Správná je pravděpodobně i Borgesova úvaha, že peníze na rekapitalizaci bank by měly putovat ze společných fondů (pravděpodobně EFSF). Těžko si totiž představit, že by to nejslabší články zvládly samy.
Nejožehavější je ostatně situace v Řecku, kde se hraje primárně o to, zda při bankrotu země (s kterým počítají skoro všichni) nakonec někdo z venčí pomůže řeckým bankám. Pokud by byly ponechány svému osudu, tak čistě na ztrátách z dluhopisů vlastní vlády prakticky okamžitě padnou a Řekové v bankách přijdou o většinu úspor. To by zadělalo na masivní finanční nákazu v ostatních periferiích. Při pohledu na to, co je možné v Řecku, by málokterý Portugalec nebo Ir chtěl ještě nechat peníze v domácí bance a snažil by se úspory rychle převést do Švýcarska.
REKLAMA
Pokud se tedy eurozóna dohodne na společné pomoci bankám, bude to velký průlom v krizovém managementu. Investoři by v případě pomoci řeckým bankám měli daleko větší důvod věřit, že se eurozóně podaří izolovat řecký ( a někdy v budoucnu možná i portugalský) bankrot a zabránit finanční nákaze. Špatnou zprávou je, že dohoda na pomoci bankám rozhodně nebude na světě hned. Klíčová je v tomto směru ratifikace reformy EFSF (poslední hlasují Slováci až 25.10), která by měla umožnit pružně použít peníze ze záchranných fondů na pomoc bankám. Dobrou zprávou naopak je, že evropský bankovní regulátor (EBA) začal podle Financial Times konečně modelovat dopady výraznějších restrukturalizací vládních dluhů, aby zjistil kolik kapitálu vlastně evropské banky budou potřebovat. REKLAMA
Jan Bureš, Hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny
