Kolik budeme splácet

Zadlužení roste každým rokem o „sekeru“ rozpočtového schodku. Loni se jen z toho důvodu zvýšilo o 156 miliard korun, s „drobnými“ navíc o 166 miliard na 1,344 bilionu korun. Kudy dál? Tu rundu musíme platit sami. Na základní úvahu nepotřebujeme žádného ekonomického guru, stačí totiž slovutné „kupecké“ počty. Jako ostatně každá domácnost dnes a denně používá (tedy alespoň by měla, jestli si nechce do televize zahrát v pořadu o lovcích dluhů).

Co jsme to loni provedli…

Jen státní rozpočet skončil schodkem 156 miliard korun. To rozpočítáno znamená růst státního dluhu o 40 000 korun na domácnost, což je 15 600 korun na každého, tedy přesně 1300 měsíčně.

To je (měl by být) jen začátek: o tolik jsme si loni žili nad poměry – o to víc jsme projedli, propili, prokecali na mobilech, propálili benzinu, nakoupili iPadů, doplňků stravy a jiných hraček pro dospělé, než na kolik jsme reálně vytvořili. Mimo jiné i vysolili bankám na poplatcích – prý jen ty přišly na neuvěřitelných 35 miliard korun.

Celkový schodek veřejného sektoru je ovšem větší než jen ten ze státního rozpočtu. Podařilo se jej sice zřejmě udržet pod 5 % HDP, ale celkové zadlužení se zřejmě hodně přiblíží 40 % HDP a dosáhlo sumy 1,344 bilionu korun.

To již znamená 128 000 korun na každého včetně miminek a důchodců, anebo 336 000 korun na domácnost. Jen na „obsluhu“ tohoto celkového dluhu (tedy úroky z půjček na něj) musíme platit kolem 45 miliard korun ročně, tedy přes 11 000 korun na domácnost ročně. Jen touto dírou nám tedy ze soudku odtéká skoro tisícovka měsíčně na každou domácnost.

První krok

Jako první úkol tedy před námi stojí „zkrotit“ další prohlubování dluhu, tedy zarazit každoroční schodky nejen státního rozpočtu, ale i dalších veřejných financí. Na letošní rok je v plánu alespoň snížit rozpočtový schodek na 135 miliard korun. To aktuálně znamená další zvětšení celkových dluhů. Rozpočítáno to opět znamená 36 000 korun na domácnost, tj. 13 500 na každého, což je něco přes 1100 na každého měsíčně.

Ale jestliže bychom chtěli v roce 2012 tento sešup do dluhové propasti „jen“ zastavit, přesně o tolik bychom museli průměrnou spotřebu (příjmy, výdaje) každého obyvatele Česka snížit – o 1100 korun měsíčně. A je jedno, zda bychom ty peníze lidem „sebrali“ na příjmech nebo na daních.

Konkrétní dopad

Od boku: za každé dítě nutno ušetřit 300 měsíčně, každý důchodce se uskrovní o 700 korun, ale každý dospělý o 2000 korun. Průměrně a „tak nějak“ – a bylo by vymalováno. I kdyby stát omezil své nabubřelé výdaje, většina z těchto omezení by opět tak či onak dopadla na občany – nikdo jiný tu totiž nežije.

Komu to nevychází, anebo mu to není jasné, ať si zopakuje základní školu.

Jen bohužel nenajdeme politiky, kteří by to prosadili, protože krev, pot a slzy voličů = smrt politiků. Poděkovat by jim totiž mohla až další generace – ta to bude platiti.

Jen začátek

Přestože by šlo o dost razantní utažení opasků, hlad by nikdo neměl a šlo by jen o zastavení pádu do větších dluhů.

Jak na to?

Otevřeně – nevím. Rozpočtové příjmy by zvýšila vyšší sazba DPH, ale to by se mělo použít výhradně na penzijní reformu. Částečně pomůže zvýšení sazby rovné daně (na 19 až 20 %), ale jen u efektivního zdanění nejpříjmovějších zaměstnanců – u ostatních by po ukončení koncepce superhrubé mzdy mělo efektivní zdanění vzrůst jen nepatrně.

Zůstává tedy ještě cesta omezování výdajů, zejména státních. Zrušit několik ministerstev, omezit nabubřelé výdaje, zaškrtit penězovody. Zvýšit sníženou DPH hned o 3 %, rovnou daň na 22 %, důchody snížit o 5 % a všude ustřihnout dalších 10 % – to by dalo snad něco ke 100 miliardám.

Kolik máme času?

Zatím zdaleka nejsme v dluhové pasti: dluh máme jen na 40 % HDP (toho, co se zde ročně vytvoří), zatímco třeba Itálie má dluh již 100 % HDP a Japonsko dokonce 200 % HDP. Další růst ekonomiky by mohl tento podílový ukazatel na HDP (opticky) snižovat, nyní jde hlavně o to, aby dluh dále nerostl.

Placení úroků z těchto půjčených peněz se ale nevyhneme. Zatím dokonce naše dluhopisy trhy přijímají za pro nás velmi výhodných podmínek, což ovšem také nemusí trvat věčně.

Tak či onak jde a půjde o tisícikorunu, kterou musí měsíčně každá domácnost „virtuálně“ platit. A to jde jen o úroky, z jistiny dluhu bychom ani po razantních škrtech nespláceli (zatím) ani korunu. To bychom museli začít i splácet další socialistické sny (úplatky) z minula.