Česká republika žije na dluh. Na tuto větu souhlasně kývne asi každý, kdo v posledních letech něco zaslechl o státním rozpočtu.
Jenomže naše země žije na dluh i v jiném smyslu; příliš rychle „spotřebovává“ území, které má k dispozici – letos jí došlo už 18. července.
Většina bohatých zemí je na tom dokonce ještě hůř a do závislosti na zbytku světa upadá mnohem dřív.
Vyplývá to z takzvaného kalendáře ekologického dluhu, který vypracovala britská organizace New Economics Foundation (NEF) společně s Open University.
O co v něm vlastně jde? Základem je pokus přepočítat všechno, co lidé spotřebovávají, na plochu země a vody, která je k tomu třeba.
REKLAMA
Plodiny se musejí někde vypěstovat, zvířata napást, dům a silnici musíme někde postavit. Stranou účtování ovšem nezůstává ani území, které je nutné pro vstřebání odpadů, například i skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry.
S využitím statistik, zpravidla statistik OSN, lze podobným způsobem zatěžování životního prostředí vypočítat třeba pro konkrétní státy.
Celému konceptu se říká ekologická stopa. Pokud ekologickou stopu nějakého státu porovnáme s územím, které má k dispozici, zjistíme, jestli daný stát své možnosti překračuje, nebo ne.
Kalendář ekologického dluhu každoročně stanoví, kterého měsíce a dne příslušné zemi její území „dojde“. Letos si už od začátku března se svými zdroji nevystačí Nizozemsko a Japonsko, v půlce dubna se přidaly Itálie a Velká Británie, o dalších čtrnáct dní později Řecko.
REKLAMA
Spojené státy americké, pro aktivisty stará konzumní obluda a v přepočtu na hlavu největší znečišťovatel na světě (společně se Spojenými arabskými emiráty), v tomto žebříčku na špici nejsou – mají totiž k dispozici dost velké území, kam mohou svou energetickou náročnost „uložit“.
Do závislosti na zahraničních zdrojích se tak dostávají až 24. června a Česká republika jim se svým 18. červencem zdatně šlape na záda.
Nad své možnosti prý žije celá planeta – čert si pro nás přijde 23. října. Letos tedy ještě asi ne, zatím se nám daří splácení dluhu odkládat na neurčito.
Protože však velkou část ekologické stopy tvoří přepočet emisí skleníkových plynů, budou zřejmě klimatické změny tím luciferem, který nám to jednou spočítá.
Kalendář ekologického dluhu zmiňuje jen necelé dvě desítky zemí, které si výzkumníci NEF namátkou vybrali. Jak jsou na tom ty ostatní?
Leccos se dá vyčíst z podobně sestavených statistik, které vloni na podzim zveřejnila Evropská agentura pro životní prostředí. Na světě je stále dost států, které se svým územím vystačí – například Finsko, Švédsko, Norsko, Rusko a Rumunsko…
Celý článek najdete v týdeníku Respekt.
