Česká spořitelna: Samfundssind, Carter, euro a globální ideál

Dále, inflace je v Dánsku poloviční. A rozdíl v nadúmrtí během covidu je značný. Proč? Dánsko je první v egovernmentu na světě, zatímco ČR 39. Proinvestované desítky mld. nás dostaly na úroveň Běloruska. Egovernment totiž není o tom, že pošlu daňové přiznání na úřad mailem. Ale především o efektivitě státní správy, schopnosti sbírat data, získávat informace, schopnosti se rozhodovat… která ve výsledku šetří peníze, zvyšuje prosperitu, životní úroveň a zachraňuje životy.

Nicméně musíme ještě přidat samfundssind. Jde o dánské slovo, které Dánská jazyková rada definuje jako „stavět zájem společnosti nad své vlastní zájmy“. Volněji přeloženo: „společenský duch“. Dánsko je zemí, kde vše reguluje důvěra. Důvěra ve vládu i sobě navzájem, že se dělají správné věci. A sociální důvěra podporuje spolupráci. Kim Mannemar Sønderskov, profesor politologie na univerzitě v Aarhusu, a Peter Thisted Dinesen, profesor politologie na univerzitě v Kodani ve 2014 zjistili, že „Analýza ukazuje, že důvěra v Dánsku od roku 1979 do roku 2009 pozoruhodně vzrostla, čímž dokumentuje, že vysoká úroveň důvěry, kterou lze dnes nalézt, je relativně novým jevem. To je v rozporu s kulturní perspektivou a naopak potvrzuje zkušenostní pohled na důvěru. Následné analýzy založené na longitudinálních datech na agregátní úrovni i na průřezových a panelových datech na úrovni jednotlivců ukazují, že nárůst důvěry v Dánsku lze přičíst generační výměně, zvyšující se úrovni vzdělání, lepší kvalitě státních institucí a současnému zvýšení důvěry občanů v tyto instituce. Takže: 1) důvěra není nějaký národní rys a nemůžeme se tedy donekonečna vymlouvat, že jsme jiní. Důvěru si musíme vybudovat. 2) světe div se, pomůže lepší úroveň vzdělávání, lepší kvalita státních institucí a důvěra lidí, že tyto instituce jsou tady pro ně.

Když už mluvíme o důvěře. O víkendu jsem narazil na proslov Jimmyho Cartera z roku 1979. Je o energetické krizi, ale ve finále o důvěře. Uvádím část z něj, protože něco podobného bych rád slyšel i dnes: „Energetická krize je skutečná. Je celosvětová. Představuje jasné a aktuální nebezpečí pro náš národ. To jsou fakta a my jim prostě musíme čelit. To, co vám chci nyní říci o energetice, je jednoduché a životně důležité. První bod: Dnes večer stanovuji jasný cíl pro energetickou politiku Spojených států. Počínaje tímto okamžikem nebude tento národ nikdy používat více zahraniční ropy než v roce 1977 – nikdy. Od této chvíle bude každý nový přírůstek naší poptávky po energii pokrýván z naší vlastní produkce a z našich vlastních úspor. Růst naší závislosti na zahraniční ropě, který trvá již celou generaci, se zastaví hned teď a v průběhu osmdesátých let se zvrátí, neboť dnes večer si kladu za cíl snížit naši závislost na zahraniční ropě do konce příštího desetiletí na polovinu… Druhý bod: Abychom zajistili splnění těchto cílů, využiji své prezidentské pravomoci ke stanovení dovozních kvót. Dnes večer oznamuji, že v letech 1979 a 1980 zakážu do této země dovézt o kapku zahraniční ropy více, než tyto cíle dovolují. Tyto kvóty zajistí snížení dovozu i pod ambiciózní úroveň, kterou jsme stanovili na nedávném summitu v Tokiu. Bod tři: Abychom získali energetickou bezpečnost, žádám o nejrozsáhlejší mírové nasazení fin. prostředků a zdrojů v dějinách naší země na rozvoj vlastních alternativních zdrojů – z uhlí, ropných břidlic, rostlinných produktů pro výrobu benzínu, z nekonvenčního plynu, ze slunce….

Podpora eura vloni u nás vzrostla na 43%. Různé generace to vidí podobně, rozdíly jsou vidět v závislosti na vzdělání, ale především v pohlaví: většina mužů už je pro, zatímco žen jen třetina. Podle Eurobarometru je náš hlavní problém inflace. Stačí, aby si veřejnost začala myslet, že inflaci ČNB nedokáže zkrotit a politickým tématem se snadno stane „pojďme si vstupem do EMU koupit nižší růst cen“. Což je samozřejmě nesmysl, ale Češi fakt nemají rádi inflaci. Mimochodem, už na podzim jsme věřili institucím EU více než našemu parlamentu nebo vládě.

Občas můžeme mít pocit, že EMU na to tom není úplně nejlépe. Stačí se pak začíst do Financial Times: „Nejpřitažlivějším globálním ideálem je nyní možná evropský sen, verze amerického s nižšími příjmy, ale s přidaným volným časem a bezplatnou zdravotní péčí.“