Krátká historie řeckých bankrotů: Začaly už 377 let před naším letopočtem
Pět moderních bankrotů
První bankrot v moderní historii přišel krátce po boji za nezávislost – proti Ottomanovi. Válka začala v roce 1821 a v roce 1824 si Řecko na London Stock Exchange půjčilo 472 000 liber, aby mohlo pokračovat v boji. Bid-to-cover byl vyšší než 1, tedy poptávka po řecké emisi byla vyšší, věřitelé museli složit jen 10% hodnoty dluhopisů, které nakoupili a slíbit, že později doplatí zbytek. Další úvěr 1.1 milionu liber přišel v roce 1825. Problém nastal, když spekulanti a zprostředkovatelé v Londýně vzali příliš velkou provizi, dokud Řekové dostali vůbec nějaké prostředky. Druhým a větším problémem bylo, že válka proti Ottomanovi se obrátila na občanskou válku, kde se bily dvě frakce v rámci Řecka. Soupeřilo se samozřejmě také o to, kdo získá prostředky z úvěru. V konečném důsledku nebyly z těchto dvou úvěrů vyplaceny žádné úroky a tržní hodnota jistiny se propadla na zlomek té původní (obdoba PSI). Země zbankrotovala v roce 1826 a 52 let splácela dluh s úroky, který dosáhl 10 milionů liber. Byl to v podstatě překlenovací úvěr na splacení starého – něco na způsob záchranného balíku.
V roce 1832 si Řekové vzaly úvěr ve výši 60 milionů drachem, už jako suverénní stát. Úvěr poskytly vlády Francie, Ruska a Británie – a byl určen na rozběh řecké vlády (trojice států se obávala mocenského vakua a Rusko chtělo rozšířit svůj vliv do Středomoří). Výměnou za úvěr si tři mocnosti ponechaly své konzuly v Aténách a dohlížely na vznik řecké vlády a na její kroky. Většina prostředků však byla opět použita na vojenské účely – armádu a udržení nezávislosti od Otta, který byl bavorským princem a oficiálně řeckým králem. Mocnosti žádaly co možná nejdříve návratnost svých prostředků, jakmile bude řecká ekonomika fungovat. Problém byl ten, že jediným interním příjmem řecké ekonomiky bylo zemědělství. A tak byly úvěry poskytovány zemědělcům, aby po válce zničenou krajinu dávali do pořádku a rozšiřovali produkci na zničené půdě – která byla po válce znárodněna. Úroky se vyplácely ve výši 3% v hotovosti, avšak farmáři museli ještě odvádět desátky ze své produkce. Farmáři si tak museli půjčovat od bohatých občanů, kteří měli přístup ke kapitálu – šlo hlavně o obchodníky a řeckou diasporu. To vytvořilo cyklus dluhu, ve kterém se zadlužovali chudší farmáři a stát se snažil vyplácet zahraniční dluh mocnostem.
Řekové to udrželi do roku 1843, pak zastavili platby. Západní mocnosti měly vždy zájem na stabilitě Řecka (v boji proti Ottomanovi Řekům půjčil Londýn) a proto mu navzdory několika bankrotům nadále půjčovaly. Vždy žádaly reformy, ty nebyly tak úplně splněny a Řekové opět zbankrotovali.
Po tomto bankrotu trhy odřízly Řecko od financování. Řecká vláda se stala závislou od řecké centrální banky, výdaje byly na začátku nízké, postupně prudce rostly – a s nimi i úroky na úvěrech. Úrok, který zaplatila řecká vláda, byl dvojnásobný oproti úroku na mezinárodních trzích.
V roce 1878, když Řekové splatili 52 let starý záchranný balík, se trhy pro Řecko opět otevřely. Opět to souviselo s ústupem Ottomanské říše a mocenským vakuem v regionu. Balkán se stal nezávislým a západní mocnosti si chtěly prostřednictvím Řecka rozšířit vliv – protože Rusko a Rakousko-Uhersko získávaly na síle. Hned po Berlínském kongresu se Německo, Francie a Británie dohodly, že Řekové musí zvýšit vojenskou sílu, aby mohli čelit silnějšímu Balkánu. Trhy rádi půjčily Řekům a jak lze očekávat, trvalo 15 let do roku 1893, dokud se zadlužení nestalo opět neúnosným a Řekům nezpůsobilo úpadek. V roce 1898 byla pod mezinárodním tlakem zavedena Komise na management řeckého dluhu. Dohlížela na výběr daní a management krajiny (nepřipomíná vám to něco?). Po tomto dohledu ze strany Británie, Francie, Německa, Itálie, Ruska a Rakousko-Uherska se Řekové sjednotili, udělali jisté reformy bankovního systému a další změn.
REKLAMA
Navzdory tomuto pokroku, během následujících let, nastal jen malý strukturální růst ekonomiky – důraz byl kladen hlavně na splátky úvěrů a ne na ekonomické reformy. Téměř žádné prostředky nešly do infrastruktury, mnoho produktů se dováželo, protože to bylo levnější než je vyrobit doma (to říká něco o produktivitě řecké pracovní síly).
(Zatím) poslední bankrot
(Zatím) poslední bankrot nastal v roce 1932 za premiéra Eleftheirosa Vanizelosa. Tento bankrot trval do roku 1964, nejdéle ze všech pěti řeckých bankrotů v moderní historii Řecka. Od osamostatnění se Řecka uplynulo 184 let, z toho 90 let strávilo v bankrotu. Text výše naznačuje jak se Řecko, věřitelé a trh chovaly v minulosti. Západní mocnosti měly v Řecku vždy své zájmy, které byly přednější než řecká ekonomika. Poté, co Řecko vstoupilo do evropského společenství (1981), opět se rozjely toky úvěrů a dotací a to nejen z EU ale i z USA. Avšak již počátkem 90. let bylo jasné, že ekonomika Řecka v podstatně neroste a z důvodu vysokého rozpočtu převzaly kontrolu nad řeckými veřejnými financemi MMF a Evropská komise. Řekové následně „vylepšili své statistické ukazatele“ aby splnili maastrichtská kritéria potřebná pro vstup do eurozóny. Dnes opět západní mocnosti (Trojka) kontrolují řecké veřejné finance, tlačí Řeky do škrtů a neustále opakují, že Řecko nemůže zbankrotovat.
Historie řeckého finančního systému není z pohledu investorů velmi lichotivá a očekávání, že Řecko se vyhne defaultu jsou z historického pohledu naivní. Avšak vždy, když Řecko zbankrotovalo, trhy ho odřízly od prostředků, avšak globální finanční systém nezažil dlouhodobou újmu, po šoku se postupně vzpamatoval a svět se točil dál. Jen Řecká ekonomika se točí stále na jednom místě, přestože odkdy je v EU, mohli si dovolit zvýšit si životní úroveň (aniž za to reálné něco nabídli). Řekové očekávají, že za oběd se nemusí platit. Historie nás přesvědčuje o opaku.
Autor je analytik společnosti TRIMBroker – obchodníka na světových burzách.
Článek vyšel na serveru Investujeme.sk
