Nástup papírových měn s nuceným oběhem
„Svět je na zlatém standardu. Na zlatém standardu byl po tisíce let. A bude nepochybně na zlatém standardu nejméně po zbytek vašeho života,“ chybně v sedmdesátých letech minulého století Harry Browne prognózoval v diskutované knize.
Pro uvedení do souvislostí připomeňme, že první pokusy o odbourání krytí peněz zlatem proběhly ve třicátých letech minulého století. Ve Spojených státech to znamenalo, že v roce 1933 byly konfiskací zlata staženy z oběhu zlaté mince a po realizaci konfiskace byla nadiktována pevná cena zlata – 35 dolarů za trojskou unci.
Podle nařízení prezidenta Franklina Roosevelta (1882 – 1945), vydaného 5. 4. 1933, museli všichni občané v kontinentálních Spojených státech do 1. 5. 1933 předat všechny zlaté mince, pruty a zlaté certifikáty na některé z poboček FEDu. Držení měnového zlata se stalo trestným činem, zdůvodněním byla údajná tezaurace a hromadění zlata, podkopávající hospodářský růst a zhoršující vleklou hospodářskou depresi.
Každý kdo uposlechl, výměnou za konfiskované zlato získal 20,67 dolarů za trojskou unci. Toho kdo neuposlechl, čekala pokuta 10 tisíc dolarů a 10 let vězení.
Obrázek 1: Konfiskace zlata
REKLAMA
Zdroj: en.wikipedia.org
Jak lze těžit z devalvace domácí měny
Když v roce 1971 začalo hrozit, že jiné centrální banky budou po Spojených státech v rámci brettonwodského měnového systému žádat výměnu nahromaděných dolarů za zlato, prezident Spojených států Richard Nixon vazbu dolaru na zlato přeťal.
Harry Brown tehdy varoval, že dolar bude znehodnocen, že nastoupí inflace znehodnocující kupní sílu v amerických dolarech uložených rezerv. Doporučení vyslovená v knize „Jak můžete profitovat z měnové krize“, byly zaměřeny na občany Spojených států a všechny, jejichž úspory byly denominovány v amerických dolarech. Jak se tedy bránit devalvaci domácí měny?
Nosnou představou Browna bylo, že konečným důsledkem uvolnění stavidel peněžní inflaci bude skutečnost, že ceny zlata, stříbra a zahraničních měn (zejména těch, které úplně nezrušily vazbu na zlato) vyletí nahoru. Doporučením pro čtenáře byla radikální změna portfolia majetku. Ten, kdo by část svých dolarových úspor poslal do švýcarských bank a uložil je na úrok ve švýcarských francích, měl s upadajícím dolarem profitovat.
REKLAMA
Švýcarský frank jako předpokládatelně silná cizí měna měla být hodnotným zajištěním. Zatímco se dolar znehodnocoval, mohla švýcarská aktiva udržovat kupní sílu v lepší měně. Podobně mělo být možné profitovat ze zahraničních investic, třeba z investic do jihoafrických akcií zlatých dolů. Část portfolia měla zahrnout i stříbrné mince pro případ, že by dolar zkolaboval – šlo o to mít k dispozici rychle dostupné „peníze s vnitřní hodnotou“. Poznamenejme, že stříbrné mince byly doporučovány proto, že do roku 1974 bylo ve Spojených státech držení měnového zlata stále zakázáno.
Brownovy úvahy a doporučení nebyly bulvární povahy, myšlenky a rady byly promyšleny, souvislosti vysvětleny a zapadaly do rámce jedné alternativy možného budoucího negativního vývoje. Navrhované portfolio mělo být realizovány s rozumem a ohledem na investiční cíle: „Nepanikařte uprostřed měnové krize. Můžete snadno kupovat na dočasných maximech, když pominou, cena klesne a vy budete se znechucením se ztrátou prodávat. Neměli byste nakupovat za peníze, které budete příští rok potřebovat.“
Brown v roce 1974 varoval, že když vlády budou inflací financovat své projekty, papírové peníze ztratí hodnotu a jednotlivci se vrátí ke zlatu: „Vlády zkouší překonat trh, protože chtějí zdroje k použití jinými způsoby, než chtějí lidé. A vlády podstatně financují své projekty prostřednictvím inflace – tištěním peněz, pro které neexistuje zlato v rezervách. Protože papírové peníze ztratí hodnotu, kterou měly, jednotlivci se pro hodnotu a ochranu obrátí ke zlatu.“
Dnes po více než čtyřiceti letech můžeme říci, že návrat ke zlatu nenastal, i když si zlato kupní sílu udrželo. Na straně druhé mnohé tradiční investice přinášely průběžný výnos a některé třídy aktiv v dlouhém období zdatně udržely krok s inflací.
REKLAMA
Brownova teorie permanentního portfolia
I přesto, že by někdo mohl Browna nazvat prorokem krachu, nelze všechny jeho myšlenky a komentáře zamítnout jako mylné a zcestné. Úvahy o tvorbě praktické investiční strategie, vytvoření neprůstřelného portfolia, které investora ochrání před inflací, deflací nebo krizí a zároveň umožňuje profitovat, jsou stále aktuální.
Nerovnováhy a pnutí naznačují, že stále platí, že soudobý peněžní systém převrací působení trhu a nefunguje, jak by bylo žádoucí. I když mnoha politická opatření na mezinárodní, národní a „unijní“ úrovni přispívají k vytváření ekonomických nerovnováh a deformací, stále platí Brownovo konstatování, že „žádné vládní opatření nemůže změnit fakt, že lidé budou produkovat a směňovat jen když to povede k něčemu, co chtějí“.
Brown své úvahy postupem času rozšiřoval na základě aktuálního vývoje a v osmdesátých letech minulého století představil investiční strategii permanentního portfolia. Podle této teorie je nutné identifikovat čtyři typy ekonomických podmínek, které v daném investičním období převládají, a vhodné třídy aktiv, které vzhledem k těmto podmínkám dávají jak zisk, tak ochranu.
Brownovo permanentní portfolio spočívalo v investování čtvrtiny portfolia v každé třídě aktiv tak, aby byly zohledněny čtyři fáze nebo cykly, které v ekonomice prožíváme. Tyto čtyři fáze představují prosperitu, krizi, inflaci a deflaci. Brown podle této své teorie doporučoval investovat 25 % do akcií, 25 % do hotovosti, 25 % do zlata a 25 % do dlouhodobých státních dluhopisů.
Čtvrtina investovaná do akcií má poskytovat výhody v období prosperity. Většina portfolií fázi prosperity přeceňuje, čímž zvyšuje riziko portfolia. Druhá fáze, krize, je období, kdy investor chce držet hotovost. Pro ochranu proti inflaci pustošící portfolio, Browne obhajoval držet 25 % ve zlatě. K ochraně portfolia proti možné deflaci, měla být čtvrtina portfolia tvořena dlouhodobými státními dluhopisy.
Pro dnešního investora z toho všeho vyplývá ponaučení, že neopomenutá diverzifikace majetku a uvážené využití různých finančních produktů umožňuje profitovat z budoucího vývoje, ať už nastoupí deflace, inflační deprese, stagflace nebo tolik slibovaný růst.
Kterákoli soudobá měna, tedy i česká koruna, může být znehodnocena nebo zhodnocena nejenom díky (měnově)politickým zásahům, ale i díky působení jiných neovlivnitelných faktorů. Určitě není rozumné ve víře v krach celé rodinné jmění alokovat do zlata a spekulovat na všeobecné zhroucení, které populární literatura již mnohokrát slibovala.
