Svět vystavený na dluzích financovaných penzijním ponzi systémem se otřásá v základech a to, co bylo dříve konzervativní, se stává časovanou bombou. Tradiční krátkodobé konzervativní investice jsou dlouhodobě velmi rizikové a tradiční dlouhodobé konzervativní investice jsou zase krátkodobě velmi rizikové. Tak tomu bylo vždy, ovšem míra rizika nyní značně stoupla.
Dlouhodobá a krátkodobá jistota si odporují
Upřednostníte dlouhodobou jistotu a skousnete při tom vysokou volatilitu a několik let bez výnosů nebo dokonce ve ztrátě? Nebo dáte přednost jistému, i když velmi malému, zhodnocení s nízkou volatilitou, ale s rizikem ztráty kupní síly peněz, až nálož vybuchne?
To je klíčová otázka, kterou by si každý investor měl dnes uvědomit a podle toho zvolit strategii. Je nereálné krátkodobou a dlouhodobou jistotu spojit. Ani zlato není univerzálním lékem. A je velmi naivní se domnívat, že těsně před výbuchem vám někdo zavolá se zaručenou informací, že teď to vybuchne, abyste stihli z krátkodobé konzervativní strategie přejít na dlouhodobou.
Výbuch může nastat za měsíc, nebo třeba za pět let. Podle toho si buď budete plácat po zádech, že jste včas zvolili dlouhodobou jistotu, nebo budete těch pět let naříkat nad klesající hodnotou vašich investic a nadávat si, že jste nepočkali.
Každý se musí rozhodnout sám, kterou cestu upřednostní. Já nejsem věštec a nedovedu odhadnout, zda letos přijde „konec světa“, nebo se Májové o pár let spletli. Mým úkolem je vysvětlit lidem, před čím stojíme a mezi čím se musí rozhodnout, a podle toho jim pomoct najít nejvhodnější investice.
REKLAMA
Co s nadměrným zadlužením?
Dvacet let jsme žili na dluh, a to nejen v České republice, ale prakticky všude ve světě. Užívali jsme si nebývale rychle rostoucí životní úrovně. Jenže velká část toho růstu byla financována na dluh, jinými slovy na úkor budoucnosti. Dnes se láme chleba, už jsme tak zadlužení, že dluh začíná být brzdou a ne plynem. Další zadlužování by bylo kontraproduktivní. Přichází čas splácení dluhů. A najednou jaké to překvapení, ono je není z čeho splácet, vlastně je problém vůbec hradit úroky.
Některé země jako Řecko nebo Portugalsko se už dostaly za hranici udržitelnosti a je v podstatě jisté, že své závazky nikdy nesplatí, čili technicky zkrachují. (Řecko už dávno zkrachovalo, jen se to euroúředníci bojí vyslovit nahlas.) Jiné země jako Španělsko, Itálie a Japonsko se této hranici nezadržitelně blíží. Další země včetně České republiky, ale také Německo nebo USA mají ještě prostor s neblahým vývojem něco udělat, ale nemají v rukávu žádné bezbolestné prostředky.
Jak opakuji stále dokola, problém předluženosti není lokální, aby bylo možné ho vyřešit oslabením měny nebo obchodním přebytkem. Toto je problém globální, kdy
- lidé s hypotékami dluží lidem s úsporami prostřednictvím bank, které díky expanzivní politice nízkých povinných rezerv úspory mnohonásobně rozpůjčovaly, takže i desetina nesplacených hypoték může způsobit krach většiny bank a připravit všechny lidi o úspory,
- a státy dluží lidem s úsporami prostřednictvím penzijních fondů a pojišťoven, které aspoň neměly moc možností jak použít páku, takže tady je poměr dluhu a úspor více méně 1:1.
Díky růstu na dluh jsme si zvykli na vyšší standard, než který si ve skutečnosti můžeme dovolit. Chceme-li zvrátit vývoj a nedopadnout jako Řecko, musíme dobrovolně nebo donucením zařadit zpátečku a přijmout nižší životní standard (na úrovni domácností i veřejných služeb) a smířit se s ním na delší dobu. Nejedná se o krátkodobé utažení opasků, ale o desetiletou dietu. Přijmou ji lidé dobrovolně?
REKLAMA
V Řecku to evidentně dobrovolně nefunguje a pochybuji, že by to fungovalo kdekoliv jinde, disciplinovaných národů jako jsou Němci nebo Japonci nevyjímaje. Takže ačkoliv se o tom asi minimálně deset let veřejně nebude mluvit, čeká nás cesta nucené diety a cílené snahy rozmělnit dluhy vysokou inflací. Efekt bude podobný jako při nesplácení dluhu, lidé přijdou o velkou část úspor, ale postupně a méně viditelně. Snad. Oddlužení může proběhnout i citelnější formou ze dne na den globální dohodou o odpisu dluhů (škrtnutí jedné nuly na konci).
Papírové versus hmotné investice
Z toho důvodu jsou dluhopisové investice a bankovní vklady z dlouhodobého pohledu velmi rizikové. Stejně tak všechny podobné „konzervativní“ investice s pevnou jmenovitou hodnotou a úrokem včetně různých garantovaných fondů.
Ovšem hmotné investice – akcie, nemovitosti a komodity – jsou zase velmi rizikové krátkodobě. S inflací jejich ceny porostou, tudíž skýtají vhodnou dlouhodobou ochranu. Ale inflace nás momentálně ještě netrápí.
Zatím nás trápí nižší spotřeba domácností, která je zcela v souladu s potřebnou dietou. Výhled, že dieta není přechodná, ale bude mít dlouhého trvání, vede logicky k nižším očekávaným ziskům firem a nižší očekávané spotřebě komodit. Ceny akcií a komodit tedy nemají důvod růst (tedy kromě očekávání budoucí inflace), naopak v případě globální ekonomické recese by měly spíše klesat.
REKLAMA
Český trh nemovitostí se potýká s přebytkem nabídky nad poptávkou. Boom Husákových dětí prahnoucích po vlastním bydlení je pryč. I zde tedy není fundamentální důvod pro růst cen, ty spíše budou příštích deset let reálně (po inflaci) klesat. Podobně je na tom celá Evropa i USA.
Spásnou investici hledá mnoho lidí ve zlatu. Díky tomu jeho cena stoupla za uplynulých pět let na trojnásobek. Tento boom ještě zdaleka nemusí být u konce, ale je třeba mít na paměti, že zlato svým vývojem v podstatě předběhlo inflaci, takže z dlouhodobého pohledu neskýtá dnes takovou ochranu před inflací jako jiné hmotné investice. Zlato je dnes velmi riziková spekulace.
Konzervativní investor se tedy ocitá v pasti. Buď musí akceptovat vyšší volatilitu a riziko prohloubení poklesu cen akcií, komodit a nemovitostí, nebo může volit zdánlivou jistotu termínovaných vkladů a dluhopisových investic, ale pak se nesmí divit, až se jednoho rána probudí a zjistí, že jeho papírové investice nemají prakticky žádnou hodnotu.
Autor je ředitel FINEZ Investment Management
