverzifikuje napříč těmito aktivy, i když nepůjde s proudem.

Senior, který vstoupí do důchodového věku a spolehne se jen na důchod od státu, na tom pravděpodobně bude hůře než důchodce, který si v průběhu života zajistil i jiná aktiva. Výhodu může získat každý, kdo bude vlastnit aktiva v podobě nízkoenergetického pasivního domku. Nesmí ale nastoupit politická garnitura, která na takové vlastnictví uvalí vysoké daně.

Nejlépe na tom asi bude senior, který se v průběhu svého produktivního života stal spolumajitelem dobře fungující firmy, stal se vlastníkem moudře vybraných nemovitostí a cenných papírů. Moudrý je ten, kdo dokázal diverzifikovat napříč různými aktivy a svá aktiva uchránit před lupiči i daněmi. Historie říká, že když bylo nejhůř, platila se třeba daň z počtu oken nebo počtu komínů.