Atény – Řecká ekonomika ožívá. V posledních třech měsících loňského roku rostla meziročně o 1,7 procenta, informoval dnes tamní statistický úřad. Podle Evropské komise pomohla růstu hrubého domácího produktu sílící domácí spotřeba i zahraniční poptávka po službách, hlavně v oblasti cestovního ruchu a lodní dopravy.
Za celý rok 2014 by měl řecký hrubý domácí produkt (HDP) růst o jedno procento, pro letošní rok pak Evropská komise (v prognóze ze začátku února) počítá s růstem o 2,5 procenta.
Přesto země nemá vyhráno. Trápí ji nejvyšší míra nezaměstnanosti v celé Evropské unii, za loňský rok podle odhadů dosáhne 26,6 procenta. Obzvláště vysoká je přitom nezaměstnanost mladých, která přesahuje 50 procent.
Největším problémem Řecka ale zůstává veřejný dluh. Podle náměstka ministerstva financí Dimitrise Mardase loni stoupl na 185 procent HDP, zatímco o rok dříve to bylo 179 procent. To je druhá nejvyšší hodnota na světě po Japonsku, jehož dluh dosahuje 240 procent HDP.
Řecké zadlužení výrazně stouplo hlavně kvůli ekonomickým problémům v posledních pěti letech. Aby země nezbankrotovala, musela si od členů eurozóny, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu (MMF) vypůjčit přes 245 miliard eur. Celkový dluh řecké vlády činí podle tamního ministerstva financí 321,7 miliardy eur.
REKLAMA
Nezávislost nebyla zadarmo
Pohled do historie ukazuje, že nynější dluhová krize, nucené škrty a hrozba státního bankrotu vůbec nejsou pro Řecko novinkou. Jen za posledních dvě stě let musely evropské státy zachraňovat Řecko před bankrotem několikrát.
Podle odhadu Bank of America se Řecko od roku 1800 nacházelo v dluhové krizi zhruba devadesát let. Do vleklých problémů se dostalo už během občanské války, která trvala od roku 1821. Ta sice Řecku přinesla nezávislost na Osmanské říši, ale také obří dluh.
Jedním z největších zastánců řecké samostatnosti byla tehdy Velká Británie. Podle britského profesora Michaela Waibela (který se historii řeckého dluhu věnuje v knize A Debt Restructuring Mechanism for Sovereigns: Do We Need a Legal Procedure?) tehdy londýnská banka Loughman, O´Brien, Ellice & Co. půjčila Řecku 800 tisíc liber, aby mělo prostředky na boj za nezávislost.
„Británie považovala Řecko za svou oporu ve Středomoří, která mohla vyvážit tehdejší ruské ambice v regionu,“ vysvětluje Waibel.
Země poskytla Řecku i další půjčky, nejprve 1,1 milionu liber, posléze ještě spolu s Ruskem a Francií přislíbila 60 milionů franků. Z těch Řecko nakonec kvůli nesplácení dostalo jen dvě třetiny a věřitelé navíc chtěli, aby na oplátku provedlo úsporná opatření, například zvedlo daně. Součástí se staly i pravidelné finanční kontroly tehdejší „trojky“. V Řecku tudíž začaly sílit hlasy, že „turkokracii“ vystřídala „bavorokracie“ – první věřiteli dosazený řecký král Ota I. totiž pocházel z Bavorska.
REKLAMA
Bohužel jsme zbankrotovali
Problémy se splácením provázely Řecko až do konce 19. století. První část půjčky z roku 1833 vrátilo například až o 27 let později. Další platbu tamní vláda odložila na rok 1864, kdy ovšem opět požádala o odklad do roku 1869. Za tento ústupek muselo Řecko začít věřitelům odevzdávat třetinu výnosů z cel v přístavu Syra.
Zadlužování navíc pokračovalo. Výsledkem bylo, že roku 1893 předstoupil premiér Charilaos Trikoupis před parlament a pronesl větu: „Bohužel jsme, mí nejdražší kolegové, zbankrotovali.“
Čekání na zářivou budoucnost
Celkově si Řecko podle serveru GreekReporter vzalo mezi lety 1824 až 1897 deset zahraničních půjček za celkem 770 milionů franků. Z těch přitom dostalo „na ruku“ jen 464 milionů franků – zbytek pohltily úroky či poplatky.
Bankrot z konce 90. let 19. století měl několik příčin. Řecko se dostalo do dluhové pasti, jen na poplatky spojené s dluhem plynulo 33 procent jeho rozpočtových příjmů. A kvůli problémům s výběrem daní část nových půjček neustále směřovala na financování veřejných deficitů.
Do toho celou Evropu po roce 1890 postihla recese. Země byla již tehdy závislá na exportu, takže její ekonomiku zasáhl výpadek poptávky i s ním spojený pokles cen. „Během dvou let se tržby z vývozu rozinek do Francie snížily na třetinu,“ zmiňuje například Waibel. Řeckých problémů si tehdy všimli i zahraniční investoři, kteří začali ze země stahovat své peníze. Výsledkem byl pád drachmy, například v roce 1893 znehodnotila vůči libře o 60 procent.
REKLAMA
Pomáhat Řecku byli v této době ochotni hlavně Britové, podle nichž jihoevropskou zemi nedostihla insolvence, ale jen finanční potíže, které lze překonat. „Jakékoliv chyby z minulosti se přihodily kvůli nezkušenosti nebo problémům, které souvisejí s budováním nového demokratického státu,“ argumentovali podle Waibela s tím, že díky úrodné půdě, šetrné populaci a upřímným vůdcům má před sebou Řecko zářivou budoucnost.
Z krize do války
Z dluhové zkušenosti se politici nepoučili ani po roce 1900. Hned na počátku nového století tehdejší premiér Eleftherios Venizelos sjednal čtyři půjčky za celkem 521 milionů franků.
Řecku se navíc nevyhnula ani velká hospodářská krize třicátých let. Vzhledem k tomu, že bylo stále závislé jak na vývozu, tak na přílivu zahraničních investic, se propad na západních trzích přelil i sem. Země tedy musela v roce 1932 vyhlásit další bankrot, její dluh tehdy činil 286,8 miliardy franků.
Zadlužení se zvýšilo během druhé světové války, kdy bylo Řecko nuceno poskytnout nacistickému Německu okupační půjčku v hodnotě 400 milionů marek. Mezi současné argumenty řeckých politiků přitom patří, že se tato suma nikdy nestala součástí reparací, které země od Německa dostala.
Platba za přijetí Španělů a Portugalců
S dluhem bojovala řecká vláda i ve druhé polovině 20. století. V roce 1985 dokonce hrozilo, že kvůli tomu Evropská společenství, tedy předchůdce dnešní EU, nebudou moci přijmout Španělsko a Portugalsko. Řecká vláda totiž potřebovala peníze a byla kvůli tomu ochotna rozšíření „unie“ blokovat.
„Po jednání s řeckým premiérem, které se uskutečnilo v pozdních hodinách, zástupci zemí sdělili, že Andreas Papandreou stále trvá na svém slibu vetovat vstup obou zemí, dokud od ostatních členů společenství nedostane v rámci zemědělské pomoci téměř dvě miliardy,“ napsal 30. března 1985 deník The New York Times. „Po dvou dnech vyjednávání se evropským zástupcům podařilo Řecko přesvědčit, aby přijalo peníze a na oplátku upustilo od své hrozby vetem,“ informoval list krátce poté.
Zatím poslední dějství řecké dluhové krize začalo na přelomu let 2009 až 2010. Na jaře 2010 schválily Evropská centrální banka, Evropská komise a MMF první záchranný program. V jeho rámci dostalo Řecko v celkem šesti tranších 73 miliard eur, z toho 52,9 miliardy od zemí eurozóny a 20,1 miliardy eur od MMF.
Druhý program odstartoval v březnu 2012. Prostřednictvím Evropského programu finanční stability Řecko zatím získalo 141,9 miliardy eur, od MMF pak 11,9 miliardy korun. Český ministr financí Andrej Babiš ohodnotil koncem ledna dluhovou krizi v Řecku slovy, že se země nachází na prahu klinické smrti.
